Милан Кундера: Žert

jedináček, jeho matka spává v posteli s jeho fotografií, zázračné dítě, ale jen

průměrný muž, nekouří, nepije, ale bez potlesku neumí žít, to je jeho

alkohol i nikotin, a tak byl rád, že zase může chytat lidi za srdce, mluvil o

hrozných justičních vraždách s takovým citem, že lidé div neplakali, cítila

jsem, jak je šťasten ve svém rozhořčení, a nenáviděla jsem ho .

Strana naštěstí klepla hysteriky přes prsty, ztichli, ztichl i Pavel, místo

vysokoškolského docenta marxismu bylo příliš pohodlné, aby jím

hazardoval, ale něco tu už zůstalo ve vzduchu, zárodek apatie, nedůvěry,

pochybovačství, zárodek, který tiše a tajně bujel, nevěděla jsem , co proti

tomu dělat, a jen jsem k partaji přilnula ještě víc než dosud, jako by partaj

byla živá bytost, člověk, a zvláštní, že spíš žena než muž, moudrá žena,

mohu si s ní rozprávět docela důvěrně, když už si vlastně ani s nikým

nemám co říct, nejenom s Pavlem, ani jiní mě nemají moc rádi, však se to

ukázalo, když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý

muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou,

nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství

obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin,

pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich

pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví,

redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli

před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli

je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké

nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější

řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé

klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já

nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato

technička musela z rozhlasu odejít.

Pomstili se mi tehdy jaksepatří, udělali ze mne stvůru, bestii, úplná

kampaň, začali slídit po mém soukromém životě, to byla moje Achillova

pata, žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala,

hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala

marně, jednou to na mne vypálili na veřejné schůzi, prý jsem pokrytec,

pranýřuju prý jiné lidi, že rozvracejí manželství, chtěla bych je vylučovat,

vyha- zovat, ničit, a sama jsem manželovi nevěrná, kde můžu, tak to říkali

na schůzi, ale za zády to říkali ještě hůř, prý jsem pro veřejnost jeptiška a v

soukromí jsem kurva, jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím,

co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z

nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich

dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o

ně strach!

Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem

se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich

soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já

jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není,

ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě,

věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je

pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje

vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.

A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé

holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě,

vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká,

že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany

nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k

takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s

jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila

a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč,

šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý

sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné

svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné

hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř

člověka pulsuje sexus, to zvíře.

A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama

sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té

strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych

mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály,

protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od

začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala,

Ludvíku, Ludvíku ...

(3)

To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu,

ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké

informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový

fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se

zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,

obrátil hned řeč na obyčejné věci, jestli jsem vdaná, jestli mám děti, kam

jezdím na dovolenou a taky řekl, že vypadám mladě a jsem hezká, chtěl mě

zbavit trémy, bylo to od něho milé, poznala jsem už chvastounů, co se umějí

jen vytahovat, i když neumějí ani z desetiny co on, to Pavel by mluvil jenom

o sobě, ale to právě bylo legrační, že jsem u něho byla celou hodinu a o jeho

ústavu jsem věděla tolik co předtím, smolila jsem pak doma fejeton a vůbec

mi to nešlo, ale možná že jsem byla ráda, že mi to nejde, měla jsem aspoň

záminku mu zatelefonovat, jestli by si nechtěl přečíst, co jsem napsala. Sešli

jsme se v kavárně, můj nešťastný fejeton měl čtyři stránky, přečetl ho,

galantně se usmál a řekl, že je výborný, dával mi najevo od počátku, že ho

zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má

těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný

skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život,

pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s

gorkovským životopisem, ale nejvíc jsem ustrnula, že je z jižní Moravy, že

hrával dokonce v cimbálové kapele, nemohla jsem věřit svým uším, uslyšela

jsem leitmotiv svého života, viděla jsem z dálky přicházet své mládí a cítila

jsem, jak Ludvíkovi propadám.

Ptal se mne, co prý celé dny dělám, vyprávěla jsem mu o tom a on mi řekl,

pořád slyším ten jeho hlas, zpola žertovný, zpola soucitný, špatně žijete,

paní Heleno, a prohlásil pak, že prý se to musí změnit, že musím začít žít

jinak, že se musím trochu víc věnovat životním radostem. Řekla jsem mu, že