Милан Кундера: Žert

proti tomu nic nemám, že jsem byla vždycky vyznavačkou radosti, že mi

není nic protivnějšího než všechny ty módní smutky a chandry, a on mi řekl,

že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti

nejsmutnější lidé, ó, jakou máte pravdu, chtěla jsem křičet, a pak řekl

přímo, bez obalu, že prý pro mne přijde příštího dne ve čtyři hodiny před

rozhlas, že si spolu vyjedeme někam do přírody, za Prahu. Bránila jsem se,

jsem přece vdaná žena, nemohu si jen tak vyjíždět s cizím mužem do lesa, a

Ludvík na to odpověděl žertem, že prý není žádný muž, nýbrž jenom vědec,

ale posmutněl přitom, posmutněl! Viděla jsem to a zalila ., mne horkost z

radosti, že po mně touží, a že po mně touží o to víc, když mu připomínám, že

jsem vdaná, protože se mu tím vzdaluju, a člověk touží vždycky nejvíc po

tom, co se mu vzdaluje, pila jsem dychtivě to posmutnění z jeho tváře a

poznala jsem v té chvíli, že je do mne zamilován.

A další den šuměla z jedné strany Vltava, z druhé strany se zvedal strmý les,

bylo to romantické, mám ráda romantiku, chovala jsem se asi trochu

bláznivě, možná že se to nehodí na matku dvanáctileté holky, smála jsem se,

poskakovala, vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se mnou kus běžel,

zastavili jsme se, bušilo mi srdce, stáli jsme tváří v tvář těsně u sebe a

Ludvík se maličko sklonil a lehce mne políbil, hned jsem se mu vytrhla a

zase ho dlytla za ruku a zase jsme kousek běželi, mám mírnou srdeční vadu

a srdce se mi rozbuší po sebemenší námaze, stačí jen, abych vyběhla jedno

patro do schodů, a tak jsem brzo zvolnila krok, dech se mi pomalu utišoval a

já jsem najednou tichounce zanotovala první dva takty své nejmilejší písně

Ej, svítilo slunečko nad našú zahrádkú ... a když jsem vytušila, že mi rozumí,

rozezpívala jsem se hlasitě, nestyděla jsem se, cítila jsem, jak ze mne padají

léta, starosti, zármutky, tisíce šedivých šupin, a potom jsme seděli v malé

hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné

a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné

dobrodružství, řekla jsem Ludvíkovi, jestlipak víte, že jedu za tři dny na

Slovácko dělat reportáž o Jízdě králů. Zeptal se mne, do kterého místa, a

když jsem mu odpověděla, řekl, že právě tam se narodil, zase taková shoda,

která mne omráčila, a Ludvík řekl, udělám si volno, pojedu tam s vámi.

Lekla jsem se, vzpomněla jsem si na Pavla, na to světýlko naděje, které mi

rozžal, nejsem cynická vůči svému manželství, jsem připravena udělat vše,

abych je zachránila, už kvůli Zdeničce, ale co bych lhala, hlavně kvůli sobě,

kvůlí všemu, co bylo, kvůli památce svého mládí, ale nenašla jsem sílu říci

Ludvíkovi ne, nenašla jsem tu sílu, a teď už jsou kostky vrženy, Zdenička

spí, já mám strach a Ludvík je už na Moravě a zítra mne bude čekat u

autobusu.

III

Ano; šel jsem se toulat. Zastavil jsem se na mostě přes Moravu a zadíval se

po směru jejího toku. Jak škaredá je Morava (řeka tak hnědá, jako by v ní

proudila spíš tekutá hlína než voda) a jak truchlivé je její nábřeží: ulice z

pěti jednoposchod'ových měšťanských domů, které nejsou spolu spojeny a

stojí každý zvlášť, podivínsky a siře; snad měly tvořit základ nábřeží, jehož

honosnost se pak už nikdy neuskutečnila; dva z nich mají na sobě z

keramiky a štukatury andílky a drobné výjevy, které jsou dnes už ovšem

oprýskány: anděl je bez křídla a výjevy jsou místy svlečeny na cihly, takže

ztrácejí srozumitelnost. Pak ulice sirých domů končí, jsou už jen železné

stožáry elektrického vedení, tráva, na ní několik opozdivších se hus, a potom

pole, pole bez obzorů, pole sahající nikam, pole, v nichž se ztrácí tekutá

hlína řeky Moravy.

Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo a já jsem v

této scenérii (znal jsem ji z dětství a docela nic mi tehdy neříkala) uviděl

najednou Ostravu, to hornické město podobné obrovské provizorní

noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna.

Byl jsem zaskočen; stál jsem tu na mostě jako člověk vystavený kulometné

palbě. Nechtěl jsem se dál dívat na sirou ulici pěti samotářských domů,

protože jsem nechtěl myslit na Ostravu. A tak jsem se obrátil čelem vzad a

dal se po břehu proti proudu řeky.

Tudy vedla cestička vroubená po jedné straně hustým stromořadím

topolů: úzká vyhlídková alej. Napravo od ní se svažoval k hladině břeh

zarostlý trávou a plevelem a dál přes řeku bylo vidět na protějším břehu

skladiště, dílny a dvory malých fabrik; nalevo od cesty bylo nejdřív vleklé

smetiště a potom širá pole propíchaná železnými konstrukcemi stožárů s

elektrickými dráty. Šel jsem nad tím vším po úzké cestě aleje, jako bych

kráčel po dlouhé lávce nad vodami - a přirovnávám-li celou tu krajinu k

širokým vodám, pak proto, že z ní na mne čišel chlad; a že jsem šel tou alejí,

jako bych se z ní snad mohl někam zřítit. Uvědomoval jsem si přitom, že ta

zvláštní přízračnost krajiny je jenom opisem toho, na co jsem po setkání s

Lucií nechtěl vzpomínat; jako by se potlačované vzpomínky přestěhovaly do

všeho, co jsem teď kolem sebe viděl, do pustoty polí a dvorů a skladišť, do

kalnosti řeky a do onoho všudypřítomného chladu, který celé té scenérii

dával jednotu. Pochopil jsem, že vzpomínkám neuniknu; že jsem jimi

obklíčen.

____________________________________________________

___________

[2]

O tom, jak jsem dospěl ke svému prvnímu životnímu ztroskotání (a jeho

nelaskavým prostřednictvím též k Lucii), nebylo by obtížné vyprávět

lehkovážným tónem a dokonce s jistou zábavností: všechno zavinil můj

neblahý sklon k hloupým žertům a Markétina neblahá nezpůsobilost

pochopit žert. Markéta patřila mezi ty ženy, které berou všechno vážně

(touto vlastností dokonale splývala se samým géniem doby) a jimž je dáno

sudičkami do vínku, že schopnost víry bude jejich nejsilnější vlastností. Tím

nechci eufemisticky naznačovat, že by snad byla hloupá; nikoli: byla dosti

nadaná a bystrá a ostatně natolik mladá (chodila do prvního ročníku a bylo

jí devatenáct let), že naivní důvěřivost patřila spíš k jejím půvabům než k

jejím nedostatkům, tím spíš, že byla provázena nesporným tělesným

půvabem. My všichni na fakultě jsme měli Markétu rádi a více či méně jsme

se o ni pokoušeli, což nám (alespoň některým z nás) nepřekáželo, abychom

si z ní zároveň nedělali mírnou a dobře míněnou legraci.

Legrace se ovšem špatně snášela s Markétou, a s duchem doby ještě hůře.

Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku; začal nový život, opravdu

zcela jiný, a tvář toho nového života, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla

strnule vážná, přičemž podivné na té vážnosti bylo to, že se nemračila, nýbrž

měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou

nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě