Милан Кундера - Žert

Dali jsme se rychle pryč úzkou uličkou, šli jsme chvíli mezi domy a potom už

byla jenom z jedné strany zeď a z druhé ploty; u plotu se rýsoval žebřiňák a

vedle něho jakýsi polní stroj s plechovou sedačkou. "Trůn," řekl jsem a

Honza posadil blondýnu na sedačku, která byla právě tak metr nad zemí.

Podávali jsme si láhev z ruky do ruky, pili jsme všichni čtyři, blondýna měla

brzo plno řečí a vsadila se s Honzou: "Že bys mi nepůjčil stovku!" Honza byl

grand, vrazil jí stokorunu a holka měla za chvilku zvednutý kabát i

vyhrnutou sukni a za další chvilku si sama sundala kalhotky. Vzala mne za

ruku a přitahovala si mne k sobě, ale já jsem měl trému, vytrhl se jí a

přistrčil k ní Stáňu, který neprojevoval ani nejmenší váhavost a vstoupil

zcela rozhodně mezi její nohy. Setrvali spolu sotva dvacet vteřin; chtěl jsem

pak dát přednost Honzovi (jednak jsem se (chtěl chovat jako hostitel, jednak

jsem měl pořád trému), ale tentokrát byla blondýna rezolutnější, strhla mne

k sobě, a když jsem byl s to po povzbuzujících dotecích se s ní konečně

spojit, pošeptala mi něžně do ucha: "Jsem tady kvůli tobě, blbečku," a

potom začala vzdychat, takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to

něžná dívka, která mne miluje a kterou miluju, a ona vzdychala a vzdychala

a já jsem nepřestával, až jsem slyšel najednou Honzův hlas, pronášející

jakousi sprostotu, a vtom jsem si uvědomil, že to není dívka, kterou miluju,

a odstoupil jsem od ní náhle, bez ukončení, že se blondýna skoro ulekla a

řekla: "Co blbneš?", ale to už byl u ní Honza a hlasité vzdychání

pokračovalo.

Vrátili jsme se toho dne do kasáren až ke druhé hodině v noci. V půl páté

jsme už musili vstávat na nedělní dobrovolnou směnu, za niž bral náš velitel

prémie a my si vysluhovali naše obsobotní vycházky. Byli jsme nevyspalí,

měli jsme v těle alkohol, a přestože jsme se pohybovali v přítmí štoly jako

mátohy, vzpomínal jsem na prožitý večer rád.

Horší to bylo o čtrnáct dnů později; Honza měl kvůli nějakému incidentu

zakázané vycházky a já jsem se dostal ven s dvěma kluky z jiné čety, s

kterými jsem se znal jen velmi zběžně. Šli jsme skoro najisto za jakousi

ženskou, které se přezdívalo pro její obludnou délku Kandelábr. Byla to

šereda, ale nedalo se nic dělat, protože okruh žen, které jsme mohli získat,

byl značně omezen zejména našimi malými časovými možnostmi. Nutnost

využít za každou cenu volna (tak krátkého a tak řídce udíleného) vedla

vojáky k tomu, že dávali přednost jistému před snesitelným. Během času

byla získána vzájemně sdělovanými průzkumy síť (byť chatrná) takových

víceméně jistých (a ovšem sotva snesi-

telných) žen a byla dána k obecnému použití.

Kandelábr byl z té obecné sítě; nijak mi to nevadilo; když oba kluci

žertovali o její abnormální délce a asi padesátkrát opakovali žert, že si

musíme najít cihlu, abychom si ji dali pod nohy, až přijde na věc, bylo mi

tohle žertování (obhrouhlé a nudné) zvláštním způsobem příjemné a

podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu; čím méně

individualizovaná, oduševnělá, tím lépe; tím lépe, bude·li to jakákoli žena.

I když jsem však hodně vypil, zuřivá chuť po ženě ze mne opadla, když

jsem holku zvanou Kandelábr uviděl. Připadalo mi všechno nechutné a

zbytečné, a protože tam nebyl ani Honza, ani Stáňa, nikdo, koho bych měl

rád, padla na mne příštího dne strašlivá kocovina, která do své skepse

zpětně zahrnula i příhodu před čtrnácti dny, a já jsem se zapřísahal, že už

nikdy nechci mít ani holku na sedačce polního stroje, ani opilý Kandelábr ...

Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě

nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou

chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi

bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí

a ošklivily se mi prostitutky ? Nesmysl: zaskočila mne lítost.

Lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným, co

jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše

(vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní, příznačnou a obvyklou

situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých

možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž

mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak

bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem

mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach.

Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak

se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem

se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení.

____________________________________________________

___________

(7)

Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň

nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových

manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž

zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné

niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se

hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami

nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde

soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v

dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že

holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu

dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které

tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se

(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám

sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl,

že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když

mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli

do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy

svatby stal se i pro mne velmi významným dnem.

Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu

utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel

jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích

a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem

pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá

ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika

s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými

staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil

jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem

téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu;

snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak