Милан Кундера - Žert

mocného? Vstoupil mi do hlavy oslepující vztek na všechny kolem, na tu

schopnost nemyslivě věřit každému nařčení, na tu jejich pohotovou krutost,

kterou si chtějí napřimovat bité sebevědomí - a předešel jsem desátníka a

jeho hlouček. Přistoupil jsem k posteli a řekl hlasitě: "Alexeji, vstávej, ty

vole!"

V té chvíli mi kdosi zkroutil zezadu ruku a přinutil mne, že jsem si musil

kleknout. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že je to Pavel Pěkný. "Proč to kazíš, ty

bolšáne?" zasyčel na mne. Vytrhl jsem se mu a vrazil mu facku. Byli bychom

se do sebe určitě dali, ale ostatní nás rychle tišili, protože měli strach, aby se

Alexej předčasně neprobudil. Ostatně byl tu už desátník s hrncem. Stoupl si

nad Alexeje, zařval "Budíček! ... " a zároveň na něho vylil všechnu vodu,

které bylo v hrnci nejmíň deset litrů.

A stala se podivná věc: Alexej zůstal ležet, tak jako předtím. Desátník byl

chvíli v rozpacích a pak zařval: "Vojíne! Vztyk!" Ale vojín se nehýbal. Četař

se k němu shýbl a zatřásl jím (deka byla promočená a promočená byla i

postel s prostěradlem a kapalo z ní na podlahu). Podařilo se mu obrátit

Alexejovo tělo do opačné polohy, takže jsme viděli jeho tvář: byla propadlá,

bledá, nepohnutá.

Desátník křikl: ,,Lékaře!" Nikdo se nehýbal, všichni se dívali lili Alexeje v

promočené noční košili a desátník znovu křikl: "Lékaře!" a ukázal na

nějakého vojína, který hned odběhl.

(Alexej ležel a nehýbal se, byl drobnější a neduživější než kdy jindy,

mnohem mladší, byl jako dítě, jenom rty měl pevně semknuté, jako je děti

nemívají, a kapaly z něho kapky. Někdo řekl: "Prší ... ")

Pak přišel lékař, chytil Alexeje za zápěstí a řekl: "No jo." Potom z něho sňal

mokrou deku, takže tu ležel před námi v celé své (malé) délce a bylo vidět

promočené dlouhé bílé spodky, z nichž čouhala bosá chodidla. Doktor se

rozhlédl kolem a zvedl z nočního stolku dvě tuby; podíval se do nich (byly

prázdné) a řekl: "To by stačilo na dva." Pak stáhl z nejbližší postele

prostěradlo a přikryl jím Alexeje.

Zdrželi jsme se tím vším, takže jsme se pak museli jen v běhu nasnídat a za

tři čtvrtě hodiny jsme již sjížděli do podzemí. A pak byI konec šichty a byla

zase pořadová a zase politická výchova a povinný zpěv a uklízení a večerka a

spánek a já jsem myslil na to, že Stáňa je pryč, že můj nejlepší kamarád

Honza je pryč (už jsem ho nikdy neviděl a jenom jsem se doslechl, že po

skončené vojně utekl přes hranice do Rakouska), a že také Alexej je pryč;

podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou

neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že

neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým

osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku

namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka

strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem

pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted' byl nenávratně

mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho

tady něco udělat mohl.

Ale neztratil jsem jen Alexeje a nenávratnou příležitost zachránit člověka;

jak to dnes z odstupu vidím, ztratil jsem právě tehdy i teplý družný cit

solidarity ke svým černým druhům a s ním i poslední možnost vzkřísit k

plnému životu svou zakřiknutou důvěru v lidi. Začal jsem pochybovat o ceně

naší solidarity, jež byla vynucena jen tlakem okolností a pudem

sebezáchovy, ženoucím nás do svorného houfu. A začal jsem si uvědomovat,

že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do

vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako

snad každý kolektiv lidí.

Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na

poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit,

proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad

vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší

nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od

sebe odehnal.

A byl pak další den a já jsem po šichtě při pořadových cvičeních nespustil

oči z plotu a čekal zda přijde; ale u plotu se za celou dobu zastavila jen bába,

která nás ukazovala ušmudlanému děcku. A tak jsem večer napsal dopis,

dlouhý a žalostný, a prosil jsem Lucii, aby zas přišla, že ji musím vidět, že už

po ní vůbec nic nechci, jen to, aby vůbec byla, abych ji mohl vidět a vědět, že

je se mnou, že je, že vůbec je ...

Jako na výsměch se v ty dny náhle oteplilo, obloha byla modrá a byl

nádherný říjen. Listí na stromech bylo barevné a příroda (ta ubohá

ostravská příroda) slavila podzimní loučení v bláznivém vytržení. Nemohl

jsem to nepovažovat za výsměch, protože na moje zoufalé dopisy

nedocházela žádná odpověď a u drátů se zastavovali (pod vyzývavým

sluncem) jen strašlivě cizí lidé. Asi po čtrnácti dnech mi došel jeden z mých

dopisů zpátky: byla na něm. přeškrtnuta adresa a inkoustovou tužkou

připsáno: adresát se odstěhoval.

Zachvátilo mne zděšení. Tisíckrát jsem si od svého posledního setkání s

Lucií opakoval v duchu všechno, co jsem jí tehdy řekl a co ona řekla mně,

stokrát jsem se proklínal a stokrát se před sebou olspravedlňoval, stokrát

jsem uvěřil tomu, že jsem si Lucii navždycky zapudil, a stokrát jsem se

ujišťoval, že mne Lucie přece umí pochopit a že mi odpustí. Ale poznámka

na obálce zněla jako ortel.

Nemohl jsem již ovládnout svůj neklid a provedl jsem hned další den

bláznivý kousek. Říkám bláznivý, ale nebyl vlastně o nic nebezpečnější než

můj poslední útěk z kasáren, takže přídomek bláznivosti mu vtiskl spíš

zpětně jeho nezdar než jeho riskantnost. Věděl jsem, že Honza to přede

mnou provedl několikrát, když měl v létě nějakou Bulharku, jejíž muž býval

dopoledne v zaměstnání. Napodobil jsem ho tedy: přišel jsem ráno s

ostatními na šichtu, vzal si známku, kahanec, ušpinil si tvář sazemi a pak

jsem se nenápadně ztratil; běžel jsem do Luciina internátu a vyptával se

vrátné. Dověděl jsem se, že Lucie odtud asi před čtrnácti dny odešla s

kufříkem, do něhož sbalila všechen svůj majetek; nikdo neví, kam šla,

nikomu nic neřekla. Zděsil jsem se: nestalo se jí něco? Vrátná se na mne

podívala a mávla rukou: ",Prosím vás, to tyhle brigádnice dělají. Přijedou,

odjedou, nikomu nic neřeknou." Zajel jsem do jejího podniku a vyptával se v

osobním oddělení; ale nedověděl jsem se nic víc. Bloumal jsem pak po

Ostravě a vrátil se k jámě ke konci směny, abych se zamíchal mezi

kamarády, kteří vyfárali; ale zřejmě mi něco uniklo u Honzovy metody těch-

hle útěků; všechno na mne prasklo. Za čtrnáct dnů jsem stál před

vojenským soudem a dostal deset měsíců kriminálu pro dezerci.

Ano a zde, v okamžiku, kdy jsem ztratil Lucii, začalo vlastně teprve to