Милан Кундера - Žert

o to, vytvořit nový sloh života. Tak jako v Sovětském svazu. Opírala se o

slavnou Stalinovu definici nového umění: socialistický obsah v národní

formě. Tu národní formu nemohlo propůjčit naší hudbě, tanci, poezii nic

než právě lidové umění.

Naše kapela plula na vzdutých vlnách této politiky. Stala se brzy známá v

celé zemi. Doplnila se o zpěváky a tanečníky a vznikl z ní mohutný soubor,

který vystupoval na stovkách pódií a každý rok jezdil účinkovat do ciziny. A

nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové

písně, které jsme v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že "dobré je, dobré

je, že už není pána", nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o

družstevních dožínkách. Naše píseň nebyla už jen vzpomínkou na staré

časy. Žila. Patřila k nejsoučasnější historii. Provázela ji.

Komunistická strana nás horlivě podporovala. A tak naše politické

výhrady rychle roztávaly. Já sám jsem vstoupil do strany hned na začátku

devětačtyřicátého roku. A ostatní kamarádi z našeho souboru se ke mně

přidávali.

____________________________________________________

___________

(7)

Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín?

To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem

v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal

přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem

být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou

mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor.

Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo,

nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se

strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou

jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a

ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se

už nevrátím.

Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně

sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před

stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na

dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal

draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal,

aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to

nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce

dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky

do vzduchu za maminkou.

Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v

pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není

víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a

zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych

bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou.

Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty

neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj

důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z

našich domů domovy.

Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni

nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a

krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla

moje.

Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je

vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr

pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka

nás vidí. Mě i tatínka.

Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala

okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve

věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že

setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného,

zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s

maminkou v míru.

Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod

nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem

ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem

netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se

domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem

rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se

domů s velkou úlevou.

Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil.

Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze

školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na

mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů

flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební

škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám

rád.

Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně

jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru

tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a byl jsem rád, když

jsem se s ní po svém návratu mohl skoro denně vídat. Ale skutečné

zamilování přišlo o něco později - a znenadání, když jednou při zkoušce

spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Odnášel jsem ji v náručí do rychle

přivolané sanitky. Cítil jsem na rukou její tělíčko, vratké a slahé.

Uvědomoval jsem si najednou s údivem, že mám metr devadesát výšky a sto

kilo váhy, že bych mohl kácet duby a ona je lehoučká a nebohá. Zalykal jsem

se soucitem a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle

neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude.

Byla to chvíle jasnozření. Ve Vlastině zraněné postavičce uviděl jsem náhle

jinou, mnohem známější postavu. Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno?

Vlasta byla přece "chudobná děvečka", postava z tolika lidových písní!

Chudobná děvečka, která na světě nemá než tu svou poctivost, chudobná

děvečka, které ubližují, chudobná děvečka v otrhaných šatkách, chudobná

děvečka - sirotek.

Doslova tak to ovšem nebylo. Měla rodiče a nebyli vůbec chudobní. Ale

právě proto, že to byli velcí sedláci, začala je nová doba tlačit ke zdi.

Vlastička přicházela do souboru často s pláčem. Předepisovali jim vysoké

dodávky. Jejího tatínka prohlásili za kulaka. Zrekvírovali mu traktor a polní

stroje. Vyhrožovali mu zatčením. Litoval jsem ji a těšil jsem se představou,

že se jí ujmu. Chudobné děvečky.

Od té doby, co jsem ji takto poznával, osvícenou slovem z lidové písničky,

bylo mi, jako bych jen znova prožíval lásku tisíckrát prožitou. Jako bych ji

hrál z nějakých prastarých not. Jako by si mě přezpívávaly lidové písně.

Odevzdán tomuto zvučícímu proudu, snil jsem o svatbě a těšil se na ni.