Милан Кундера - Žert

podezirán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic

menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných

smutků.

Neměl jsem tehdy mnoho niterných smutků, naopak jsem měl značný

smysl pro legraci, a přece se nedá říci, že bych před radostnou tváří doby

uspěl bez výhrad, protože mé legrace byly příliš nevážné, kdežto radost té

doby nemilovala taškářství a ironii, byla to radost, jak jsem řekl, vážná, hrdě

se titulující jako "historický optimismus vítězné třídy", radost asketická a

slavnostní, prostě Radost.

Vzpomínám si, jak jsme byli tehdy na fakultě organizováni do takzvaných

studijních kroužků, které se často scházely, aby provedly veřejnou kritiku a

sebekritiku všech svých členů a vypracovaly pak z ní na každého hodnotící

posudek. Měl jsem tehdy jako každý komunista mnoho funkcí (pracoval

jsem na významném místě ve Svazu vysokoškolského studentstva), a

protože jsem přitom nebyl ani špatný student, nemohlo pro mne takové

hodnocení dopadnout nijak špatně. Ale přece za věty uznání, v nichž se

vypisovala má aktivita, můj dobrý poměr k státu, práci a znalost marxismu,

přidávala se většinou i věta, že mám na sobě "pozůstatky individualismu".

Taková výhrada nemusila být nebezpečná, protože bylo dobrým zvykem

psát i do nejlepšího kádrového posudku nějakou kritickou poznámku,

někomu vytknout "malý zájem o revoluční teorii", jinému "chladný poměr k

lidem", jinému malou "bdělost a ostražitost", někomu třeba "špatný poměr k ženám", ovšem ve chvíli, kdy již nebyla sama o sobě, kdy se k ní přidala

další výhrada anebo kdy se člověk dostal do nějakého konfliktu nebo se stal

obětí podezření či útoku, mohly se takové "pozůstatky individualismu"

anebo "špatný poměr k ženám" stát seménkem zkázy. A v tom byla zvláštní

fatálnost, že takové semeno nosil si s sebou ve své kádrové kartě každý, ano,

každý z nás.

Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z

individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem

individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se

tak chováš." ,.Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš."

"No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."

Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné

proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim na konec, protože jsem si

neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni

ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch doby, kdežto já,

jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a

záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem

byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být.

Ale kdo jsem tedy tehdy opravdu byl? Chci na tu otázku odpovědět zcela

poctivě: Byl jsem ten, kdo má několik tváří.

A tváří přibývalo. Asi měsíc před prázdninami jsem se začal sbližovat s

Markétou (chodila do prvního, já do druhého ročníku) a snažil jsem se jí

imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí

mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší

(duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech

věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě

jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že

žertování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem žertoval

vždycky rád, žertoval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a

únavně .

Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat:

Byl jsem ten, kdo má několik tváří.

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a

popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě

duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval

jsem bezradný a školácky rozechvěný.

Byla snad ta poslední tvář ta pravá?

Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a

tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem

sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi

mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se

za nimi nemotorně a slepecky.

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém

údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její

zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně

jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah

skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře

přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách

na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé

zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která

se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.

Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad

Markétou vytahoval: snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat

všem jejím názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při

své bystrosti (a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí

zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat

za věc a viděla jen věc samu, chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že

nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout

všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické

praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně

nechápavou, jako když stála před

anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své

nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a

rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického

školení.

To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech

zamýšlel jsem být s Markétkou sám v Praze a dovést náš vztah (který dosud

pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům;

neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl

strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u

matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta

nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala,

že se na to těší.

Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis,

který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila;

všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně,

které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti

připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.