Милан Кундера - Žert

blbec, když si myslí, že jeho dopis dojde adresátu. Odpověděl mi, že je

komunista a že musí jednat za všech okolností tak, aby se nemusil stydět. A

znovu mi připomněl, že i já jsem komunista (i když vyloučený ze strany) a že

bych se měl chovat jinak, než se chovám: "Jsme jako komunisté odpovědni

za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že

odpovědnost není myslitelná bez svobody. Odpověděl mi, že se cítí

dostatečně svoboden k tomu, aby jednal jako komunista; že musí dokázat a

dokáže, že je komunista. Když to říkal, třásla se mu brada; ještě dnes si po

létech vybavuju ten okamžik a uvědomuju si mnohem víc než tehdy, že

Alexejovi bylo něco málo přes dvacet let, že to byl mladíček, chlapec a že

jeho osud na něm plandal jak obří oblek na malé postavičce.

Vzpomínám si, že krátce po rozhovoru s Alexejem se mne zeptal Čeněk

(přesně ve smyslu Alexejových obav), co prý s tou krysou mluvím. Rekl jsem

mu, že je Alexej vůl, ale že krysa není; a řekl jsem mu, co mi Alexej pověděl

o své stížnosti na velitele . Na Čeňka to neudělalo žádný dojem: "Jestli je

vůl, nevím," řekl, "ale krysa je určitě. Kdo se umí veřejně zříct vlastního

fotra, je krysa." Nerozuměl jsem mu; divil se, že o tom nevím; sám polit- ruk

jim přece ukazoval noviny staré několik měsíců, kde je otištěno Alexejovo

prohlášení: zříká se svého otce, který prý zradil a poplival to nejsvětější, co

jeho syn zná.

Toho dne kvečeru se na strážní věži (v minulých dnech vystavěné) poprvé

objevily reflektory a osvětlovaly ztemnělý tábor; kolem drátěného plotu

chodil psovod se psem. Do mne padl strašlivý stesk: byl jsem bez Lucie a

věděl jsem, že ji neuvidím celé dva měsíce. Napsal jsem jí toho večera

dlouhý dopis; psal jsem jí, že ji dlouho neuvidím, že nesmíme vycházet z

kasáren a že je mi líto, že mi odepřela to, po čem jsem toužil a co by mi ve

vzpomínkách pomáhalo přečkat ty smutné týdny.

Den poté, co jsem dopis hodil do schránky, cvičili jsme odpoledne na

dvoře obligátní čelem vzad, pochodem v chod a k zemi. Prováděl jsem

přikázané pohyby docela automaticky a téměř jsem nevnímal velícího

desátníka ani své mašírující a padající kolegy; nevnímal jsem ani okolí: ze

tří stran baráky a z jedné strany drátěný plot, podél něhož vedla zvenku

silnice. Občas někdo kolem drátů prošel, občas se u nich i někdo zastavil

(většinou děti, samy nebo s rodiči, kteří jim vysvětlovali, že za dráty jsou

vojáčci a že cvičí). To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v obrazy na

zdi (všechno, co bylo za dráty, byly obrazy na zdi); proto jsem se k plotu

podíval, až když někdo tím směrem polohlasně zavolal: "Co čumíš, kočko?"

Pak jsem ji teprve uviděl. Byla to Lucie. Stála u plotu v hnědém svrchníku,

v tom starém a ošuntělém (napadlo mi, že jsme při letních nákupech

zapomněli, že léto skončí a přijdou chladna) a v černých mondénních

střevíčcích s vysokými podpatky (rovněž můj dar), které se k chatrnosti

svrchníku naprosto nehodily. Stála nepohnutě u drátů a dívala se na nás.

Vojáci komentovali její podivně trpělivý zjev čím dál zaujatěji a ukládali do

svých poznámek veškerou pohlavní zoufalost lidí držených v

nedobrovolném celibátu. I poddůstojník si všiml roztěkanosti vojáků a

spatřil brzy i její původ; pocítil patrně zlost nad vlastní bezmocností:

nemohl dívku od drátů vykázat; vně drátu byla říše relativní svobody, kam

nedoléhaly jeho rozkazy. Pohrozil tedy vojákům, aby nechali poznámek, a

zvýšil hlas i tempo výcviku.

Lucie chvílemi popocházela, chvílemi se docela ztratila z mého dohledu,

ale zase se vrátila k místu, odkud na mne bylo vidět. Polom byl konec

pořadového cvičení, ale já jsem nemohl za ní, (protože nás odveleli na

hodinu politické výchovy; poslouchali jsme věty o táboru míru a o

imperialistech a teprve za hodinu jsem mohl vyběhnout ven (stmívalo se už)

a podívat se, jestli je Lucie dosud u plotu; byla tam, běžel jsem k ní.

Říkala mi, abych se na ni nezlobil, že mne má ráda, že ji mrzí, jestli je mi

kvůli ní smutno. Rekl jsem jí, že nevím, kdy se s ní budu moct shledat.

Řekla, že to nevadí, že za mnou bude chodit sem. (Kolem šli právě vojáci a

zavolali na nás nějakou sprostotu.) Ptal jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že

na ni budou vojáci pokřikovat. Řekla, že jí to vadit nebude, že mne má ráda.

Podala mi skrze dráty stonek růže (ozvala se trubka; volali nás k nástupu);

políbili jsme se okem drátěného plotu.

____________________________________________________

___________

(13)

Lucie za mnou chodila k plotu kasáren téměř den co den, pokud jsem měl

dopolední směnu a trávil tedy odpoledne v kasárnách; den co den jsem

dostával kytičku (jednou mi je při prohlídce kufříků vyházel četař všechny

na zem) a vyměňoval si s Lucií několik málo vět (vět zcela stereotypních,

protože jsme si vlastně neměli co říci; nevyměňovali jsme si myšlenky či

zprávy, nýbrž jsme se pouze ujišťovali v jediné mnohokrát řečené pravdě);

přitom jsem jí nepřestával téměř denně psát; byla to doba naší

nejintenzívnější lásky. Reflektory na strážní věži, psi poštěkávající kvečeru,

frajerský chlapeček, který tomu všemu velel, neměli příliš mnoho místa v

mé mysli, která se soustřeďovala jen na Luciin příchod.

Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren střežených psy i uvnitř

štol, kde jsem se opíral do otřásající vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý,

protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale

ani nikdo z velitelů; byl jsem milován, byl jsem milován veřejně a

demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády,

i když se její láska projevovala - jak soudili - dost podivínsky, přece jen to

byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist.

Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o

ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská

znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do

písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice

vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně

evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše hylo probíráno v nových a

nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance. I já jsem byl ovšem

dotazován a kamarádi byli o to zvědavější právě na moje zprávy, že dívku, o

níž budu mluvit, teď denně vídali a mohli si ji tedy dobře představit a

spojovat její konkrétní zjev s mým vyprávěním. Nemohl jsem to kamarádům

odepřít, nemohl jsem dělat nic jiného než vyprávět; a tak jsem vyprávěl o

Luciině nahotě, kterou jsem nikdy neviděl, o milování, které jsem nikdy

nezažil, a přede mnou vyvstával najednou přesný a detailní obraz její tiché

vášně.

Jak to bylo, když jsem ji miloval poprvé?

Viděl jsem to při svém vyprávění jako nejskutečnějšÍ skutečnost: bylo to u

ní v internátním pokojíku; svlékala se přede mnou poslušně, oddaně a přece