Милан Кундера - Žert

sudičky. Byli jsme oba napůl sirotci. Mně umřela maminka při porodu. A

Ludvíkovi, když mu bylo třináct, odvedli tatínka do koncentráku a už ho

nikdy neuviděl.

Proč Němci zatkli starého Jahna, nikdo pořádně nevěděl. Někteří tvrdili s

úsměškem, že měl na svědomí čachry a šmelinu. Byl zaměstnán jako

zednický polír u německé firmy a podařilo se mu nějakým podvodem

obstarávat si navíc potravinové lístky. Ludvík tvrdil, že je dával nějaké

židovské rodině, která měla hlad. Kdoví. Ti židé se už nikdy nevrátili, aby to

mohli dosvědčit.

Ludvík byl nejstarší syn. A tehdy už také jediný, protože mladší bratříček

mu zemřel. Po otcově zatčení zůstali tedy matka a syn sami. Třeli velkou

nouzi. Návštěva gymnasia šla do peněz. Zdálo se, že Ludvík bude musit ze

školy odejít. Ale v hodinu dvanáctou přišla spása.

Nenáviděná spása. Ludvíkův otec měl sestru, která už dávno před válkou

udělala štěstí s bohatým zdejším stavitelem. S bratrem zedníkem se pak

skoro nestýkala. Ale když ho zatkli, její vlastenecké srdce začalo plát.

Nabídla švagrové, že si Ludvíka vezme na starost. Měla sama jen jednu

přihlouplou dceru a Ludvík v ní vzbuzoval svým nadáním závist. Nejenomže

ho finančně podporovali, ale začali ho denně k sobě zvát. Na obědy, na

večeře. Představovali ho městské smetánce, která se u nich scházela. Ludvík

jim musel prokazovat vděčnost, protože na jejich podpoře záviselo jeho

studium.

Přitom je měl rád jak vodu v botě. Jmenovali se Koutečtí a to jméno se pro

nás od té doby stalo pojmenováním pro všechny nadutce. Stavitel Koutecký

byl mecenáš. Skupoval spousty obrazů od krajinářů našeho kraje. Od těch,

co mají jméno. Byli to kýčaři, až bůh brání. Paní Koutecká stávala prý před

obrazem a nadšeně vzdychala: "Ó, ten má dálku!" Soudili obrazy výhradně

podle loho, jakou měly dálku.

Na švagrovou se Koutecká dívala přes prsty. Zazlívala bratrovi, že se

neuměl oženit. A ani po jeho zatčení k ní nezměnila vztah. Dělové hlavně své

dobročinnosti zamířila jen na samotného Ludvíka. Viděla v něm potomka

své krve a toužila ho změnit ve vlastního syna. Existenci švagrové

považovala za politováníhodný omyl. Nikdy ji k sobě ani nepozvala. Ludvík

to všechno viděl a skřípal zuby. Lnul k mamince. Kolikrát se chtěl vzepřít.

Ale maminka ho vždycky s pláčem uprosila, aby byl rozumný a projevoval

Kouteckým vděk.

O to raději chodil Ludvík k nám. Byli jsme jako dvojčata. Tatínek ho měl

málem raději než mne. Těšilo ho, že Ludvík hltá jeho knihovnu a ví o každé

knížce. Když jsem začal účinkovat ve studentském džezu, Ludvík tam chtěl

být se mnou. Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké

době docela slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a když za námi přišel

doktor Bláha a útočil na naše vlastenectví, šli jsme společně do cimbálové

kapely.

Ke konci války se vdávala Kouteckých dcera. Stará Koutecká rozhodla, že

svatba musí být parádní. Za ženichem a nevěstou chtěla mít pět párů

družiček a mládenců. Tu povinnost uvalila i na Ludvíka a určila mu do páru

jedenáctiletou dcerušku místního lékárníka. Ludvík ztratil všechen vtip.

Styděl se před námi, že musí dělat kašpara v tyátru procovské svatby. Chtěl

být pokládán za dospělého a hanba ho fackovala, když musel nastavit paži

jedenáctiletému vyžleti. Zuřil, že ho Koutečtí vystavují jako doklad své

dobročinnosti. Zuřil, že musí při obřadu líbat poslintaný kříž. Večer utekl ze

svatební hostiny a přiběhl za námi do zadního sálku hospody. Hráli jsme,

popíjeli a dělali si z něho blázny. Rozčilil se a prohlásil, že nenávidí měšťáky.

Pak proklel kostelní obřad, řekl, že plije na církev a že z ní vystoupí.

Nebrali jsme jeho slova vážně, ale Ludvík to skutečně udělal několik dnů

po skončení války. Koutecké tím ovšem smrtelně pohoršil. Nevadilo mu to.

S radostí se s nimi rozešel. Začal ostopryč sympatizovat s komunisty.

Docházel na přednášky, které pořádali. Kupoval si knížky, které vydávali.

Náš kraj byl silně katolický a naše gymnasium zvlášť. Pro Ludvíkovy

komunistické názory jsme neměli příliš mnoho porozumění. Přesto jsme

však byli ochotni mu je odpouštět jako zajímavou výstřednost. Uznávali

jsme jeho privilegia.

V sedmačtyřicátém roce jsme maturovali. Ještě téhož dne odevzdal Ludvík

na počest své dospělosti na okresním sekretariátu přihlášku do strany. A na

podzim jsme se rozjeli do světa. Ludvík odjel studovat do Prahy. Já do Brna.

Oba jsme nechali doma dva opuštěné lidi. Ludvík maminku, já tatínka. Brno

je naštěstí od nás dvě hodiny vlakem. Jezdíval jsem na sobotu a neděli

domů. Za tatínkem a za kapelou. Ale Ludvíka jsem po maturitě celý rok

nevidčl.

____________________________________________________

___________

(6)

To byl právě osmačtyřicátý rok. Celý život se začal motat hlavou dolů.

Když za námi přišel Ludvík o prázdninách do kroužku, přivítali jsme ho

rozpačitě. Nikdo z nás nebyl komunista. V únorovém převratu jsme viděli

nástup diktatury. Ludvík si přinesl klarinet, ale nepotřeboval ho. Celou noc

jsme prodebatovali.

Začal snad tehdy nesoulad mezi námi? Myslím, že ne. Ludvík si mne ještě

téže noci téměř zcela získal. Vyhýbal se, jak mohl, sporům o politice a mluvil

o našem kroužku. Že prý bychom měli pochopit smysl naší práce velkoryseji

než dosud. Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se

ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.

A co tedy máme dělat, křičeli jsme na něj.

To se ví, odpovídal, musíme opatrovat dědictví lidového umění, ale to

nestačí. Přišla nová doba. Pro naši práci se otvírají široké obzory. Musíme

vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry,

bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid. Na jejich místo musí nastoupit

skutečné, původní umění lidu, z něhož vytvoříme současný životní a

umělecký sloh.

Zvláštní. To, co Ludvík říkal, byla přece stará utopie nejkonzervativnějších

moravských patriotů. Ti vždycky bouřili proti bezbožné zkaženosti městské

kultury. Slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu. Ale co na tom. Tím

srozumitelněji nám zněla Ludvíkova slova.

Ostatně jeho další úvaha už zněla originálněji. Mluvil o džezu. Džez vyrostl

přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nechme prý

stranou fakt, že se džez stal postupně komerčním zbožím. Nám může sloužit

za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může

vyrůst obecný hudební sloh epochy.

Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás

jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl

tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám

protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás

vždycky kumpán a posměváček. Ted' mluvil pateticky a neostýchal se

velkých slov. A byl nám ovšem protivný i tím, jak samozřejmě a bez váhání