Милан Кундера - Žert

Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i

v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem

nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak

jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem:

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Ludvík

____________________________________________________

___________

(3)

Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem

s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin

posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s

vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek.

Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a

melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň po-

sledních čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů,

nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; a to všechno

nejenom proto, že jsem ji měl rád, ale hlavně proto, že to byla jediná žena na

mém obzoru a že situace chlapce bez dívky byla pro mne nesnesitelná. Ale

Markéta na mé dopisy neodpovídala.

Nechápal jsem, co se děje. Přijel jsem v srpnu do Prahy a podařilo se mi ji

vyhledat doma. Šli jsme spolu na obvyklou procházku podél Vltavy a na

ostrov - Císařskou louku (tu smutnou louku s topoly a prázdnými hřišti) a

Markéta tvrdila, že se mezi námi nic nezměnilo a také se tak chovala,

jenomže právě ta křečovitě nepohnutá stejnost (stejnost polibku, stejnost

hovoru, stejnost úsměvu) byla deprimující. Když jsem Markétu prosil o

schůzku na další den, řekla mi, ať jí prý zatelefonuju, že se pak domluvíme.

Telefonoval jsem, cizí ženský hlas v telefonu mi oznámil, že Markéta odjela

z Prahy.

Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec, když je

bez ženy, chlapec ještě dosti nesmělý, který poznal až dosud fyzickou lásku

jen několikrát, letmo a špatně, a který se jí přitom v mysli nepřetržitě obírá.

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné, nemohl jsem číst, nemohl jsem

pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i

večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych

nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který vydávalo nepřetržitě mé nitro. Já, o

němž měla Markéta (dík mému usilovnému vytahování) dojem, že jsem již

málem znuděn ženami, netroufal jsem si oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky,

jejichž krásné nohy mne bolely v duši.

Přivítal jsem proto docela, že přišlo konečně září, s ním opět škola a ještě o

pár dnů dříve má práce na Svazu studentstva, kde jsem měl vlastní místnost

a mnoho všelijaké práce. Avšak již druhého dne mne telefonicky pozvali na

stranický sekretariát. Od toho okamžiku si pamatuju všechno docela

podrobně: Byl slunný den, vyšel jsem z budovy Svazu studentstva a cítil

jsem, že smutek, jímž jsem byl celé prázdniny naplněn, ze mne zvolna

opadává. Muž má naštěstí kromě svých soukromých vášní i vášeň veřejné

práce a já jsem byl rád, že mne tato vášeň bere opět do svých rukou, takže

jsem šel na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi

otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a

ledově modrýma očima. Řekl jsem "čest práci", on nepozdravil a řekl:"Běž

dozadu, čekají tě tam." Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne

čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se

posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni

tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat,

tvářili se nepřístupně, tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale

nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé.

(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem

důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě

opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají

všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)

Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili

první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne,

jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si

nepamatuju, co jsem jí psal. Rekl jsem, že si to nepamatuju, avšak

pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já

jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal

jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že

mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o

školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí,

odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal

jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco

takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál.

Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co

bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali

se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý

člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl

jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik,

pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal

se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval

socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro

tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále.

Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro

tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by

na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli,

že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro

trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista.

Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal?

Snad jsem něco takového z legrace

napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to

připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva.

Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé

místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a

cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace,

řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se

jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát

Markétu! řekl jsem. My ji známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem,

Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a

snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se