Милан Кундера - Žert

____________________________________________________

___________

(2)

Pode mnou byly tři matrace na leštěném dřevu. Leštěné dřevo nemám rád.

Také ohýbané kovové tyče, na nichž gauč stojí, nemám rád. Nade mnou ze

stropu visí růžová skleněná koule se třemi bílými pásky, které ji obtáčejí. Tu

kouli taky nemám rád. Ani příborník naproti, za jehož sklem je vystaveno

mnoho jiného zbytečného skla. Ze dřeva je tu jen v koutě černé harmonium.

Jen to mám rád v tomto pokoji. Zůstalo tady po tatínkovi. Tatínek před

rokem zemřel.

Vstal jsem z gauče. Necítil jsem se odpočatý. Byl pátek odpoledne, dva dny

před nedělní Jízdou králů. Všechno viselo na mně. Všechno, co se týká

folklóru, visí totiž vždycky v našem okrese na mně. Čtrnáct dnů jsem

pořádně nespal samými starostmi, sháněním, hádáním, obstaráváním.

Pak vešla do pokoje Vlasta. Říkám si často, že by měla ztloustnout. Tlusté

ženy bývají dobračky. Vlasta je hubená a ve tváři už má mnoho drobných

vrásek. Zeptala se mě, jestli jsem se nezapomněl po cestě ze školy stavit v

prádelně pro prádlo. Zapomněl. "To jsem si mohla myslet," řekla a zeptala

se mne, jestli dnes budu konečně jednou doma. Musil jsem jí říct, že ne.

Mám za chvíli ve městě schůzi. Na okrese. "Slibovals, že se dnes budeš s

Vladimírem učit." Pokrčil jsem rameny. "A kdo na té schůzi bude?"

Vyjmenovával jsem jí účastníky a Vlasta mne přerušila: "Hanzlíková také?"

"Jo," řekl jsem. Vlasta se zatvářila uraženě. Věděl jsem, že je zle. Hanzlíková

měla špatnou pověst. Vědělo se o ní, že se s kdekým vyspala. Vlasta mne

nepodezírala, že bych snad s paní Hanzlíkovou něco měl, ale zmínka o ní ji

vždycky podráždila. Pohrdala schůzemi, kterých se zúčastňovala

Hanzlíková. Nedalo se s ní o tom mluvit - a tak jsem raději rychle zmizel z

domu.

Na schůzi jsme projednávali poslední přípravy na Jízdu králů. Bylo to pod

psa. Národní výbor na nás začíná šetřit. Ještě před několika léty podporoval

folkloristické slavnosti velkými částkami. Dnes musíme my podporovat

národní výbor. Svaz mládeže už mládež ničím nevábí, ať je tedy svěřeno

pořádání Jízdy jemu, aby byl přitažlivější! Výtěžku z Jízdy králů se kdysi

používalo pro podporu jiných, méně výnosných folkloristických podniků,

tentokrát prý připadne Svazu mládeže, který si ho využije po svém. Žádali

jsme SNB, aby po dobu Jízdy králů uzavřeli silnici. Ale právě toho dne jsme

dostali zamítavou zprávu. Prý není možné, kvůli Jízdě králů rušit provoz.

Ale jak bude Jízda králů vypadat, když se budou koně plašit mezi auty?

Samé starosti.

Teprve kolem osmé hodiny jsem šel ze schůze. Na náměstí jsem uvidčl

Ludvíka. Šel po druhé straně chodníku opačným směrem než já. Skoro jsem

se lekl. Co tu dělá? Potom jsem zahlédl jeho pohled, který na mně na vteřinu

spočinul a rychle zase uhnul stranou, Dělal, že mne nevidí. Dva staří

kamarádi. Osm let v jedné lavici! A dělá, že mne nevidí!

Ludvík, to byla první prasklina v mém životě. A teď už si docela zvykám, že

je můj život málo pevný dům. Byl jsem nedávno v Praze a zašel do jednoho z

těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých létech a

získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v

studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné

písničky a dobrý džez. Zničehonic nasadili si džezoví hráči klobouky s

pérem, jaké se nosí u nás k lidovému kroji, a začali napodobovat cimbálovou

kapelu. Vřískali, juchali, napodobovali naše taneční pohyby a to naše ty-

pické vzpažení ruky ... Trvalo to snad jen pár minut, ale publikum se mohlo

uválet smíchem. Nevěřil jsem svým očím. Ještě před pěti léty by si z nás

dělat šašky nikdo netroufl. A nikdo by se tomu ani nesmál. A teď jsme k

smíchu. Jak to, že jsme najednou k smíchu?

A Vladimír. Ten mi v posledních týdnech dal. Okresní národní výbor dal

popud Svazu mládeže, aby ho letos vybrali jako krále. Odpradávna znamená

vyvolení krále poctu otci. A letos to měla být pocta pro mne. Chtěli mne v

mém synovi odměnit za všechno, co jsem tu pro lidové umění udělal. Ale

Vladimír se vzpíral. Vymlouval se jak mohl. Říkal, že chce jet v neděli do

Brna na mocyklové závody. Pak dokonce tvrdil, že se bojí koně. A nakonec

řekl, že nechce dělat krále, když je to nařízeno shora. Že nechce žádné

protekce.

Kolikrát jsem se už nad tím rmoutil. Jako by chtěl odstranit ze svého

života všechno, co by mu mohlo připomínat můj život. Nechtěl nikdy chodit

do dětského souboru písní a tanců, který vznikl na můj popud při našem

souboru. Už tehdy se vymlouval. Prý nemá hudební nadání. Přitom hrával

docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké

americké písničky.

Ovšem Vladimír má teprve patnáct let. A má mě rád. Je to jemný chlapec.

Mluvili jsme spolu před několika dny o samotě a snad mne pochopil.

____________________________________________________

___________

(3)

Pamatuju si to dobře. Seděl jsem na otáčivé židličce, Vladimír proti mně

na gauči. Opíral jsem se loktem o zavřené víko harmonia, milovaného

nástroje. Od dětství jsem ho slýchával. Otec na něj denně hrál. Hlavně

lidové písně v prostých harmonizacích. Jako bych slyšel daleké zurčení

pramenů. Kdyby tohle chtěl Vladimír pochopit. Kdyby tohle chtěl pochopit.

Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své

kultury bez nesnází odmyslit. My ne. Každý západoevropský národ má

nejméně od středověku docela nepřetržitý kulturní vývoj. Debussy se může

odvolat na rokokovou hudbu Couperinovu a Rameauovu, Couperin a

Rameau na středověké trubadúry. Max Reger se může dovolávat Bacha,

Bach starých německých polyfoniků. Thomas Maun si klidně sáhne přes

několik staletí k středověkému Faustovi.

Český národ přestal v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se

vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl

sice též svou starou minulost, velkou kulturu, ale ta byla od něho oddělena

příkopem dvou set let, kdy už česky nemluvila šlechta ani měšt'ané. Čeština

se stáhla z měst na venkov a patřila jen negramotným. I mezi nimi

nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům

Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a

říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.

Jediná lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti,

kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu,

roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často

sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly

často jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie.

Vladimíre, tohle kdybys pochopil. Tvůj tatík není jen potrhlý fanda na

folklór. Snad je taky trochu fanda, ale skrze to fandovství míří hloub. Slyší v

lidovém umění proudit mízu, bez níž by česká kultura uschla. Do zvuku