Милан Кундера - Žert

svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a

Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně

se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu

všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkal: připomínal

jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to

byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval).

Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit):

myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost

nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy;

vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím

stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč

musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za

trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý

a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii,

nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor

byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k

zběsiloslti. A tak po půlhodině zarytého mlčení zaútočil jsem na ni znovu.

Převalil jsem se na ni; použil jsem vší své síly, podařilo se mi vyhrnout jí

sukni, roztrhnout podprsenku, dostat se rukou na její nahé ňadro, ale Lucie

se bránila čím dál zuřivěji a (ovládána stejně slepou silou jako já) nakonec

se ubránila, vyskočila z postele a stoupla si ke skříni.

"Proč se mi bráníš?" křičel jsem na ni. Neuměla mi odpovědět, cosi

mluvila o tom, abych se nezlobil, abych jí odpustil, ale neřekla nic

vysvětlujícího, nic rozumného. "Proč se mi bráníš? Copak nevíš, jak tě mám

rád? Ty jsi šílená!" křičel jsem na ni. "Tak mne vyžeň," řekla, stále

přitisknuta ke skříni. "Vyženu tě, opravdu tě vyženu, protože mne nemáš

ráda, protože si ze mne děláš blázny!" Křičel jsem na ni, že jí dávám

ultimatum, že bude bud' moje, nebo že ji nikdy nechci vidět.

Znovu jsem k ní přistoupil a objal ji. Tentokrát se nevzpírala, ale ležela v

mé náruči jako bezvládná bytost. "Co si myslíš o tom svém panenství, pro

koho je chceš chránit?" Mlčela. "Co mlčíš?" "Ty mě nemáš rád," řekla. "Já že tě nemám rád?" ,,Nemáš mě rád. Já jsem si myslila, že mě máš rád ... "

Rozplakala se.

Klekl jsem si před ní; líbal jsem jí nohy, prosil jsem ji. Ale ona plakala a

tvrdila, že ji nemám rád.

Najednou mne chytil nepříčetný vztek. Zdálo se mi, že jakási nadpřirozená

síla mi stojí v cestě a pokaždé mi odtrhne od rukou to, pro co chci žít, co si

vytoužím, co mi náleží; že je to tatáž síla, která mi vzala stranu a soudruhy a

vysokou školu; která mi pokaždé všechno bere a vždycky pro nic za nic a bez

důvodu. Chápal jsem, že tato nadpřirozená síla vystupuje ted' proti mně v

Lucii, a nenáviděl jsem Lucii, že se stala nástrojem této nadlidské síly;

uhodil jsem ji přes tvář - protože se mi zdálo, že to není Lucie, ale ta

nepřátelská moc; křičel jsem, že ji nenávidím, že ji už nechci vidět, že ji už

nikdy nechci vidět, že ji už nikdy v životě nechci vidět.

Hodil jsem jí do ruky její hnědý svrchník (měla ho přehozený přes židli) a

křikl na ni, ať jde.

Oblékla si kabát a šla.

A já jsem si lehl na postel a měl jsem prázdno v duši a chtěl jsem ji volat

nazpět, protože se mi po ní stýskalo už v té chvíli, kdy jsem ji vyháněl,

protože jsem věděl, že je tisíckrát lepší být s Lucií oblečenou a zdráhající se,

než být bez Lucie; protože být bez Lucie znamenalo být v absolutní

opuštěnosti.

To všechno jsem věděl, a přece jsem nezavolal, aby se vrátila. Dlouho jsem

ležel na posteli v půjčeném pokoji, protože jsem si neuměl představit, že

bych se v tomto rozpoložení setkal s lidmi, že bych se objevil v domku u

kasáren, žertoval s horníky a od- povídal jim na jejich vesele nestoudné

otázky.

Nakonec (byla už velmi pozdní noc) jsem se přece jenom zvedl a šel.

Lucerna svítila naproti domu, který jsem opouštěl. Obešel jsem kasárna,

zaťukal na okno domku (už se tam nesvítilo), počkal asi tři minuty, svlékl

pak za přítomnosti zívajícího haviře šaty, odpověděl cosi neurčitého na jeho

dotaz po zdaru mého podniku a vydal se (opět v noční košili a

podvlékačkách) ke kasárnám. Byl jsem zoufalý a bylo mi všechno jedno.

Vůbec jsem nedával pozor, kde je psovod, bylo mi jedno, kam je namířený

reflektor. Prolezl jsem drátem a klidně šel směrem k svému baráku. Octl

jsem se právě u zdi ošetřovny, když jsem uslyšel: "Stůj!" Zastavil jsem se.

Osvítila mne baterka. Slyšel jsem vrčení psa. "Co tu děláte?"

"Bliju, soudruhu četaři," odpověděl jsem opíraje se rukou o zeď.

"Tak dělejte, dělejte!" odpověděl četař a pokračoval se psem v pochůzce.

____________________________________________________

___________

(14)

Udělal jsem za poslední větou artikulační přeryv, pauzu, kterou odděluji

své vzpomínání na jednotlivé kapitoly. Nejsem si jist, zda právcm, protože

řetěz událostí rychle za sebou následujících nekončil u mého setkání s

četařem, ale vrcholil příštího rána.

Do postele jsem se té noci dostal již bez komplikací (desátník tvrdě spal),

ale marně jsem se pokoušel usnout, takže jsem byl rád, když nepříjemný

hlas dozorčího (řvoucího: "Budíček!") ukončil špatnou noc. Vklouzl jsem do

bot a běžel do umývárny, abych na sebe našplíchal studenou osvěžující

vodu. Když jsem se vrátil, viděl jsem u Alexejovy postele hlouček

polooblečených kamarádů, kteří se tlumeně pochichtávali. Bylo mi rázem

jasné, oč jde: Alexej (ležel na břichu, hlavu v podušce, přikrytý dekou) spal

jako dub. Připomnělo mi to ihned Frantu Petráška z třetí čety, který kdysi ze

vzteku na svého velitele čety předstíral ráno tak tvrdý spánek, že jím

cloumali postupně tři různí nadřízení a všichni marně; nakonec musel být

vynesen i s postelí na důr, a teprve když na něho namířili hasičskou

stříkačkou, začal si líně protírat oči. Jenomže u Alexeje se nedalo počítat s

žádnou revoltou a jeho tvrdý spánek nemohl být nic jiného než důsledek

fyzické slabosti. Z chodby teď přicházel do místnosti desátník (velitel naší

světnice) a nesl v náručí velikánský hrnec vody; kolem něho bylo několik

našich vojáků, kteří ho zřejmě přiměli k tomuto prastarému blbému žertu s

vodou, jenž tak výborně hoví poddůstojnic - kému mozku všech dob a všech

režimů.

Popudila mne v té chvíli ta dojemná shoda mezi mužstvem a

poddůstojníkem (jindy tak opovrhovaným); popudilo mne, že společná

nenávist k Alexejovi smazala pojednou všechny staré účty mezi ním a jimi.

Velitelova včerejší slova o Alexejově udavačství si všichni zřejmě vysvětlili

ve smyslu vlastního podezření a pocítili v sobě náhle vlnu vřelého souhlasu s

velitelovou krutostí. Ostatně, což není mnohem pohodlnější nenávidět s

mocným komunistou tohoto bezmocného, nežli s bezmocným toho