Милан Кундера - Žert

Kolegové zatajovali smích, probuzený ani ne tak zvláštní vtipností mého

výmyslu, jako spíš Markétinou zaujatou tváří vždy dychtivou pro něco

(eventuelně proti něčemu) hořet; kousali se do rtů, aby Markétce nekazili

její radost z poznání, a někteří (a z nich zejména právě Zemánek) se ke mně

přidávali, aby dotvrzovali mou zprávu o trpaslících.

Když se Markéta ptala, jak vlastně takový trpaslík vypadá, pamatuji si, že jí

Zemánek řekl s vážnou tváří, že profesor Čechura, kterého má Markéta čest

se všemi svými kolegy příležitostně vídat za universitní katedrou, je

trpasličího původu, a to bud' z obou nebo alespoň z jednoho rodiče.

Vyprávěl prý Zemánkovi docent Hůle, že bydlil o kterýchsi prázdninách ve

stejném hotelu s manžely Čechurovými, kteří oba dva dohromady měří

necelé tři metry. Jednoho dne ráno vešel do jejich pokoje netuše, že manželé

ještě spí, a užasl: leželi v jediné posteli, a to ne vedle sebe, nýbrž za sebou,

Čechura skrčen v dolní, Čechurová v horní půli lůžka.

Ano, dotvrdil jsem: potom je ovšem nejenom Čechura, ale i jeho žena

bezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je

atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své

chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu

dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé

spávat v dlouhém řetězu za sebou.

Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi,

že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti

vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí,

že lístek, který jsem jí psal, byl jen žertovnou provokací dívky, kterou jsme

všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu

tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal,

krčil čelem a řekl, že uvidí.

Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal

jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se

snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem

se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem

se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru;

někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s

sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději.

Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem

mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho

dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o

něčem mluvit."

A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už

podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod

kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo,

stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to

všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou

soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou

korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A

nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí.

Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se

jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se.

Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se

na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti

líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla

váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli,

a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici?

"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat."

,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou

mluvili; kdyby ji neznali, nebyli by si tě volali."

"Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst,

tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a

jak smýšlíš," ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co

jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho,

zač bojujem a proč žijem.

Co jsem měl Markétě vykládat? Požádal jsem ji, aby pokračovala a řekla,

co bylo dál.

Markéta řekla, že si lístek přečetli a užasli. Ptali se jí, co na to říká. Řekla, že

je to hrozné. Ptali se jí, proč jim to sama nepřišla ukázat. Pokrčila rameny.

Ptali se jí, jestli neví, co je to bdělost a ostražitost. Sklonila hlavu. Ptali se jí,

jestli neví, kolik má strana nepřátel. Řekla jim, že to ví, ale že nevěřila, že by

soudruh Jahn... " Zeptali se jí, jestli mne dobře zná. Zeptali se jí, jaký jsem.

Řekla, že jsem divný. Že sice chvíli myslí, že jsem pevný komunista, ale že

někdy řeknu něco, co by komunista nikdy neměl říci. Ptali se jí, co například

takového říkám. Řekla, že si nic konkrétního nepamatuje, ale že mi nic není

svaté. Řekli, že je to vidět podle té pohlednice jasně. Řekla jim, že prý se se

mnou často o mnoho věcí hádala. A řekla jim ještě, že mluvím jinak na

schůzích a jinak s ní. Na schůzích jsem prý samé nadšení, kdežto s ní jen o

všem žertuju a všechno zlehčuju. Zeptali se jí, jestli si myslí, že může být

takový člověk členem strany. Pokrčila rameny. Zeptali se jí, zda by strana

vybudovala socialismus, kdyby její členové prohlašovali, že optimismus je

opium lidstva. Řekla, že taková strana by socialismus nevybudovala. Řekli jí,

že to stačí. A že prý mi nemá zatím nic říkat, protože chtějí dávat pozor, co

budu psát dál. Řekla jim, že už mne nechce nikdy vidět. Odpověděli jí, že by

to nebylo správné, že by mi naopak měla zatím psát, aby se ukázalo, co ve

mně ještě je.

"A tys jim potom ukazovala moje dopisy?" zeptal jsem se Markéty,

červenaje se až do hloubi duše při vzpomínce na své zamilované výlevy.

"Co jsem měla dělat?" řekla Markéta. "Ale sama jsem ti už po tom všem

opravdu nemohla psát. Nebudu si přece psát s někým jen proto, abych mu

dělala vějičku. Napsala jsem ti ještě pohlednici a dost. Nechtěla jsem se s

tebou vidět, protože jsem ti nesměla nic říct a bála jsem se, aby ses mne na

něco neptal a já ti nemusela do očí lhát, protože lžu nerada."

Zeptal jsem se Markéty, co ji tedy přimělo, aby se se mnou dnes sešla.

Řekla mi, že příčinou toho byl soudruh Zemánek. Potkal ji po prázdninách

na chodbě fakulty a vzal ji s sebou do malé místnůstky, kde měla stranická

organizace přírodovědecké fakulty svůj sekretariát. Řekl jí, že dostal zprávu

o tom, že jsem jí napsal na školení pohlednici s protistranickými výroky.

Zeptal se jí, co to bylo za věty. Řekla mu to. Zeptal se jí, co na to říká. Řekla

mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou