Милан Кундера - Žert

flektor líně vrhal světlo na jedno místo (strážný na věži přestal zřejmě brát

svůj úkol příliš vážně) a plocha dvora, kterým jsem musel projít, byla ve

tmě; došel jsem šťastně k ošetřovně a přitiskl se k její zdi; ted' už šlo jen o to

nenarazit na psovoda, který se svým vlčákem obchází celou noc plot; bylo

ticho (nebezpečné ticho, které mi překáželo v orientaci) ; stál jsem tu asi

deset minut, když jsem zaslechl štěkání psa; bylo to kdesi vzadu na druhé

straně kasáren. Vyskočil jsem tedy od zdi a běžel (bylo to sotva pět metrů) k

drátěnému plotu, který tu po Honzově úpravě poněkud odstával od země.

Přikrčil jsem se a podlezl; teď už jsem nesměl váhat; udělal jsem dalších pět

kroků k dřevěnému plůtku havířského stavení; všechno bylo v pořádku:

branka byla otevřená a já jsem se octl na malém dvorku přízemního domku,

jehož okno (se spuštěnou žaluzií) bylo osvětleno. Zaťukal jsem na ně a za

maličkou chvilku se objevil ve dveřích obrovitý muž a zval mne hlučně dál.

(Skoro jsem se lekal té hlučnosti, protože jsem nemohl zapomenout na to, že

jsem sotva pět metrů od kasáren.)

Dveřmi se vcházelo přímo do pokoje: stanul jsem na prahu poněkud

zaražen: uvnitř sedělo kolem stolu (stála na něm otevřená láhev) asi pět

dalších chlapíků a popíjeli; když mne uviděli, rozesmáli se nad mým

oděvem; tvrdili, že mi muselo být v té noční košili zima, a hned mi nalili

sklenku; ochutnal jsem: byl to zředěný špiritus; pobídli mne a vypil jsem

sklenku ex; rozkašlal jsem se; to je znovu přimělo k bratrskému smíchu a

nabídli mi židli: vyptávali se mne, jak se mi povedl "přechod přes hranice", a

znovu se zadívali na moje směšné odění a smáli se, nazývajíce mne

"podlíkačkama na útěku". Byli to havíři vesměs ve věku mezi třicítkou a

čtyřicítkou a pravděpodobně se zde scházeli častěji; pili, ale nebyli opilí; po

počátečním překvapení (v kterém byl i kousek úleku) zbavovala mne nyní

jejich bezstarostná přítomnost tísně. Nechal jsem si nalít ještě jednu sklen-

ku toho neobyčejně silného a čpavého nápoje. Majitel domku odešel

mezitím do vedlejšího pokoje a vrátil se s tmavým mužským oblekem. "Bude

ti to dobrý?" zeptal se. Uvědomil jsem si, že havíř je nejméně o deset

centimetrů delší než já a rovněž značně tlustší, ale řekl jsem: "Musí mi to

být dobrý." Oblékl jsem ui kalhoty na podvlékačky a bylo to zlé: aby mi

nepadaly, musel jsem je přidržovat v pase rukou. ,,Nemáte někdo pásek?"

ptal se můj dárce. Pásek nikdo neměl. "Aspoň špagát," řekl jsem. Špagát se

našel a za jeho pomoci kalhoty jakžtakž držely. Pak jsem si oblékl sako a

chlapi rozhodli, že vypadám (nevím dost dobře proč) jako Charlie Chaplin,

že mi chybí jen buřinka a hůl. Chtěl jsem jim udělat radost a stoupl jsem si

patami k sobě a špičkami od sebe. Tmavé kalhoty se krabatily nad bytelným

nártem půllitráků; chlapům se to líbilo a tvrdili, že dnes pro mne každá fena

udělá, co mi bude vidět na očích. Nalili mi třetí sklenku špiritusu a

vyprovodili mne ven. Muž mne ujistil, že můžu zaklepat na okno kdykoli v

noci, až se budu chtít zase převléci.

Vyšel jsem na temnou, špatně osvětlenou předměstskou ulici. Trvalo mi to

nejméně deset minut, než jsem zdaleka obešel celá kasárna a dostal se do

ulice, kde na mne čekala Lucie. Abych se tam dostal, musil jsem projít

kolem osvětlené brány našich kasáren; pocítil jsem v sobě maličký strach;

ale ukázalo se, že docela zbytečně: civilní převlek mne chránil dokonale a

voják střežící bránu, když mne viděl, mne nepoznal, takže jsem bez úhony

došel k sjednanému domu. Otevřel jsem domovní dveře (osvětlovala je

osamělá pouliční lucerna) a šel jsem popaměti (nikdy jsem v tom domě

nebyl a znal jsem všechno jen z haví

řova vylíčení): schodiště vlevo, první poschodí, první dveře proti schodům.

Zaklepal jsem. Ozval se klíč v zámku a otevřela mi Lucie.

Objal jsem ji (přišla sem kolem šesté hodiny, kdy majitel bytu odcházel na

noční směnu, a od té doby tu na mne čekala); zeptala se mne, jestli jsem pil;

řekl jsem, že ano, a vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se sem dostal. Řekla, že

se celou dobu třásla, jestli se mi nic nestane. (V té chvíli jsem si uvědomil, že

se opravdu třese.) Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se na ni nesmírně těšil;

držel jsem ji přitom v náručí a cítil jsem, jak se chvěje čím dál víc. "Co je ti?"

ptal jsem se jí. "Nic," odpovídala. "Proč se chvěješ?" "Měla jsem o tebe strach," řekla a vyvinula se mi lehce z objetí.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to malý pokoj se stroze stručným

zařízením: stůl, židle, postel (ustlaná postel s lehce našpiněným ložním

prádlem); nad postelí visel jakýsi svatý obrázek; na protější stěně byla skříň,

na které stály zavařovačky s naloženým ovocem (jediná trochu důvěrnější

věc v tomto pokoji) a nad vším hořela ze stropu žárovka, sama, bez stínidla,

nepříjemně razící do očí a ostře osvětlující mou postavu, jejíž smutnou

směš- nost jsem si v té chvíli bolestně uvědomil: obrovité sako, špagátem

upevněné kalhoty, zpod nichž čouhají černé nárty půllitráků, a nade vším

pak má čerstvě oholená lebka, která musila ve světle žárovky zářit jak bledá

luna.

"Lucie, proboha, odpust', že takhle vypadám," řekl jsem a znovu jsem

vysvětloval nutnost svého převleku. Lucie mne ujišt'ovala, že na tom

nezáleží, ale já (stržen alkoholickou spontánností) jsem prohlásil, že takto

nemohu před ní stát a shodil jsem se sebe rychle sako i kalhoty; jenomže

pod sakem byla noční košile a strašlivé vojenské dlouhé podvlékačky, což

byl úbor ještě mnohem komičtější než ten, který ho před chvílí překrýval.

Šel jsem k vy. pínači a zhasl světlo, ale žádná tma mne nepřišla vysvobodit,

protože oknem svítila do pokoje pouliční lucerna. Stud ze směšnosti byl

větší než stud z nahoty a já jsem se sebe rychle shodil košili a spodky a stál

jsem proti Lucii nahý. Objal jsem ji. (Znovu jsem cítil, jak se chvěje.) Řekl

jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí. Hladil jsem

ji rukama po celém těle a opakoval znovu a znovu svou prosbu, ale Lucie

řekla, ať chvíli počkám, že nemůže, že ted' hned nemůže, že nemůže tak

rychle.

Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na postel. Dal jsem jí hlavu do klína

a zůstal chvíli klidný; a tu jsem si uvědomil veškeru nepříhodnost své

nahoty (lehounce osvícené špinavým světlem venkovní lucerny); napadlo

mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom snil: neobsluhuje

oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy;

připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a

zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro

útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii

naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat.

Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela

původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna