Милан Кундера - Žert

odpoledne přenášet těžká prkna z jeddnoho koutu kasáren na druhý a

potom další den zase zpátky a že jsme se takto v přenášení prken cvičili

plných deset dnů. Takovým přenášením prken bylo vlastně všechno, co jsme

na kasárenském dvoře po šichtě dělali. Tentokrát jsme tedy přenášeli nikoli

prkna, nýbrž svá těla; obraceli jsme je čelem vzad a vpravo bok, házeli jsme

je na zem a potom zase zvedali, běhali jsme s nimi tam a sem a vlekli jsme je

po zemi. Uběhly tři hodiny pořadových a objevil se velitel; dal

poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik.

Vzadu za baráky bylo menší hřiště, kde se dal hrát fotbal, ale kde se dalo i

cvičit nebo běhat. Poddůstojníci se rozhodli, že s námi uspořádají štafetové

závody; bylo nás v rotě devět družstev po deseti mužích - tedy devět

desítičlenných štafet. Poddůstojníci nás chtěli nejenom pořádně prohnat,

ale protože to byli většinou chlapci od osmnácti do dvaceti let a měli

klukovské touhy, chtělo se jim i závodit a dokázat nám, že jsme horší než

oni; a tak proti nám postavili svou vlastní štafetu složenou z deseti

desátníků a svobodníků.

Trvalo značnou chvíli, než nám vysvětlili svůj záměr a než jsme ho

pochopili: prvních deset běžců mělo vyběhnout od jedné strany hřiště ke

druhé; tam proti nim měla stát už připravená druhá řada běžců, která měla

utíkat zase tam, odkud vyběhli ti první, ale kde už mezitím měla být

připravena třetí řada běžců, a tak pořád dál. Poddůstojníci nás pracně

rozpočítávali a rozesílali na protilehlé konce hřiště.

Byli jsme po šichtě a po pořadových už k smrti utahaní a zuřili jsme při

pomyšlení, že máme ještě běhat; a tehdy jsem svěřil asi dvěma kamarádům

docela primitivní nápad: poběžíme všichni úplně pomalu! Nápad se hned

ujal, šířil se od úst k ústům a v unavené mase vojáků se to začalo najednou

spokojeně hýbat utajovaným smíchem.

Konečně jsme stáli každý na svém místě připraveni ke startu závodu, který

v celé své koncepci byl nesmysl sám: ačkoli jsme měli běžet v uniformě a

těžkých botách, musili jsme ke startu pokleknout; ačkoli jsme si měli štafetu

předávat zcela nevídaným způsobem (přejímající běžec běžel proti nám),

drželi jsme v ruce pravé štafetové kolíky a odstartoval nás skutečný výstřel

pistole. Svobodník v desáté dráze (první běžec poddůstojnického družstva)

vyrazil k velkému úprku a i my jsme se pozvedli se země (byl jsem v první

řadě běžců) a dali se v pomalém klusu vpřed; už po dvaceti metrech jsme

ztěží zadržovali smích, protože svobodník se již blížil druhé straně hřiště,

zatímco my jsme kousek od startu v nepravděpodobně vyřízeném zástupu

klusali supajíce a napodobujíce neobyčejné vypětí; vojáci shromáždění na

obou koncích hřiště nás začali hlasitě povzbuzovat: "Tempo, tempo, tempo

... " V polovině hřiště jsme minuli druhého běžce poddůstojnické štafety,

který už běžel proti nám a mířil k čáře, odkud jsme vyběhli. Konečně jsme

dorazili na konec hřiště a předali kolíky, ale to už na opačné straně za

našimi zády vyběhl s kolíkem třetí poddůstojník.

Vzpomínám si dnes na tu štafetu jako na poslední velkou přehlídku mých

černých kamarádů. Kluci měli ohromnou invenci: Honza napadal při běhu

na jednu nohu, všichni ho zuřivě povzbuzovali a on opravdu doběhl k

předávce (za velikého aplausu) jako hrdina dva kroky před ostatními. Cigán

Matloš upadl během závodu asi osmkrát na zem. Čeněk běžel a zvedal

kolena vysoko až k bradě (muselo ho to určitě namáhat mnohem víc, než

kdyby byl nasadil to nejrychlejší tempo). Nikdo nezradil hru: ani ukázněný a

smířený autor mírových manifestů Bedřich, který teď běžel vážně a důstojně

pomalým tempem s ostatními, ani Josef z vesnice, ani Pavel Pěkný, který

mne neměl rád, ani starý Ambroz, klerý běžel toporně vzpřímen s rukama

založenýma za zády, ani zrzavý Petráň, který ječel vysokým hláskem, ani

Maďar Varga, který křičel v běhu "Hurá!", nikdo z nich nepokazil tu

výbornou a jednoduchou inscenaci, která způsobovala, že my, kteří jsme

stáli kolem, jsme padali smíchem.

Pak jsme viděli, že k hřišti přichází od baráků chlapeček-velitel. Jeden z

desátníků ho uviděl a šel mu vstříc podat hlášení. Kapitán ho vyslechl a

přistoupil pak k okraji hřiště, aby pozoroval náš závod. Poddůstojníci (jejich

štafeta už dávno doběhla vítězně do cíle) znervózněli a začali na nás křičet:

"Tak rychle! hněte sebou! Švihat !", ale jejich povzbuzování docela zaniklo v

mocném povzbuzování našem. Poddůstojníci nevěděli co dělat, přemýšleli,

zda mají závod přerušit, pobíhali jeden od druhého, radili se, dívali se

úkosem na velitele, ale velitel se na ně ani nepodíval a jenom ledově

pozoroval závod.

Konečně přišlo na poslední řadu našich běžců; v té byl také Alexej; byl

jsem velice zvědav, jak poběží, a nezmýlil jsem se: chtěl zkazit hru: vyběhl

vpřed vší silou a po dvaceti metrech měl nejméně pětimetrový náskok. Ale

pak se stalo cosi divného: jeho tempo se zmírnilo a náskok zůstával stále

stejný; pochopil jsem rázem, že Alexej nemůže zkazit hru, ani kdyby chtěl:

vždyť to byl neduživý hoch, kterému hned po dvou dnech museli chtě nechtě

přidělit lehčí práce, vždyť neměl svaly ani dech! Ve chvíli, kdy jsem to

pochopil, zdálo se mi, že teprve jeho běh je korunou celé legrace; Alexej se

dřel jak mohl, a byl přitom k nerozeznání od kluků, kteří se flákali pět kroků

za ním ve stejném tempu; poddůstojníci i velitel musili být přesvědčeni, že

Alexejův prudký start patří k celé komedii stejně jako Honzovo předstírané

kulhání, Matoušovy pády a naše povzbuzování. Alexej běžel se zaťatými

pěstmi stejně jako ti za ním, kteří předstírali velkou námahu a okázale

supěli. Jenomže Alexej cítil skutečnou bolest ve slabinách a přemáhal ji s

největší námahou, takže mu po tváři stékal skutečný pot; když byli v

polovině hřiště, Alexej zvolnil tempo ještě víc a řada pomalu běžících

uličníků ho zvolna dobíhala; když byl třicet metrů od cíle, předběhli ho;

když byl dvacet metrů od cíle, přestal běžet a došel zbytek kulhavou chůzí;

držel si ruku na levé straně slabin.

Pak si nás nechal velitel nastoupit. Ptal se, proč jsme běželi tak pomalu.

,.Byli jsme unaveni, soudruhu kapitáne: Žádal, aby zvedli ruku všichni, kdo

byli unaveni. Zvedli jsme ruku. Díval jsem se dobře na Alexeje (stál v řadě

přede mnou); jediný nezvedl ruku. Ale velitel si ho nevšiml. Řekl: ,.Dobře,

tak tedy všichni." ,.Ne," ozvalo se. ,.Kdo nebyl unaven?" Alexej řekl: "Já."

,.Vy ne?" podíval se na něho velitel. ,.Jak to, že jste nebyl unaven?" ,.Protože jsem komunista," odpověděl Alexej. Na ta slova zahučela rota temným

smíchem. "To jste vy, co jste došel do cíle poslední?" ptal se velitel. ,,Ano,"

řekl Alexej. "A nebyl jste unaven," řekl velitel. "Ne," odpověděl Alexej.

,.Když jste nebyl unaven, sabotoval jste výcvik schválně. Dávám vám čtrnáct

dnů vězení pro pokus o vzpouru. Vy ostatní jste byli unaveni, tak máte