Милан Кундера - Žert

hladíce se vzájemně počítají si tak dojatě své jemné rýžky).

Zkrátka - až dosud jsem k ní cítil něhu, nikoli smyslnost; na nepřítomnost

smyslnosti jsem si tak zvykl, že jsem si ji ani neuvědomoval; můj vztah k

Lucii zdál se mi tak krásný, že mne nemohlo ani napadnout, že mu vlastně

něco chybí. Všechno spolu harmonicky splývalo: Lucie - její klášterně šedý

šat - a můj klášterně nevinný poměr k ní. Ve chvíli, kdy si Lucie oblékla jiné

šaty, byla náhle celá rovnice porušena; Lucie rázem utekla mým představám

o Lucii; pochopil jsem, že má před sebou i jiné možnosti a podoby než ty

jímavě venkovanské. Viděl jsem ji najednou jako hezkou ženu, jejíž nohy se

lákavě rýsují pod dobře střiženou sukní, jejíž proporce jsou dobře rozvrženy

a jejíž nenápadnost se rázem rozplyne v šatech, které mají výraznou barvu a

pěkný střih. Byl jsem docela omámen jejím náhle objeveným tělem.

Lucie bydlela v internátě v jednom pokoji s třemi dalšími dívkami;

návštěvy do internátu byly povoleny jen dva dny v týdnu, a to jen tři hodiny,

od pěti do osmi, přičemž se musel návštěvník dole ve vrátnici zapsat,

odevzdat legitimaci a při odchodu se opět hlásit. Kromě toho měly všechny

tři Luciiny spoluobyvatelkyně své mládence (jednoho či víc) a všechny se s

nimi potřebovaly setkávat v intimitě internátního pokoje, takže se věčně

hádaly, nenáviděly a vyčítaly si každou minutu, kterou jedna druhé ubrala.

To všechno bylo tak nepříjemné (ne-li potupné), že jsem se nikdy nesnažil

navštívit Lucii v jejím domově. Ale věděl jsem také, že všechny tři Luciiny

spolubydlící mají odjet asi za měsíc na třítýdenní zemědělskou brigádu.

Řekl jsem Lucii, že toho chci využít a sejít se s ní v ten čas u ní. Nepřijala to

ráda; zesmutněla a řekla, že prý je se mnou raději venku. Řekl jsem jí, že

toužím po tom, být s ní někde, kde nás nebude nikdo a nic rušit a budeme se

moci soustředit jen na sebe; a že chci také poznat, jak bydlí. Lucie mi

neuměla odporovat a já si dodnes pamatuju, jak jsem byl rozrušen, když

konečně souhlasila s mým návrhem.

____________________________________________________

___________

(10)

Už jsem byl v Ostravě skoro rok a vojna zpočátku nesnesitelná stala se mi

za tu dobu čímsi všedním a obvyklým; byla sice nepříjemná a namáhavá, ale

přesto se mi podařilo uprostřed ní žít, najít pár kamarádů a dokonce být

šťasten; bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi

zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze

šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř

štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom

zelenočerném létě.

Začalo to Stáňou. V březnu se oženil a už za pár měsíců mu začaly

docházet zprávy, že se mu jeho žena fláká po barech; zneklidněl, psal ženě

dopis za dopisem a docházely mu uklidňující odpovědi; ale potom (to už

bylo venku teplo) ho navštívila v Ostravě matka; strávil s ní celou sobotu a

vrátil se pak do kasáren bledý a zamlklý; nejdříve nechtěl nic říct, protože se

styděl, ale příští den se svěřil Honzovi a pak dalším a za chvíli to věděli

všichni, a když Stáňa viděl, že to všichni vědí, mluvil o tom sám, denně a

skoro pořád: že se mu žena kurví a že za ní pojede a že jí zakroutí krkem. A

hned šel žádat velitele o dva dny volna, jenomže velitel se mu je zdráhal dát,

protože právě v té době byly na Stáňu z dolů i z kasáren samé stížnosti, které

si způsoboval roztěkaností a podrážděností. Stáňa tedy prosil o volno na

čtyřiadvacet hodin. Velítel se smiloval a dal mu je. Stáňa odjel a od té doby

jsme ho již nikdy neviděli. Co se s ním dělo, vím jen z doslechu:

Přijel do Prahy, uhodil na ženu (nazývám ji ženou, ale byla to

devatenáctiletá holka!) a ona mu všechno bezostyšně (a snad s chutí)

přiznala; začal ji bít, bránila se, začal ji škrtit a nakonec ji práskl lahví přes

hlavu; holka padla na podlahu a zůstala bez hnutí. Stáňa okamžitě

vystřízlivěl, zachvátila ho hrůza a utekl; sehnal bůhvíjak nějakou chatu v

Krušných horách a tam žil ve strachu a v očekávání, kdy ho najdou a dají mu

pro vraždu provaz. Našli ho až po dvou měsících, ale nesoudili ho pro

vraždu, nýbrž pro dezerci. Jeho žena se totiž brzy po jeho odchodu probrala

z mdlob a kromě boule na hlavě neměla nejmenší úhonu na zdraví. Zatímco

seděl ve vojenské věznici, dala se s ním rozvést a je dnes ženou jednoho

známého pražského herce, na kterého se chodím dívat jen proto, abych si

vzpomínal na starého kamaráda, který pak smutně skončil: po vojně zůstal

pracovat v dolech; pracovní úraz ho připravil o nohu a špatně zhojená

amputace

o život.

Ta ženská, která se prý dodnes výborně vyjímá v bohémské společnosti,

nepřivedla do maléru jen Stáňu, ale nás všechny. Alespoň se nám to tak

jevilo, i když nemůžeme nijak přesně vědět, zda mezi ostudou kolem

Stáňova zmizení a ministerskou kontrolou, která přišla brzy poté do našich

kasáren, byla skutečně (jak všichni soudili) příčinná souvislost. At' tak či

onak, náš velitel byl odvolán a místo něho přišel mladý důstojník (mohlo

mu být sotva pětadvacet let) a s jeho příchodem se všechno změnilo.

Řekl jsem, že mu bylo asi pětadvacet, ale vypadal ještě mladší, vypadal

jako chlapeček; tím víc si dával záležet na tom, aby jeho vystupování bylo co

nejpůsobivější a zjednalo mu respekt. Říkali jsme si o něm, že své projevy

cvičí před zrcadlem a že se je učí nazpaměť. Nerad křičel, mluvil suše a dával

nám s největším klidem najevo, že nás všechny považuje za zločince: "Já

vím, že vy byste mě nejraději viděli viset," řeklo nám to dítě při svém

prvním projevu, "jenomže bude-li někdo viset, budete to vy a ne já."

Brzy došlo k prvním konfliktům. V paměti mi utkvěla hlavně příhoda s

Čeňkem, snad proto, že nám připadala velmi zábavná. Nemohu si odpustit,

abych o ní nevyprávěl: Za ten rok, co byl na vojně, udělal Čeněk již mnoho

velkých nástěnných kreseb, které za předchozího velitele docházely vždycky

uznánÍ. Čeněk, jak jsem již řekl, maloval nejraději Zižku a husitské

bojovníky; aby udělal radost kamarádům, rád doplňoval jejich skupiny

kresbou nahé ženy, kterou veliteli představil jako symbol Svobody nebo

symbol Vlasti. I nový velitel chtěl použít Čeňkových služeb, předvolal si ho a

požádal, aby něco namaloval pro místnost, kde se pořádaly hodiny politické

výchovy. Řekl mu při té příležitosti, že

by měl tentokrát nechat těch Zižků a "zaměřit se víc k současnosti", že by

měla být v obraze znázorněna Rudá armáda a její sepětí s naší dělnickou

třídou a také její význam pro vítězství socialismu v Únoru. Čeněk řekl:

"Provedu!" a dal se do práce; maloval několik odpolední na zemi na velikých

bílých papírech, které pak rýsováčky upevnil na celou průčelní stěnu

místnosti. Když jsme hotovou kresbu (vysokou půl druhého metru, širokou