Милан Кундера - Žert

Dva dny před svatbou přijel zničehonic Ludvík. Bouřlivě jsem ho přivítal.

Ihned jsem mu oznamoval tu velkou novinu své svatby a prohlásil jsem, že

mi musí jako můj nejmilejší kamarád jít za svědka. Slíbil mi to. A přišel.

Kamarádi ze souboru mi udělali pravou moravskou svatbu. Hned ráno

přišli všichni k nám s muzikou a v krojích. Padesátiletý Vondráček,

cimbalista ze souboru, byl nejstarším družbou. Padla na něho povinnost

starosvata. Můj tatínek pohostil nejdřív všechny slivovicí, chlebem a

špekem. Starosvat pak všem pokynul, aby se utišili, a zvučným hlasem

zarecitoval:

"Mně zvláště vážení panicové a panny,

pánové a paní!

Z té příčiny jsem vás do příbytku tohoto zavolal,

že zde přítomný mládenec žádost dal,

abychom s ním do příbytku otce Vlasty Netáhalové vážili cestu,

protože jeho dceru, šlechetnou pannu si zvolil za nevěstu ... "

Starosvat, nejstarší družba, je náčelníkem, duší, ředitelem celého obřadu.

Tak tomu vždycky bylo. Tak tomu bylo po tisíc let. Ženich nebyl nikdy

subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho

svatbou zmocnil a on už na ní plul jako na veliké vlně. To nebyl on, kdo

jednal, kdo mluvil. Za něho jednal i mluvil starosvat. Ale nebyl to ani

starosvat. Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a

strhávala ho do svého sladkého proudu. V tom proudu byl každý podoben

každému a stával se lidstvem.

Vypravili jsme se tedy pod vedením starosvata do sousední dědiny. Šli

jsme přes pole a kamarádi hráli v chůzi. Před Vlastiččiným domkem nás už

čekal houf krojovaných lidí z nevěstiny strany. Starosvat zarecitoval:

"Jsme unavení pocestní.

Uctivě prosíme,

zda do tohoto poctivého příbytku vstoupiti smíme,

protože žízníme a hladovíme."

Z houfce lidí stojících před vraty vystoupil starší muž v kroji. "Jste-li dobří

lidé, jste vítáni." A pozval nás dál. Nahrnuli jsme se mlčky do síně. Byli

jsme, jak nás představil starosvat, pouzí unavení pocestní a neprozrazovali

jsme proto zprvu svůj pravý úmysl. Starý muž v kroji, mluvčí nevěstiny

strany, nás vyzval: "Máte-li na srdci něco, co vás tíží, mluvte."

Starosvat začal tedy mluvit, zpočátku nejasně a v jinotajích, a onen muž v

kroji mu stejným způsobem odpovídal. Teprve po delších oklikách prozradil

starosvat, proč jsme přišli.

Na to mu položil starý muž tuto otázku:

"Táži se vás, milý družbo,

proč tento poctivý ženich tuto poctivou děvečku

za manželku pojímati chce?

Je to pro květ či pro ovoce?"

A starosvat odpovídal:

"Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti,

takže se jím srdce potěší.

Ale květ odchází

a ovoce nadchází.

Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce,

protože z ovoce nám užitek pochází."

Ještě chvíli si odpovídali, až to nevěstin mluvčí ukončil: "Povolejme tedy

nevěstu, ať řekne, zda svoluje či ne." Pak odešel do vedlejší místnosti a za

chvíli se vrátil a vedl za ruku ženu v kroji. Byla hubená, vytáhlá, kostnatá a

tvář měla zahalenu šátkem: "Tu máš nevěstu."

Ale starosvat vrtěl hlavou a my všichni jsme dávali najevo hlasitým

hlučením svůj nesouhlas. Starý muž nás chvíli přemlouval, ale nakonec

musel odvést maskovanou ženu zpátky. Teprve pak nám přivedl Vlastu. Byla

v černých holínkách, červené fěrtůšce a pestré kordule. Na hlavě měla

věneček. Zdála se mi krásná. Vložil její ruku do mé ruky.

Potom se starý muž obrátil k nevěstině matce a zavolal plačtivým hlasem:

"Ó maměnko!"

Nevěsta se mi při těch slovech vytrhla z rukou, klekla si na zem před svou

matku a sklopila hlavu. Starý muž pokračoval:

"Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila!

Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust'te mi,

v čem jsem vám ublížila!

Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím,

odpust'te mi, v čem jsem vám ublížila!"

Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl

krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda. Pak začala hrát zase hudba a

šli jsme do města. Obřad byl na radnici, i tam nám hrála hudba. Pak byl

oběd. Po obědě jsme šli do slovácké búdy. Hrálo se a tancovalo.

Večer pak sundaly družičky Vlastě s hlavy její rozmarýnový věneček a

slavnostně mi ho odevzdaly. Z rozpuštěných vlasů jí upletly cop, omotaly ho

kolem hlavy a hlavu zavázaly do čepce. To byl obřad, který symbolizoval

přechod z panenství do ženství. Vlasta už ovšem dávno nebyla panna. A

neměla tedy už vlastně na symbol věnečku právo. Ale to se mi nezdálo

důležité. V nějaké vyšší rovině, mnohem závaznější, pozbývala panenství

právě a jedině teď, když mi družičky odevzdávaly její věneček.

Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než

naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev?

Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček

odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat.

Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává

potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten

věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní

životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou

nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat.

Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít

všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je

poctivějšÍ. Dozpívá se až na dno každé základní situace. Když Vlastička

zkrvavila ručník, který jsem pod ni položil, netušil jsem, že se setkávám s

nenávratností. Ale v této chvíli jsem jí nemohl nikam uniknout. Ženy zpívaly

písně o loučení. Postoj, postoj, ty malý pacholku, až já sa rozlúčím s mú

milú maměnkú. Postoj, postoj, nerochaj bičíkem, ni já sa rozlúčím s mým

milým tatíčkem. Postoj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce

sa mi od ní. S bohem buďte, moje kamarádky, už mňa od vás vezú, nepusťá

mňa zpátky.

A pak už byla noc a svatebčané nás vyprovázeli k našemu stavení. Tam

jsme se zastavili a Vlastiččini kamarádi a kamarádky nám zazpívaly,

abychom neubližovali na novém místě ubohému chudému děvčátku, že ji

doma měli rádi, ať ji máme rádi také.

Otevřel jsem vrata. Vlasta se zastavila na prahu a ještě se obrátila k houfu

přátel, shromážděných před domem. Tu někdo z nich zanotoval ještě jednu,

ještě posledni píseň:

"Na prahu stála

pěkná se zdála

jak růža růžička.

S prahu kročila,

krásu ztratila

moja galánečka."

Pak se za námi zavřely dveře a byli jsme sami. Vlastičce bylo dvacet let a

mně o něco víc. Ale já jsem myslil na to, že překročila práh a že od této

magické chvíle bude z ní krása opadávat jak listí ze stromu. Viděl jsem v ní

to budoucí opadáváni. Odstartované opadávání. A měl jsem ji právě proto