Милан Кундера - Žert

co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu

jejich lásky.

Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím

se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného

příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie,

bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role,

čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási

prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí,

růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních

nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou

Lucií, kterou jsem miloval.

Ano, takto jsem to chápal, takto jsem si to vysvětloval a tak, jak ubíhal rok

za rokem, skoro jsem se bál ji znova potkat, protože jsem věděl, že bychom

se setkali na místě, kde Lucie už nebude Lucií a já nebudu mít čím navázat

přetrženou nit. Tím ovšem nechci říci, že jsem ji přestal milovat, že jsem na

ni zapomněl, že mi snad vybledla; naopak; zůstala ve mně ustavičně v

podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je de-

finitivně ztracené.

A právě proto, že se mi Lucie stala něčím definitivně minulým (něčím, co

jako minulé stále žije a jako přítomné je mrtvé), ztrácela postupně v mých

myšlenkách svou tělesnost, hmotnost a konkrétnost a stávala se čím dál více

jakousi legendou, mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové

skříňce do základů mého života.

Snad právě proto se mohlo stát to zcela neuvěřitelné: že jsem si v

holičském křesle nebyl jist její podobou. A proto se i mohlo stát příštího

rána, že jsem (ošálen pauzou spánku) měl pocit, že mé včerejší setkání

nehylo skutečné; že i ono se snad odehrálo v rovině legendy, věštby či

hádanky. Jestliže jsem v pátek večer byl zasažen Luciinou skutečnou

přítomností a vržen náhle zpátky do dávného období, jemuž panovala,

tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem

ptal: proč jsem ji potkal? což má mít Luciin příběh ještě nějaké

pokračování? co znamená toto setkání a co mi chce říci?

Cožpak příběhy, kromě toho, že se dějí, že jsou, také něco říkají? Nemusím

snad zdůrazňovat, že jsem člověk veskrze střízlivý. Ale snad ve mně přece

jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné

přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc

nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příhěhem něco o sobě

vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí

jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém

životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč k pravdě a

k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale

nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v

něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té

potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním

luštění rébusů).

Ležel jsem tedy na vrzavé hotelové posteli a nechal si jít hlavou myšlenky

na Lucii, tentokrát už zase proměněnou v pouhou myšlenku, v pouhý

otazník. Hotelová postel byla opravdu, jak jsem ji v předchozí větě

charakterizoval, vrzavá,. a když jsem si tuto její vlastnost znovu uvědomil,

vyvolalo mi to (náhle, rušivě) myšlenku na Helenu. Jako by ta vrzající postel

byl hlas volající mne k povinnosti, vzdychl jsem si, shodil nohy z postele,

sedl si na okraj lůžka, protáhl se, prohrábl si vlasy, podíval se z okna na

ohlohu a pak vstal. Páteční setkání s Lucií, jakkoli bylo dalšího dne

odhmotněno, přece jen v sobě zachycovalo a utlumovalo můj zájem o

Helenu, zájem ještě před několika dny tak intenzívnÍ. V této chvíli zůstalo z

něho už pouhé vědomí zájmu; zájem přeložený do řeči paměti; pocit

povinnosti vůči ztracenému zájmu, o němž mne rozum ujišťoval, že se ve vší

intenzitě určitě zase vrátí.

Šel jsem k umývadlu, shodil pyžamový kabátek a otevřel dokořán

kohoutek vodovodu; vsunul jsem ruce pod proud vody a skoro překotně

jsem ji plnými dlaněmi šplíchal na krk, na ramena, na tělo; vydrhl jsem se

ručníkem; chtěl jsem v sobě rozproudit krev. Lekl jsem se totiž najednou;

lekl jsem se své lhostejuosti k Heleninu příjezdu, lekl jsem se, aby mi ta

lhostejnost (momentální lhostejnost) nezkazila příležitost, která přišla jen

jedenkrát a sotva se podruhé vrátí. Řekl jsem si, že se pořádně nasnídám a

že si dám po snídani vodku.

Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež

trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku

ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila.

Šel jsem do recepce hotelu a zeptal se vrátného, který tam seděl za pultem

zabořen do vypolštářované židle a do hluboké nevšímavosti, jestli se mohu v

hotelu nasnídat. Aniž se pohnul, řekl, že mají dnes v kavárně zavírací den.

Vyšel jsem na ulici. Byl pěkný den, mráčky se povalovaly po obloze a mímý

vítr zvedal z chodníku prach. Spěchal jsem na náměstí. U řeznictví stál

zástup mladších i starších žen; držely v ruce tašky a síťovky, čekaly trpělivě a

tupě, až na ně dojde uvnitř v obchodě řada. Mezi chodci, kteří bloumali

nebo spěchali ulicí, upoutali mne po chvíli ti, kteří drželi v ruce jako

miniatumí pochodeň kornoutek s červenou čepičkou zmrzliny, kterou

olizovali. To jsem se již octl na náměstí. Tam stojí rozložitý

jednoposchoďový dům s dvěma věžičkami po stranách střechy; v jeho

přízemní frontě jsou čtyři výkladní skříně a nad každou z nich skleněné

lunety; na jedné jsou vymalováni tři muži v krojích, jak se drží kolem

ramenou a otvírají ústa, na druhé muž se ženou (rovněž v krojích), na třetí

slunečnice a na čtvrté soudek vína. Tam byla samoobsluha.

Vešel jsem dovnitř. Byla to velká místnost s dlážděnou podlahou a stolky

na vysokých nohách, u nichž stáli lidé, pojídali obložené chlebíčky a pili

kávu nebo pivo.

Zde se mi nechtělo snídat. Upřel jsem se od rána na představu vydatné

snídaně s vejci, slaninou a číškou alkoholu, který by mi

vrátil ztracenou

vitalitu. Vzpomněl jsem si, že o kus dál, na druhém náměstí s parčíkem a

morovým sloupem, je jiná restaurace. Není sice nikterak vábná, ale stačilo

mi, že by tam byl stůl a židle a jeden jediný číšník, na kterém bych si vynutil,

co by se dalo.

Minul jsem morový sloup; podstavec podpíral světce, světec podpíral

oblak, oblak podpíral anděla, anděl podpíral další obláček a na tom obláčku

seděl další anděl, ten poslední; bylo ráno; uvědomil jsem si tuto

samozřejmost znovu, když jsem se zadíval na morový sloup, na tu dojemnou

pyramidu světců, obláčků a andělů, kteří tu v těžkém kameni předstírali

nebesa a jejich výšky, zatímco skutečná nebesa byla bled'ounce (jitřně)