Милан Кундера - Žert

vůbec nebyla směšná, nýbrž se stávala v souvislosti s mými černými

výložkami čím dál podezřelejší a zdála se skrývat něco, co zamlčuju. Musím

však po pravdě říci, že politruk mne vyslechl trpělivě a projevil téměř

nečekané pochopení pro mou touhu po ospravedlnění; opravdu se pak

někde nahoře (jak neviditelné určení místa!) tázal po mé věci, ale nakonec si

mne zavolal a řekl mi s upřímnou trpkostí:

"Proč jsi mne klamal? Dověděl jsem se, že jsi trockista."

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé

osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů;

pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem

skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli

jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen

já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který

musím nést.

Nicméně nechtěl jsem kapitulovat. Chtěl jsem svou nepodobnost skutečně

nést: být dále tím, kým bylo rozhodnuto, že nejsem.

Trvalo mi nějakých těch čtrnáct dnů, než jsem si jakžtakž zvykl na

namáhavou práci v dolech, v ruce s těžkou vrtačkou, jejíž chvění jsem cítil

vibrovat v těle až zas do příštího rána. Ale dřel jsem poctivě a s jakousi

zuřivostí; chtěl jsem podávat údernické výkony a brzy se mi to začalo dařit.

Jenomže nikdo v tom neviděl projev mé uvědomělosti. Byli jsme přece

všichni za svou práci placeni (strhávali nám sice na stravu a bydlení, ale i

tak jsme dostávali na ruku dost!), a proto i mnozí jiní, ať byli jakéhokoliv

smýšlení, pracovali se značnou vervou, aby urvali z těch zbytečných let

alespoň něco užitečného.

I když nás všichni považovali za zběsilé nepřátele režimu, zachovávaly se v

kasárnách všechny formy veřejného života běžné v socialistických

kolektivech; my, nepřátelé režimu, pořádali jsme pod dohledem politruka

desetiminutovky, měli jsme denně politické besedy, musili jsme pečovat o

nástěnky, do nichž jsme lepili fotografie socialistických státníků a malovali

hesla o šťastné budoucnosti. Hlásil jsem se zpočátku téměř demonstrativně

o všechny tyto práce. Ale ani v tom neviděl nikdo známku uvčdomělosti,

hlásili se o to přece i jiní, když potřebovali, aby si jich velitel všiml a povolil

jim vycházku. Nikdo z vojínů nevnímal tuto politickou činnost jako

politickou činnost, nýbrž jen jako bezobsažnou posunčinu, kterou je nutno

odvésti těm, kteří nás mají v moci.

A tak jsem pochopil, že i tento můj vzdor je marný, že už i svou

"nepodobnost" vnímám jen já sám a pro jiné je neviditelná.

Mezi poddůstojníky, jimž jsme byli vydáni napospas, byl černovlasý

Slováček, desátník, který se od ostatních lišil mírností a naprostým

nedostatkem sadismu. Byl mezi námi oblíben, i když někteří z nás říkali

zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti. Poddůstojníci

měli samozřejmě na rozdíl od nás zbraň a čas od času chodili na střelecká

cvičení. Jednou se po takovém cvičení vrátil černovlasý desátníček s velkou

slávou, protože se prý umístil při hodnocení střelby jako první. Mnozí z nás

mu hned hlučně blahopřáli (napůl z dobrosrdečnosti, napůl z legrace);

desátníček se jen rděl.

Náhodou jsem s ním toho dne osamčl a aby řeč nestála, zeptal jsem se ho:

"Jak to děláte, že tak doblře střílíte?"

Desátníček se na mne pátravě podíval a potom řekl: "Já mám takový

způsob, jak si pomáhám. Já si představuju, že to není terč z plechu, ale

imperialista. A dostanu takový vztek, že se trefím."

Chtěl jsem se ho zeptat, jak si takového imperialistu představuje (jaký má

nos, vlasy, oči, klobouk), ale předběhl mou otázku a řekl mi vážným a

přemýšlivým hlasem: "Já nevím, proč mi všichni gratulujete. Vždyť kdyby

byla válka, já bych přece střílel proti vám!"

Když jsem to slyšel z úst tohoto dobráčka, který na nás neuměl nikdy ani

křiknout a kterého pak kvůli tomu od nás přeložili jinam, pochopil jsem, že

nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z

ruky. Octl jsem se mimo svou životní dráhu.

____________________________________________________

__________

(6)

Ano. Všechny nitě byly přervány.

Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána

byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života.

Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy

předtím. Nebyl to už čas, jak jsem s ním přicházíval do styku kdysi, čas

metamorfovaný do práce, lásky, všebo možného úsilí, čas, který jsem

přijímal nevšímavě, protože i on byl nevtíravý a skrýval se decentně za mou

vlastní činností. Teď ke mně přišel obnažen, sám o sobě, ve své původní a

pravé podobě a donutil mne, abych ho pojmenoval jeho pravým jménem

(neboť ted' jsem žil pouhý čas, pouhý prázdný čas), abych na něj ani chvíli

nezapomínal, abych na něj stále myslil a cítil ustavičně jeho tíži.

Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z

podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám. Žil jsem v pauze.

Nikoli ovšem v orchestrální generálpauze (jejíž rozměr je pevně určen

znaménkem pomlky), nýbrž v pauze bez udaného konce. Nemohli jsme si

(jako to dělali u všech jiných útvarů) ustříhávat dílečky z krejčovského

centimetru, abychom viděli, jak se nám den po dni krátí dvouletá prezenční

služba; černí mohli být totiž na vojně drženi libovolně dlouho. Čtyřicetiletý

Ambroz z druhé roty tu byl už čtvrtý rok.

Být tehdy na vojně a mít doma ženu či snoubenku bylo velice trpké;

znamenalo to být v duchu ustavičně na marné stráži nad jejich

neuhlídatelnou existencí, hlídat v duchu ustavičně jejich osudnou vratkost.

A znamenalo to také ustavičně se těšit na jejich občasný příjezd a ustavičně

se třást o to, aby velitel neodmítl v ten den stanovené volno a žena nepřijela

k bráně kasáren nadarmo. Vyprávělo se mezi černými (s černým humorem),

že důstojníci čekají na tyto neukojené ženy vojáků, že se k nim přidávají a

sklízejí pak plody touhy, jež měly náležet vojákům zadrženým v kasárnách.

Avšak přece jen: u těch, kdo doma nějakou ženu měli, šla pauzou nit, snad

tenká, snad úzkostně tenká a přetrhnutelná nit, ale přece jen nit. Neměl

jsem takovou nit; s Markétkou jsem přerušil jakékoli styky, a pokud mi

docházely nějaké dopisy, tedy jen od maminky ... Co? a to není nit?

Ne to není nit; domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je jen

minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se

vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti

připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak

obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě

trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena!

Zvykal jsem si tedy pomalu na to, že můj život ztratil svou kontinuitu, že