Милан Кундера - Žert

s jakýmsi přemáháním, protože byla přece děvče z venkova a já jsem byl

první muž, který ji viděl nahou. A mne vzrušovala k šílenství právě ta

oddanost smíšená s ostychem; když jsem k ní přistoupil, skrčila se a zakryla

si rukama klín ...

Proč nosí pořád ty černé střevíčky s vysokými podpatky?

Vyprávěl jsem, že jsem jí je koupil proto, aby v nich chodila přede mnou

nahá; styděla se, ale dělala všechno, co jsem po ní chtěl; já jsem byl vždycky

co nejdéle oblečený a ona chodila nahá v těch střevíčcích (to se mi strašně

líbilo, aby ona byla nahá a já oblečený!), šla ke skříni, kde bylo víno, a nahá

mi nalévala ...

A tak když přicházela Lucie k plotu, díval jsem se na ni nejenom já, ale se

mnou nejméně deset kamarádů, kteří věděli přesně, jak Lucie miluje, co při

tom říká a jak vzdychá, a vždycky významně konstatovali, že je opět v

černých střevíčcích na vysokých podpatcích a představovali si ji, jak po nich

chodí nahá v malé místnůstce.

Každý z mých kamarádů mohl vzpomínat ua nějakou ženu a podílet se o ni

takto s ostatními, ale jenom já jsem mohl kromě vyprávění nahídnout i

pohled na tuto ženu; jenom moje žena byla skutečná, živá a přítomná.

Kamarádská solidarita, která mne přiměla malovat přesně obraz Luciiny

nahoty a jejího milování, způsobila, že moje touha po Lucii bolavě

zkonkrétněla. Sprostoty kamarádů, kteří komentovali Luciiny příchody,

mne přitom nijak nepobuřovaly; nikdo z kamarádů mi tím Lucii nebral

(chránil ji přede všemi i přede mnou drátěný plot a psi); zato naopak všichni

mi ji dávali: všichni mi zaostřovali její vzrušující obraz, všichni ho malovali

se mnou a dodávali mu zběsilé lákavosti; vzdal jsem se kamarádům a

všichni dohromady jsme se vzdali touze po Lucii. Když jsem pak přicházel

za ní k plotu, cítil jsem, jak se chvěji; nemohl jsem vůbec mluvit samou

touhou; nemohl jsem pochopit, že jsem s ní chodil půl roku jako nesmělý

studcnt a neviděl v ní vůbec ženu; byl jsem ochoten dát všechno za jedinou

soulož s ní.

Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne,

řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu

po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha,

stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po

okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat,

cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy,

jako na ztracený ráj (podivný ráj, kolem něhož obchází psovod se psem a v

němž řve povely desátník).

Byl jsem rozhodnut, že udělám vše, abych se s Lucií setkal mimo kasárna;

měl jsem její slib, že se mi příště "nebude bránit" a že se se mnou setká,

kdekoli budu chtít. Ten slib mi mnohokrát potvrdila při našich krátkých

rozmluvách skrze plot. Stačilo tedy jen odvážit se nebezpečné akce.

Měl jsem všechno rychle promyšleno. Po Honzovi tu zůstal přesný plán

útěků, který velitel neobjevil. Plot zůstal stále nenápadně nastřižen a

domluva s horníkem, který bydlil naproti kasárnám, nebyla zrušena, stačilo

ji jen obnovit. Kasárna byla ovšem dokonale střežena a odchod během dne

nemožný. I za tmy obcházely stráže se psem kasárna a svítily reflektory,

avšak bylo to už zřejmě spíš pro efekt a velitelovo potěšení než proto, že by

nás někdo podezíral, že budeme utíkat; za prozrazený útěk hrozil vojenský

soud, a to bylo příliš velké riziko. Právě proto jsem si řekl, že by se mi útěk

mohl podařit.

Šlo už jen o to, najít pro sebe a pro Lucii vhodný útulek, který by pokud

možno nebyl příliš daleko od kasáren. Horníci z okolí našich kasáren

většinou fárali na stejném dole jako my, a tak se mi brzy podařilo s jedním z

nich (padesátiletým vdovcem) uzavřít

dohodu (nestála mne víc než tři stovky v tehdejší měně), že mi půjčí byt.

Dům, kde bydlil (jednoposchod'ový šedivý dům), bylo vidět z kasáren;

ukázal jsem ho Lucii od plotu a vyložil jí svůj plán; neradovala se; varovala

mne, že bych kvůli ní neměl podstupovat nebezpečí, a souhlasila nakonec

jen proto, že neuměla odporovat.

Potom nadešel smluvený den. Začal dost podivně. Hned po návratu ze

směny si nás nechal nastoupit chlapeček·velitel a měl jeden ze svých častých

projevů. Obvykle nás strašil válkou, která je na spadnutí, a tím, jak náš stát

zatočí s reakcionáři (jimiž mínil převším nás). Tentokrát přidal ke svému

projevu nové myšlenky: Třídní nepřítel se prý vloudil přímo do

komunistické strany; ale ať prý si pamatují špióni a zrádci, že se

zakuklenými nepřáteli bude naloženo stokrát hůř než s těmi, kteří

neskrývají své mínění, protože zakuklený nepřítel je prašivý pes. "A jednoho

z nich máme mezi námi," řekl pak chlapeček velitel a vyvolal z řady

"'chlapečka-Alexeje. Potom vytáhl z kapsy jakási lejstra a strčil mu je před

oči: "Tenhle dopis znáš?" "Znám," řekl Alexej. "Seš prašivý pes. Ale seš taky udavač a fízl. Jenomže psí hlas do nebe nejde." A před jeho očima dopis

roztrhal.

"Mám pro tebe ještě jeden dopis," řekl pak a podával Alexejovi otevřenou

obálku: "Čti nahlas!" Alexej vytáhl z obálky papír, přelétl ho očima - a mlčel.

"Čti!" opakoval velitel. Alexej mlčel. "Ty nebudeš číst?" zeptal se velitel znovu a když Alexej mlčel, zavelel: "K zemi!" Alexej padl na blátivou zem.

Chlapeček-velitel nad ním chvíli stál a my všichni jsme věděli, že ted'

nemůže přijít nic jiného než vztyk, k zemi, vztyk, k zemi a že Alexej bude

muset padat a vstávat a padat a vstávat. Ale velitel v povelech nepokračoval,

odvrátil se od Alexeje a začal pomalu obcházet přední řadu vojáků;

kontroloval očima jejich ústroj, došel ,až na konec řady (trvalo to několik

minut) a pak se zas pomalu vracel k ležícímu vojákovi: "Tak a ted' čti," řekl a

opravdu: Alexej pozvedl nad zem zablácenou bradu, natáhl před sebe

pravou ruku, v níž celou dobu tiskl dopis, a leže na břichu předčítal:

"Oznamujeme vám, že dne patnáctého září tisíc devět set padesát jedna jste

byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Za krajský výbor ... "

Pak poslal velitel Alexeje zpátky do útvaru, předal nás desátníkovi a byla

pořadová.

Po pořadových byla politická výchova a kolem půl sedmé (byla už tma)

stála Lucie u drátů; přišel jsem k ní a ona jen kývla, že je všechno v pořádku,

a odešla. Pak byla večeře, čepobití, večerka a šli jsme spat; čekal jsem chvíli

ve své posteli, až usne desátník - velitel naší světnice. Pak jsem si nazul

půllitráky a tak, jak jsem byl, v dlouhých bílých podvlékačkách a noční

košili, jsem vyšel z místnosti. Prošel jsem chodbou a octl se na dvoře; bylo

mi v mém nočním odění značně zima. Místo, kde jsem se chtěl provléknout

plotem, bylo vzadu za ošetřovnou, což bylo výborné, protože kdyby mne

někdo potkal, mohl bych tvrdit, že je mi špatně a že jdu vzbudit doktora. Ale

nepotkal mne nikdo; obešel jsem ošetřovnu a přikrčil se do stínu její zdi; re-