Милан Кундера: Žert

mi s milou shovívavostí, ,,není to tak docela nesnesitelué. Projezdím sice

něco peněz a něco času, ale moje samota zůstává nedotčena a já jsem

svobodný." "Nač vy tolik potřebujete svobodu?" zeptal jsem se ho. "Nač ji potřebujete vy?" oplatil mi otázku. "Jsem děvkař," odpověděl jsem.

"Nepotřebuji svobodu kvůli ženám, chci ji sám pro sebe," řekl a pokračoval:

"Víte co, pojd'te na chvíli ke mně, než budu muset odjet." Nepřál jsem si nic

jiného.

Vyšli jsme tedy z nemocnice a brzo došli ke skupině novostaveb, které

nesouladně trčely jedna vedle druhé z neurovnaného prašného terénu (bez

trávníků, bez chodníků, bez silnice) a tvořily smutnou scenérii na konci

města hraničícího s prázdnou rovinou dalekých polí. Vešli jsme do jedněch

dveří, stoupali po úzkém schodišti (výtah nefungoval) a zastavili se až ve

třetím poschodí, kde jsem uviděl na vizitce Kostkovo jméno. Když jsme

přešli předsíní do pokoje, byl jsem navýsost spokojen: v rohu stál široký a

pohodlný gauč přikrytý červenou vzorovanou dekou; kromě gauče byl v

pokoji stolek, křeslo, velká knihovna, gramofon a rádio.

Pochválil jsem Kostkovi pokoj a ptal jsem se, jakou má koupelnu. ".Žádný

přepych," řekl potěšen mým zájmem a zval mne do předsíně, odkud vedly

dveře do koupelny, malé, ale docela příjemné, s vanou, sprchou,

umývadlem. "Když tak vidím tenhle váš překrásný hyt, tak mne něco

napadá," řekl jsem. "Co děláte zítra odpoledne a večer?" "Bohužel,"

omlouval se zkroušeně, "mám zítra dlouhou službu, budu se vracet až kolem

sedmé. Nebudete volný večer?" "Večer snad budu volný," odpověděl jsem,

"ale nemohl byste mi předtím na odpoledne půjčit tenhle váš byt?"

Byl překvapen mou otázkou, ale ihned (jako by se bál, abych ho

nepodezíral z neochoty) mi řekl: "Velice rád se s vámi o něj podělím." A

pokračoval, jako by se úmyslně nechtěl dohadovat důvodů mé prosby:

"Máte·li potíže s ubytováním, můžete tu už dneska spát, protože se vrátím

až ráno a vlastně ani ráno ne, protože půjdu přímo do nemocnice." ,,Ne, to

je zbytečné. Ubytoval jsem se v hotelu. Jenomže hotelový pokoj je dost

nepříjemný a já bych zítra odpoledne potřeboval být v příjemném prostředí.

Samozřejmě, ne proto, abych v něm byl sám." "Ano," řekl Kostka a sklopil

mírně hlavu, "to jsem si domyslil." Po chvilce řekl: "Jsem rád, že vám mohu poskytnout něco dobrého." Pak ještě dodal: "Bude-li to pro vás ovšem

skutečně dobré."

Sedli jsme si pak ke stolku (Kostka uvařil kávu) a chvíli si povídali (seděl

jsem na gauči a zjišťoval při tom s potěšením, že je pevný, neprohýhá se, ani

nevrže). Potom Kostka prohlásil, že už bude musit zase odejít do nemocnice

a zasvěcoval mne proto rychle do některých tajemství domácnosti: kohoutek

od vany v koupelně je nutno pevně utáhnout, teplá voda teče proti všem

zvyklostem z kohoutku označeného písmenem S, zásuvka pro šňůru od

gramorádia je skryta pod gaučem, a ve skříňce je sotva načatá láhev vodky.

Potom mi dal svazek s dvěma klíči a ukázal mi, který klíč je dole od

domovních dveří a který od bytu. Vypěstoval jsem si během svého života, v

němž jsem spával na mnoha různých postelích a sedával u mnoha různých

stolů, zvláštní kult klíčů, a také Kostkovy klíče jsem zastrčil do kapsy s

tichým veselím.

Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla

"opravdu něco krásného". ,,Ano," řekl jsem mu, "umožní mi provést jednu krásnou destrukci." "Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?" řekl

Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené

mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem

se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a

zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: "Já

vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o

destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží

zedníci stavějí stavby ze skutečných zdí, sotva by jim mohly naše destrukce

ublížit. Ale mně se zdá, že místo zdí vidím všude jen samé kulisy. A

destrukce kulis je docela spravedlivá věc."

Byli jsme zase tam, kde jsme se naposledy (snad někdy před devíti léty)

rozešli; náš spor měl v této chvíli podobu značně odtažitou, protože jeho

konkrétní podklad jsme dobře znali a nemuseli si znovu opakovat;

zopakovat jsme si potřebovali jen to, že jsme se nezměnili, že jsme oba stále

stejně sobě nepodobní (přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na

Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem

si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si

myslím). Aby mne tedy nenechal o sobě na pochybách, odpověděl mi: "To,

co jste řekl, zní hezky. Ale řekněte mi: Když jste takový skeptik, kde berete

tu jistotu, že umíte rozeznat kulisu od zdi? Nezapochyboval jste nikdy, že

iluze, kterým se vysmíváte, jsou opravdu jen iluze? Co když se mýlíte? Co

když jsou to hodnoty a vy jste ničitel hodnot?" A potom řekl: "Znevážená

hodnota a demaskovaná iluze mají totiž stejně zubožená těla, jsou si

podobné a není nic lehčího, než je zaměnit."

Doprovázel jsem Kostku přes město zpátky k nemocnici, pohrával jsem si

v kapse s klíči a bylo mi dobře v přítomnosti dávného známého, který byl s

to mne přesvědčovat o své pravdě kdykoli a kdekoli, třeba právě nyní po

cestě přes hrbolatý povrch nového sídliště. Kostka ovšem věděl, že máme

zítra před sebou celý večer, a proto po chvíli odbočil od filosofování k

běžným starostem, znovu se ujistil, že na něho zítra v bytě počkám, až se v

sedm hodin vrátí (nemá sám druhé klíče), a zeptal se mne, zda už opravdu

nic nepotřebuji. Sáhl jsem si na tvář a řekl jsem, že bych si už jen potřeboval

zajít k holiči, protože jsem nepříjemně zarostlý. "Výborně," řekl Kostka,

"zajistím vám protekční holení."

Nebránil jsem se Kostkově péči a nechal se zavést do malého holičského

krámku, kde před třemi zrcadly čněla tři velká otáčivá křesla a na dvou z

nich seděli mužové se zakloněnými hlavami a mýdlem na tváři. Dvě ženy v

bílých pláštích se skláněly nad nimi. Kostka přistoupil k jedné z nich a cosi jí

zašeptal; žena si utřela břitvu do ubrousku a zavolala dozadu za krámek:

vyšla odtud dívka v bílém plášti a ujala se opuštěného pána

v křesle, zatímco žena, s kterou mluvil Kostka, se mi uklonila a ukázala

rukou, abych si sedl do zbývajícího křesla. Podali jsme si s Kostkou na

rozloučenou ruce a já jsem usedl, hlavu opřel dozadu o nastavené opěradlo,

a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul

jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je

bloudit po bílém flekatém stropě.

Nechal jsem oči na stropě i potom, když jsem ucítil na krku holiččiny

prsty, které mi zasouvaly za límec košile bílou plachtu. Pak holička

poodstoupila a já jsem slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a utkvěl