Милан Кундера - Žert

nesmírně rád. Myslil jsem na to, že není jen květ, ale že v tomto okamžiku je

už v ní přítomen i budoucí okamžik ovoce. Cítil jsem v tom všem neoblomný

řád, řád, s kterým splývám a s kterým souhlasím. Myslil jsem v této chvíli i

na Vladimíra, kterého jsem tehdy neznal a jehož podobu jsem vůbec netušil.

Myslil jsem přesto na něho a díval jsem se skrze něho dál do dálek jeho dětí.

Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to

sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké

náruče.

____________________________________________________

___________

(8)

Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl

divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet.

Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem

naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale

druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá

skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do

slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy

si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty

nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky

ráda, že žije v Praze.

Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A

nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší

chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je

nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá.

Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké

dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl

nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál

bude.

Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík

nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní

odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili.

Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned

uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy

dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za

hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a

snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě,

protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu

propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit,

Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta,

týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali

každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme

unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik

všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě

horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle

nesnesitelnou.

Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo

naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho

neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po

jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po

naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu.

Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné

adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn.

Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval

jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme

nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj

svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té

přetvářky.

Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova

maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi

ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v

ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo

poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se

vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml

něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré

příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka.

Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale

Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je

Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké

hrobky s těžkým mramorovým kamenem a s bílou sochou anděla.

Bohaté stavitelově rodině všechno vzali, takže ted' žila jen z malého

důchodu. Zůstala jí právě jen ta veliká rodinná hrobka s bílým andělem. To

všechno jsem věděl, ale nechápal jsem, proč spouštějí rakev právě tam.

Teprve později jsem se dověděl, že Ludvík byl tehdy v kriminále. Jeho

maminka byla jediná v našem městě, kdo to věděl. Všem to zatajila. V

naprosté samotě žila se svou chorobou, která ji nakonec přivedla do

nemocnice a na hřbitov.

Když byla mrtva, rozhořel se v Kouteckých znovu plamen příbuzenské

lásky. Ujali se mrtvého těla nemilované švagrové a prohlásili je za své.

Konečně se pomstili nevděčnému synovci. Uloupili mu matku. Přikryli ji

těžkým mramorovým kamenem, nad kterým stojí bílý anděl s kadeřavými

vlasy a s ratolestí. Pořád se mi pak ten anděl vybavoval. Kučeravý anděl s

prolhanou ratolestí míru. Vznášel se nad zdrancovaným životem kamaráda,

jemuž byla uloupena i těla mrtvých rodičů. Anděl loupeže.

____________________________________________________

___________

(9)

Vlasta nemá ráda žádné extravagance. Sedět pro nic za nic v noci na

zahrádce je extravagance. Uslyšel jsem energické zaklepání na okenní sklo.

Za oknem se tměl přísný stín ženské postavičky v noční košili. Jsem

poslušný. Neumím odporovat slabším. A protože měřím metr devadesát a

uzvednu v ruce metrákový pytel, nenašel jsem dosud v životě nikoho, komu

bych se mohl vzepřít.

A tak jsem šel domů a uložil se podél Vlasty. Abychom nemlčeli, zmínil

jsem se o tom, že jsem dnes potkal Ludvíka. ,,No a?" ,"ckla s okázalým

nezájmem. Marná sláva. Nejde jí pod nos. Dodnes ho nemůže ani cítit.

Ostatně nemá si nač stěžovat. Od naší svatby měla příležitost se s ním vidět

jen jednou. To bylo v šestapadesátém roce. A tehdy jsem propast, která nás

oddělovala, neuměl zalhat ani sám sobě.

Ludvík měl už za sebou vojnu, kriminál i několik let práce v dolech.

Zařizoval si v Praze pokračování ve studiu a do našeho města si přijel vyřídit

jen nějaké policejní formality. Znovu jsem měl trému z našeho setkání. Ale

nesetkal jsem se se zlomeným bolestínem. Naopak. Ludvík byl jiný, než

jsem ho dosud znal. Byla v něm drsnost, hranatost a snad i více klidu. Nic,