Милан Кундера - Žert

I náš velitel byl takto nehotový a byl najednou postaven před naše vojsko,

kterému nemohl vůbec rozumět; ale uměl si poradit, protože četba a

vyprávění mu poskytly vypracovanou masku pro analogické situace:

chladnokrevný hrdina rodokapsů, mladý muž železných nervů krotící bandu

zločinců, žádný patos, jen chladný klid, efektní suchý vtip, sebevědomí a

víra v sílu vlastních svalů. Cím více si byl vědom, že jeho vzezření je

chlapečkovské, tím fanatičtěji se té roli železného supermuže oddával, tím

usilovněji nám ho předváděl.

Ale copak jsem se střetl s takovým mladistvým hercem poprvé? Když mne

vyslýchali na sekretariátě kvůli pohlednici, hylo mi něco přes dvacet a mým

vyslýchatelům maximálně o rok dva více. I oni byli především chlapečci,

kteří přikryli své nehotové tváře maskou, která se jim zdála nejznamenitější,

maskou asketicky tvrdého revolucionáře. A co Markétka? Což se nerozhodla

hrát roli spasitelky odkoukanou dokonce jen ze špatného sezónního filmu?

A co Zemánek, který byl zničehonic prodchnut sentimentálním patosem

morálnosti? To nebyla role? A co já sám? Což jsem neměl dokonce několik

rolí, mezi nimiž jsem zmateně pohíhal, až mne pobíhajícího chytili?

Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v

nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž

jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné,

protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého

Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované

davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve

skutečnost katastrofálně skutečnou.

Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já

cítím hlubokou nenávist vůči mládí - a naopak jakési paradoxní odpuštění

zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou

nesvéprávnost nedospělosti.

A vzpomínám-li už na všechny nedospělé, vybavuje se mi hned i Alexej; i

on hrál svou velkou roli, která přesahovala jeho rozum i zkušenost. Měl

něco společného s velitelem: i on vypadal mladší na svůj věk; jeho

mladistvost (na rozdíl od velitelovy) byla však nepůvabná: hubené tělíčko,

krátkozraké oči pod tlustými skly brýlí, uhrovitá (věčně pubertální) plet'.

Navštěvoval původně jako prezenčák pěchotní důstojnickou školu, ale byl

náhle zbaven hodnosti a přeložen k nám. Schylovalo se totiž k proslulým

politickým procesům a v mnoha sálech (stranických, soudních, policejních)

byly v permanenci vztyčující se ruce, jež zbavovaly obviněné lidi důvěry, cti i

svobody; Alexej byl synem vysokého komunistického funkcionáře, který byl

před krátkou dobou zatčen.

Objevil se jednoho dne v našem družstvu a byla mu přidělena Stáňova

osiřelá postel. Díval se na nás podobně, jako jsem se na své nové druhy díval

ze začátku já; byl proto uzavřený a ostatní, když zjistili, že je členem strany

(dosud ho ze strany nevyloučili), začali si před ním dávat pozor na řeči.

Když ve mně Alexej poznal bývalého člena strany, stal se vůči mně

poněkud sdílný; svěřil se mi, že musí stůj co stůj obstát ve velké zkoušce,

kteron mu život přichystal, a nezradit nikdy stranu. Přečetl mi pak báseň,

kterou napsal (ač prý básně nikdy předtím nepsal), když se dověděl, že má

být přeložen mezi nás. Bylo tam takové čtyřverší:

Můžete mi, soudruzi,

psí hlavu nasadit a poplivat.

Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi,

zůstanu s vámi věrně v řadě stát.

Rozuměl jsem mu, protože já sám jsem to před rokem cítil stejně. Ale

tentokrát už přece jenom mnohem méně bolestně: uvaděčka do všednosti,

Lucie, mne odvedla z těch míst, kde se tak zoufale mučili Alexejové.

____________________________________________________

__________

(11)

Celou tu dobu, co zaváděl chlapeček velitel nové poměry v našem útvaru,

myslil jsem zejména na to, zda se mi podaří dostat vycházku; Luciiny

kamarádky odjely na brigádu a já jsem se už měsíc nedostal ven z kasáren;

velitel si dobře zapamatoval mou tvář, i moje jméno, a to je na vojně to

nejhorší, co se může stát. Dával mi teď najevo, kde mohl, že je každá hodina

mého života závislá od jeho libovůle. A s vycházkou to teď bylo vůbec zlé;

hned na počátku prohlásil, že ji budou dostávat pouze ti, kdo se zúčastní

pravidelně nedělních dobrovolných směn; a tak jsme se jich účastnili

všichni; ale to byl mizerný život, protože jsme neměli celý měsíc jediný den

bez štoly, a když někdo z nás dostal v sobotu opravdu volno až do dvou do

noci, šel potom na nedělní směnu nevyspalý a byl v dolech jako mátoha.

I já jsem začal chodit na nedělní směny, ovšem ani to mi nijak

nezaručovalo, že dostanu vycházku, protože zásluha nedělní směny mohla

být lehce znehodnocena špatně ustlanou postelí nebo jakýmkoli jiným

prohřeškem. Avšak samolibost moci se neprojevuje pouze krutostí, nýbrž i

(byť řidčeji) milosrdenstvím. Chlapečkovi velitelovi dělalo dobře, že mi

mohl po několika týdnech projevit i milost, a já jsem dostal na poslední

chvíli volno dva dny před návratem Luciiných kamarádek.

Byl jsem rozrušen, když si mne zapisovala ve vrátnici internátu brýlatá

stařena a dovolila mi jít nahorn po schodech do čtvrtého poschodí, kde jsem

zaklepal u dveří vzadu na konci dlouhé chodby. Otevřely se dveře, ale Lucie

zůstala za nimi skryta, takže jsem viděl před sebou jen sám pokoj, který se

na první pohled internátnímu pokoji vůbec nepodobal; zdálo se mi, že jsem

se octl v místnosti připravené pro jakousi náboženskou slavnost: na stole

zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na

posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky

(asparágu, jak jsem vzápětí zjistil), jako kdyby byl očekáván příjezd Ježíše

Krista na oslátku .

Přitáhl jsem si Lucii k sobě (schovávala se mi stále za otevřenými dveřmi)

a políbil ji. Byla v černých večerních šatech a střevíčcích s vysokými

podpatky, které jsem jí koupil ještě téhož dne, kdy jsme kupovali šaty. Stála

tu mezi vší tou slavnostní zelení jako kněžka.

Zavřeli jsme za sebou dveře a já jsem si teprve potom uvědomil, že jsem

opravdu jen v obyčejném internátním pokoji a že pod tím zeleným rouchem

není nic než čtyři železné postele, čtyři oprýskané noční stolky, stůl a tři

židle. Ale to nemohlo nijak umenšit pocit uchvácení, který se mne zmocnil

od chvíle, kdy Lucie otevřela dveře: byl jsem vypuštěn po měsíci zas na pár

hodin ven; ale nejenom to: poprvé po celém roce jsem byl zase v malé

místnosti: ovanul mne opojný dech intimity a síla toho dechu mne téměř

porazila.

Na všech dosavadních procházkách s Lucií mne stále spojovala volnost

prostoru s kasárnami a s mým tamním údělem; všudypřítomný kolující

vzduch mne připevňoval neviditelným poutem k bráně, na níž byl nápis

Sloužíme lidu; zdálo se mi, že nikde není místa, kde bych mohl na chvíli