Милан Кундера - Žert

To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté. Naše písně se

nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše

vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice

lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na

Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší

civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na

východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností

mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých

kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých

zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a

sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové

písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou

interpretací.

V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších

dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi

svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší

lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné

noci a shazovala postupně závoj po závoji.

Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou

nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let.

Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je

učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného

západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice.

A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského

původu. Provázely vpád mad'arského jazyka do slovanských oblastí Uher.

Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je

neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci.

Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně

zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století .

Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá

až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od

východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně

nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v

systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich

melodice.

A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí

docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných

pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na

systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně

nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice.

Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k

nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, mad'arské a chorvatské. Když si

v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první

velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly

rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní

zůstaly dodnes otištěny!

Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se

zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i

bezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím

Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět.

Ale proč mluvit stále jen o slovanském světě? Ta doba měla taky svou

mezinárodnost! Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové

písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou.

Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá

nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu

nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov,

které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné

vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající

tyrsos ovinutý chmelem.

Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ale potom jsem studoval na universitě

dějiny hudebního myšlení. Hudební struktura našich nejstarších lidových

písní je opravdu shodná s hudební strukturou antické hudby. Lydický,

frygický a dórský tetrachord. Sestupné chápání stupnice, které považuje za

základní tón horní tón, nikoli spodní, jak se tomu stane teprve ve chvíli, kdy

začne hudba myslit harmonicky. Naše nejstarší písně patří tedy do stejné

epochy hudebního myšlení jako písně zpívané ve starém Řecku. Dochovává

se nám v nich čas antiky!

Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře

Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad

tou nádherou a zvolal: To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla

neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu.

Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam!

____________________________________________________

___________

(5)

Dnes při večeři jsem pořád viděl Ludvíkovy oči, jak se odvracejí. A cítil

jsem, jak o to víc lpím na Vlád'ovi. A lekal jsem se najednou, zda jsem ho

nezanedbával. Zda se mi podařilo vtáhnout ho kdy do svého světa. Po večeři

zůstala Vlasta v kuchyni a já jsem šel s Vladimírem do pokoje. Snažil jsem se

mu vyprávět o písničkách. Vždyť je to tak zajímavé. Tak napínavé. Ale jaksi

se mi to nedařilo. Připadal jsem si jako učitel. Bál jsem se, že Vláďu nudím.

Vláďa ovšem seděl a mlčel a vypadal, že poslouchá. Je hodný. Byl ke mně

vždycky hodný. Ale vím já, co je vlastně v té jeho palici?

Když už jsem ho dost dlouho mučil svým povídáním, nakoukla do pokoje

Vlasta a řekla, že je čas spát. Co se dá dělat, ona je duší domu, jeho

kalendářem, jeho hodinami. Nebudeme odporovat. Běž, synáčku, dobrou

noc.

Nechal jsem ho v pokoji s harmoniem. Spává tam na gauči s

poniklovanými trubkami. Já spávám vedle v ložnici na manželské posteli

vedle Vlasty. Nepůjdu ještě spát. Spal bych špatně. Převaloval bych se

dlouho na lůžku ve strachu, že Vlastu probudim. Půjdu ještě na chvíli do

zahrady. Je teplá noc a je vidět hvězdy. Zahrada u starého přízemního

stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je

tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného

dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků.

Zatracený Ludvík. Proč se právě dnes objevil. Bojím se, že je to černé

znamení. Můj nejdávnější kamarád! Vždyť právě na téhle lavičce jsme spolu

tolikrát sedávali jako kluci. Měl jsem ho rád. Už od primy gymnasia, kdy

jsem ho poznal. Měl v jednom prstě víc než my v celém těle, ale nikdy se

nevytahoval. Na školu a na učitele kašlal a bavilo ho dělat všechno, co se

příčilo školnímu řádu.

Proč jsme se právě my dva tak skamarádili? Musely v tom mít prsty