Милан Кундера - Žert

zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný

a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože ra-

dost jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě

před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který

holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A

ty verše mne pak provázely.

Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce,

zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně:

"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla:

"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší

pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se

divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo

bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka

v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku,

který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?"

Kývla hlavou.

Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě

dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před

lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá,

jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na

jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu,

uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.

Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala

tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní

dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.

A tak jsem četl:

Kláskem hubeným je tělo tvé

z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí

jak klásek hubený je tělo tvé

Přadenem z hedvábí je tělo tvé

toužením popsané do vrásky poslední

jak přadeno z hedvábí je tělo tvé

Spáleným nebem je tělo tvé

číhavě v tkáni smrtka sní

jak spálené nebe je tělo tvé

Přetiché je tělo tvé

jeho pláč zachvívá mými víčky

jak tiché je tělo tvé

Držel jsem Lucii kolem ramene (potaženého tenkým plátnem květovaných

šatků), cítil jsem je v prstech a podlehl nabízející se sugesci, že verše, které

čtu (ta táhlá litanie), patří právě smutku Luciina těla, tichého, smířeného

těla odsouzeného k smrti. A četl jsem jí další básně a také tu, která mi

dodnes vyvolává její obraz a končí trojverším:

Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení

je nad krásou je nade vším

slavnost porozumění

Najednou jsem ucítil v prstech, že Luciino rameno se zachvívá; že Lucie

pláče.

Co ji rozplakalo? Smysl těch veršů? Nebo spíš nepojmenovatelný smutek,

který vanul z melodie slova barvy mého hlasu? Anebo ji snad povznášela

slavnostní nesrozumitelnost básní a ona byla dojata k slzám tímto

povznesením? Anebo prostě v ní verše uvolnily tajemnou závoru a vyhrnula

se nahromaděná tíha?

Nevím. Lucie mne držela jak dítě okolo krku, hlavu měla přitisknutu na

zpocené plátno zelené uniformy, která mi obepínala prsa, a plakala, plakala,

plakala.

____________________________________________________

__________

(9)

Kolikrát mi v posledních létech vyčítaly nejrůznější ženy (jen proto, že

jsem jim neuměl oplácet jejich city), že jsem nafoukaný. Je to nesmysl,

nejsem vůbec nafoukaný, ale po pravdě řečeno, samotného mne zarmucuje,

že jsem si od dob své skutečné dospělosti neuměl najít opravdový vztah k

žádné ženě, že jsem žádnou ženu, jak se říká, nemiloval. Nejsem si jist, zda

znám příčiny tohoto svého nezdaru, nevím, zda tkvějí prostě ve vrozených

nedostatcích mého srdce, nebo zda spíš kotví v mém životopise; nechci být

patetický, ale je tomu tak: vracívá se mi velmi často ve vzpomínkách sál, v

němž sto lidí vzpažuje a dává tak povel k· tomu, aby můj život byl zlomen;

těch sto lidí netušilo, že přijde jednou šestapadesátý rok a pozvolná změna

poměrů; nic takového nemohli tušit a počítali tedy s tím, že mé vyvržení

bude doživotní. Nikoli z bolestínství, spíš z jakési zlomyslné svéhlavosti,

která je vlastností přemýšlení, jsem často tu situaci různě obměňoval a

představoval si, co by se třeba dělo, kdybych místo na vyloučení ze strany

byl navržen na oběšení. Nemohl jsem nikdy dojít k ničemu jinému, než že by

i v tomto případě všichni zvedli ruce, zvlášť když by v úvodním referátu byla

prospěšnost mého oběšení cituplně zdůvodněna. Od té doby, potkávám-li

nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli či milenkami, přenáším

si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku: žádný v

té zkoušce neobstál: všichni zvedali ruku, stejně jako ji zvedali (ať už

ochotně či neochotně, z víry či ze strachu) tehdejší mí přátelé a známÍ. A

uznejte: je těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotní poslat do vyhnanství

nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat.

Snad to bylo ode mne kruté počínání podrobovat lidi, s nimiž jsem se

stýkal, tak kruté imaginární zkoušce, když bylo nanejvýš pravděpodobné, že

by v mé blízkosti prožili víceméně klidný všední život mimo dobro a zlo a

nikdy by neprošli skutečným sálem, v němž se zvedají ruce. Snad někdo

dokonce řekne, že mé počínání mělo jediný účel: abych se v morální

samolibosti nadřazoval nad ostatní. Ale obvinění z domýšlivosti by opravdu

nebylo spravedlivé; sám jsem ovšem nikdy nezvedl ruku pro něčí zkázu,

viděl jsem však dobře, že je to zásluha dost problematická, protože práva

zvedat ruku jsem byl dostatečně včas zbaven. Dlouho jsem si sice snažil

namluvit alespoň to, že bych v podobných situacích ruku nezvedl, ale jsem

natolik poctivý, že jsem se musil nakonec sám sobě vysmát: já jediný že

bych ruku nezvedl? já jediný jsem spravedlivý? ach, ne, nenašel jsem v sobě

žádnou záruku, že bych byl lepší než jiní; jenomže co z toho má plynout pro

můj vztah k ostatním? Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak

nesmiřuje. Protiví se mi z duše, když k sobě lidé cítí bratrský cit, protože v

sobě navzájem spatřili obdobnou nízkost. Netoužím po tomhle slizkém

bratrství.

Tak jak to, že jsem tehdy mohl milovat Lucii? Úvahy, jimž jsem dal před

chvílí průchod, mají naštěstí pozdější datum, takže jsem Lucii (v jinošském

věku, kdy jsem se víc rmoutil než přemýšlel) mohl přijímat ještě s lačným

srdcem a bez pochybovačství jako dar; dar z nebes (šedivě přívětivých

nebes). Byla to pro mne tehdy šťastná doba, možná má nejšťastnější: byl

jsem udřený, umlácený, ubuzerovaný, ale v mém nitru se den ze dne šířil

modřejší a modřejší mír. Je to legrační: kdyby ženy, které mi dnes mají za

zlé mou nafoukanost a podezírají mne, že považuji kdekoho za hlupáka,

znaly Lucii, nazvaly by ji s posměchem hlupačkou a nemohly by pochopit, že