Милан Кундера - Žert

tajemný dar samozřejmosti; zdálo se mi, že stačí pouze k dívce jít a oslovit ji

a že ve chvíli, kdy se mi (konečně) podívá do tváře, musí se usmát asi tak,

jako by před ní stál náhle bratr, kterého několik let neviděla.

Pak zvedla Lucie hlavu; dívala se vzhůru na věž s hodinami; (i tento pohyb

mám vmemorován do hlavy; pohyb dívky, která nenosí hodinky na ruce a

která si automaticky sedá čelem k hodinám). Vstala a šla ke kinu; chtěl jsem

se k ní připojit; nechyběla mi smělost, ale chyběla mi pojednou slova; měl

jsem sice prsa plná pocitů, ale v hlavě ani jednu slabiku; došel jsem za

dívkou zase až do malé předsíňky, kde byla pokladna a odkud bylo vidět do

sálu, jenž zel prázdnotou. Prázdnota hlediště čímsi odpuzuje; Lucie se

zastavila a rozpačitě rozhlédla; v tu chvíli vešlo do předsíně několik lidí a

hrnulo se k pokladně; předběhl jsem je a koupil si lístek na nemilovaný film.

Zatím dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila

čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady

jako Lucie a sedl si vedle ní. Pak se rozezněla vřískavá hudba z obehrané

desky, hlediště ztemnělo a na plátně se objevily reklamy.

Lucie si musila uvědomovat, že to není náhoda, sedl-li si voják s černými

výložkami právě vedle ní, jistě mne celou dobu vnímala a cítila mé

sousedství, snad je musila cítit o to víc, že jsem já sám byl na ni zcela

soustředěn; co se dělo na plátně, jsem nevnímal (jak směšná pomsta:

radoval jsem se, že film, jehož se mí mravokárci tak často dovolávali, míjí

ted' přede mnou na plátně, aniž mu věnuji pozornost).

Potom film skončil, rozsvítila se světla, hrstka diváků se zvedala ze svých

míst. Také Lucie vstala. Zvedla z klína složený hnědý svrchník a vsunula

ruku do jeho rukávu. Nasadil jsem si rychle lodičku, aby neuviděla dohola

ostříhanou lebku, a pomohl jí beze slova do druhého rukávu. Krátce se na

mne podívala a nic neřekla, snad jen nepatrně pohnula hlavou, ale nevěděl

jsem, mělo-li to znamenat děkovnou úklonu nebo byl-li to pohyb docela

mimoděčný. Potom drobnými kroky vycházela z řady. Oblékl jsem si také

rychle svůj zelený plášť (byl mi dlouhý a asi mi velmi neslušel) a šel jsem za

ní. Ještě v hledišti kina jsem ji oslovil.

Jako bych se po dobu dvou hodin, kdy jsem seděl vedle ní a myslil na ni,

ladil na její vlny: uměl jsem s ní najednou mluvit, jako bych ji dobře znal;

nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve

zvyku, ale byl jsem docela

přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky

před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek.

Ptal jsem se jí, kde bydlí, co dělá, jestli chodí často do kina. Řekl jsem jí, že

pracuju v dolech, že je to dřina, že se dostanu málokdy ven. Říkala, že je

zaměstnána ve fabrice, že bydlí v internátu, že musejí být v jedenáct doma,

že do kina chodí často, protože ji nebaví tancovačky. Řekl jsem jí, že bych s

ní šel rád do kina, až bude mít zase někdy volno. Řekla, že chodí raději sa-

ma. Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná.

Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo.

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako

smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které

uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární,

vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi

vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované "držení duše", vypěstovaná gesta

a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo

dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými

umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné

vysvobození.

ŘíkaIi jsme si tedy o sobě nejobyčejnější věci; naše zpovědi byly stručné a

věcné. Došli jsme až k internátu a tam jsme chvíli stáli; lucerna vrhala světlo

na Lucii a já jsem se díval na její hnědý kabátek a hladil jsem ji nikoli po

tváři ani po vlasech, ale po odřené látce toho jímavého pláště.

Vzpomínám si ještě na to, že se lucerna pohupovala, že kolem přešly s

nepříjemně hlasitým smíchem mladé holky a otvíraly dveře internátu,

vzpomínám si na pohled vzhůru po zdi té budovy, v níž Lucie bydlela, zdi

šedé a holé s okny bez říms; vzpomínám si pak na Luciinu tvář, která byla

(ve srovnání s tvářemi jiných dívek, jež jsem znal z podobných situací) velice

klidná, bez mimiky a podobala se tváři žákyně, která je u tabule a pokorně

vypovídá (beze vzdoru a beze lsti) jen to, co ví, neusilujíc o známku ani o

pochvalu.

Dohodli jsme se, že napíšu Lucii pohlednici, abych jí oznámil, kdy budu

mít zase povolenu vycházku a kdy se uvidíme. Rozloučili jsme se (bez

polibků a doteků) a já jsem odcházel. Když jsem byl vzdálen několik kroků,

ohlédl jsem se a viděl jsem ji, jak stojí ve dveřích, neodmyká, stojí a dívá se

za mnou; teprve ted', když jsem byl vzdálen, vystoupila ze své zdrženlivosti a

její pohled (do té doby plachý) se na mne dlouze upíral. A potom zvedla

ruku jako někdo, kdo nikdy rukou nemával a neumí mávat, jenom ví, že se

na rozloučenou mává, a proto se nemotorně odhodlal k tomuto pohybu.

Zastavil jsem se a také jsem jí zamával; dívali jsme se na sebe z této dálky,

znovu jsem šel a znovu se zastavil (Lucie stále pohybovala rukou), a takto

jsem pomalu odcházel, až jsem konečně zašel za roh a zmizeli jsme si z očí.

____________________________________________________

___________

(8)

Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl

jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly (jak smetí ve

vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle

uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm na stěně visely s rafičkami po

dlouhé měsíce nepohnutými, se pojednou roztikaly. To bylo významné: čas,

který až dosud plynul jako lhostejný proud od ničeho k ničemu (byl jsem

přece v pauze!) bez jakékoli artikulace, bez jakéhokoli taktu, začal opět

získávat svou zlidštěnou tvář: začal se členit a odpočítávat. Začal jsem lpět

na propustkách z kasáren a jednotlivé dny se mi měnily v příčle žebříku, po

němž jsem stoupal za Lucií.

Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik

mlčenlivého upření jako jí (neměl jsem na to ostatně už nikdy ani tolik

času). K žádné ženě jsem nepociťoval nikdy tolik vděčnosti.

Vděčností? Za co? Lucie mne především vytrhla z kruhu toho žalostného

milostného horizontu, jímž jsme byli všichni obklíčeni. Ovšem: i čerstvě

ženatý Stáňa se vytrhl svým způsobem z tohoto kruhu; měl teď doma, v

Praze, svou milovanou ženu, mohl na ni myslit, mohl si kreslit dalekou

budoucnost svého manželství, mohl se těšit tím, že je milován. Ale nebylo

mu co závidět. Uvedl činem sňatku do pohybu svůj osud, a už ve chvíli, kdy

sedal do vlaku a vracel se do Ostravy, pozbýval na něho jakýkoli vliv; a tak