Милан Кундера - Žert

spojoval osud naší kapely s osudem komunistické strany, i když nikdo z nás

komunista nebyl.

Ale na druhé straně nás jeho slova přitahovala. Jeho myšlenky odpovídaly

našim nejtajnějším snům. A povyšovaly nás najednou přímo do historické

velikosti. Příliš lichotily naší lásce k moravské písni, abychom je mohli

odmítnout. A já osobně jsem dvoj- násob nemohl. Měl jsem Ludvíka rád. A

měl jsem taky rád tatínka, který posílal do pekel všechny komunisty.

Ludvíkova slova vytvářela přes tu propast most.

Nazývám ho v duchu Krysařem. Bylo to tak. Zapískal na flétnu a my už

jsme se za ním sami hrnuli. Tam, kde byly jeho myšlenky příliš skicovité,

přiskakovali jsme mu na pomoc. Vzpomínám si na svou vlastní úvahu.

Mluvil jsem o evropské hudbě, jak se vyvíjela od dob baroka. Po údobí

impresionismu byla již unavena sama sebou. Vyčerpala už téměř všechnu

svoji mízu, jak pro své sonáty a symfonie, tak pro své odrhovačky. Proto na

ni zapůsobil džez jako zázrak. Z jeho tisíciletých kořenů začala do sebe

dychtivě sát čerstvou mízu. Džez učaroval nejen evropským vinárnám a

tančírnám. Učaroval i Stravinskému, Honeggerovi, Milhaudovi, Martinů,

kteří otevřeli své skladby jeho rytmům. Ale pozor ! Ve stejné době, vlastně

ještě o desetiletí dřiv vlila evropské hudbě do žil svou čerstvou a

neunavenou krev i východoevropská lidová hudba. Z ní přece čerpal mladý

Stravinskij, Janáček, Bartók a Enescu! Východoevropskou lidovou hudbu a

džez postavil tedy do paralely sám vývoj evropské hudby. Jejich podíl na

formování moderní vážné hudby 20. století byl rovnocenný. Jen s hudbou

širokých vrstev to bylo jinak. Do ní se lidová hudba východni Evropy téměř

neotiskla. Zde ovládl pole suverénně džez. A zde začíná tedy náš úkol. Hic

Rhodus, hic salta!

Ano, je to tak, utvrzovali jsme se: V kořenech naší lidové hudby se skrývá

stejná síla jako v kořenech džezu. Džez má svou zcela zvláštní melodiku, na

níž je stále patrná původní šestitónová stupnice starých černošských zpěvů.

Ale i naše lidová píseň má osobitou melodiku, tonálně dokonce mnohem

různotvárnější. Džez má originální rytmiku, jejíž báječná složitost vyrostla

na tisícileté kultuře afrických bubeníků a tamtamistů. Ale i naše hudba je

rytmicky zcela svébytná. Konečně džez vyrůstá z principů improvizace. Ale i

podivuhodná souhra lidových hudců, kteří nikdy neznali noty, spočívá na

improvizaci.

Jen jedno nás od džezu dělí. Džez se rychle vyvíjí a mění. Jeho sloh je v

pohybu. Vždyť jaká je to strmá cesta od primitivních neworleánských

začátků, přes hot džez, swing, ke cool džezu a dál. Neworleánskému džezu se

ani nesnilo o harmoniích, jichž používá dnešní džez. Naše lidová hudba je

nehybná spící princezna z minulých století. Musíme ji probudit. Musí

splynout se současným životem a vyvíjet se spolu s ním. Vyvijet se jako džez:

aniž přestane být sama sebou, aniž ztratí svou melodiku a rytmiku, musí si

vytvářet své nové a nové slohové fáze. A musí mluvit o našem století. Stát se

jeho hudebním zrcadlem. To není lehké. To je obrovský úkol. A je to úkol,

který se dá splnit jenom v socialismu.

Co to má společného se socialismem, pro testovali jsme.

Vyložil nám to. Starý venkov žil kolektivním životem. Společné obřady

provázely celý vesnický rok. Lidové umění nežilo než uvnitř těchto obřadů.

Romantikové si představovali, že dívka žnoucí trávu byla přepadena

inspirací a vytryskla z ní píseň jak pramen ze skály. Ale lidová píseň vzniká

jinak než umělá báseň. Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou

jedinečnost a svou odlišnost. Lidovou písní se člověk neodlišoval, nýbrž

spojoval s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se

obalovala novými motivy a novými variantami. Předávali si ji z pokolení na

pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Každá píseň měla

mnoho tvůrců a všichni skromně mizeli

za svým výtvorem. Žádná lidová píseň neexistovala jen tak sama pro sebe.

Měla svoji funkci. Byly písně zpívané při svatbách, písně zpívané při

dožínkách, písně zpívané při masopustu, písně pro vánoce, pro senoseč, pro

tanec a pro pohřeb. Ani milostné písně neexistovaly mimo určité navyklé

obřady. Večerní vesnické promenády, zpívání pod okny dívek, namlouvání,

to všechno mělo svůj kolektivní ritus a v tom ritu měly písně své ustálené

místo.

Kapitalismus rozbil ten starý kolektivní život. Lidové umění tak ztratilo

svou půdu, svůj smysl bytí, své funkce. Marně by je někdo křísil k životu,

pokud by trvaly takové

společenské podmínky, v nichž žije člověk oddělen od člověka, sám pro

sebe. Ale socialismus lidi osvobodí ze jha osamocení. Lidé budou žít v nové

kolektivitě. Budou spojeni jedním společným zájmem. Jejich soukromý

život splyne s veřejným. Budou opět spjati desítkami společných obřadů,

vytvoří si své nové kolektivní zvyky. Některé převezmou z minulosti.

Dožínky, masopusty, taneční zábavy, pracovní zvyky. Některé vytvoří nové.

První máje, mítinky, slavnosti Osvobození, schůze. Zde všude najde své

místo lidové umění. Zde se bude vyvíjet, měnit a obnovovat. Chápeme to už

konečně?

Vybavoval se mi před očima den, kdy u stromů v našich ulicích byli

přivázáni vojenští koníci. Několik dnů předtím dobyla Rudá armáda našeho

města. My jsme oblékli slavnostní kroje a šli jsme do parku hrát. Pili jsme a

hráli nepřetržitě mnoho hodin. Ruští vojáci nám odpovídali svými písněmi.

A já jsem si tehdy říkal, že nastává nová epocha. Epocha Slovanů. Tak jako

Románi a Germáni jsme i my dědicové antiky. Na rozdíl od nich jsme

prospali a prodřímali mnoho staletí. Ale zato jsme ted' dobře vyspalí. Svěží.

Jsme na řadě. Jsme na řadě!

Tento pocit se mi ted' znovu vracel. Znovu a znovu jsem o tom uvažoval.

Džez má své kořeny v Africe, svůj kmen v Americe. Naše hudba má své živé

kořeny v hudebnosti evropské antiky. Jsme uchovatelé staré a vzácné

hřivny. Všechno to bylo tak naprosto logické. Myšlenka zapadala do

myšlenky. Slované přinášejí revoluci. S ní novou kolektivitu a nové

bratrství. S ní nové umění, které bude žít v lidu a s lidmi tak jako kdysi staré

vesnické písně. Veliká mise, kterou nás pověřila historie, nás chlapce kolem

cimbálu, byla zároveň neuvěřitelná a zároveň i neuvěřitelně logická.

A brzo se ukázalo, že neuvěřitelné se začíná opravdu naplňovat. Nikdo

nikdy neudělal pro naše lidové umění tolik jako komunistická vláda.

Ohromné finanční částky věnovala na vznikání nových souborů. Lidová

hudba, housle a cimbál ozývaly se dennodenně z rozhlasu. Moravské a

slovenské lidové písně zaplavily vysoké školy, První máje, mládežnické

veselice a estrády. Džez nejenomže zmizel úplně z povrchu naší vlasti, ale

stal se symbolem západního kapitalismu a jeho úpadku. Mládež přestávala

tančit tanga a boogie-woogie a o svých veselicích a slavnostech se chytala

kolem ramenou a tančila v kruhu chorovody. Komunistická strana usilovala