Милан Кундера - Žert

Zeptal se mne, co tu dělám, mám-li tu mezi matkami příbuzné. Řekl jsem

mu, že tu příbuzné nemám, že jsem sem přišel jenom ze zvědavosti. Usmál

se spokojeně a začal mi vysvětlovat, že zdejší národní výbor udělal velmi

mnoho, aby občanské obřady se odbývaly vskutku důstojně, a dodal se

skromnou hrdostí, že on, jako referent pro občanské záležitosti, má na tom

zásluhu a že ho za to chválili i z kraje. Zeptal jsem se ho, jestli to, co se tu

odbývalo, byly křtiny. Řekl mi, že to nebyly křtiny, nýbrž vítání nových

občanů do života. Byl zřejmě rád, že se může rozhovořit. Říkal, že tu stojí

proti sobě dvě velké instituce: katolická církev se svými obřady, které mají

tisíciletou tradici, a proti ní občanské instituce, které musí tyto tisícileté

obřady vytlačit svými novými obřady. Říkal, že lidé se přestanou chodit křtít

a vdávat do kostela teprve tehdy, až naše občanské obřady budou mít tolik

důstojnosti a krásy, co obřad církevní.

Řekl jsem mu, že to zřejmě není tak lehké. Souhlasil se mnou a řekl, že prý

je rád, že oni, referenti pro občanské záležitosti, nacházejí konečně trochu

podpory u našich umělců, kteří si snad už uvědomili, že je to čestný úkol,

dát našemu lidu opravdu socialistické pohřby, svatby a křtiny (hned se

opravil a řekl vítání občanů doživota). Dodal, že verše, které toho dne

recitovali pionýři, jsou opravdu krásné. Přisvědčil jsem mu a zeptal se ho,

jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát

jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se

ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k

ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě

tato nechuť.

Řekl mi, že lidé si svoje svatby a pohřby nikdy nedají vzít. A že také z

našeho hlediska (dal důraz na slovo naše, jako by mi tím chtěl dát na

srozuměnou, že i on několik let po vítězství socialismu vstoupil do

komunistické strany) by bylo škoda nevyužít těchto obřadů k tomu,

abychom lidi připoutali k naší ideologii a k našemu státu.

Zeptal jsem se svého starého spolužáka, co dělá s lidmi, kteří se takového

obřadu nechtějí zúčastnit, jsou-li vůbec takoví lidé. Rekl mi, že takoví lidé

samozřejmě jsou, protože ještě všichni nezačali myslet nově, že ale

nedostaví-li se, dostanou další a další pozvánky, takže nakonec většina z

nich k obřadu stejně přijde, byť třeba s týdenním nebo čtrnáctidenním

zpožděním. Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl

mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor

uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan

uvědomí a přijde.

Řekl jsem Kovalíkovi, že je tedy národní výbor na své věřící stejně přísný

jako církev na své. Kovalík se usmál a řekl, že se nedá nic dělat. Potom mě

pozval, abych si šel za ním sednout do kanceláře. Rekl jsem mu, že už

bohužel nemám mnoho času, protože tu na někoho musím čekat u

autobusu. Zeptal se mne, jestli jsem se tu viděl s někým "z kluků" (měl na

mysli spolužáky). Rekl jsem mu, že bohužel ne a že jsem rád, že jsem se

potkal alespoň s ním, protože až budu potřebovat pokřtít dítě, přijedu

schválně sem za ním. Smál se a uhodil mne pěstí do ramene. Podali jsme si

ruce a já jsem vyšel opět na náměstí s vědomím, že do příjezdu autobusu

chybí ještě čtvrt hodiny.

Čtvrthodina není už dlouhá doba. Prošel jsem náměstím, šel jsem znovu

kolem holičského krámku, znovu jsem do něho nahlédl výkladem (přestože

jsem věděl, že tam Lucie nemůže být, že tam bude až odpoledne), a pak už

jsem jenom bloumal na autobusovém nádražÍ a představoval jsem si

Helenu: její tvář ukrytou pod vrstvou snědého pudru, její nazrzlé, zřejmě

odbarvené vlasy, její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si

základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako

ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici

nechutného a vábivého, i její hlas, hlasitější než je příjemné, i její mimiku,

která svou nadměrností prozrazovala bezděky netrpělivou touhu ještě se

líbit.

Viděl jsem Helenu jen třikrát ve svém životě, což je dost málo na to, abych

si uměl v paměti přesně podržet její podobu. Pokaždé když jsem si ji chtěl

vyvolat, zdůraznil se mi v představě některý z jejích rysů natolik, že se mi

Helena ustavičně proměňovala ve svou karikaturu. Jakkoli však byla moje

představivost nepřesná, domnívám se, že právě svými zkresleninami

zachycovala na Heleně něco podstatného, co se skrývalo pod její vnější

podohou.

Nemohl jsem se tentokrát zbavit zejména představy Heleniny zvláštní

tělesné nepevnosti, rozměklosti, která měla být charakteristická nejen pro

její věk, její mateřství, ale zejména pro jakousi psychickou anebo erotickou

bezbrannost bez úspěchu zakrývanou sebevědomým způsobem řeči, pro její

erotickou "danost napospas". Bylo v tom opravdu něco z Heleniny podstaty,

anebo se v tom spíš projevoval můj vlastní poměr k Heleně? Kdo ví. Auto-

bus měl za chvíli přijet a já jsem toužil uvidět Helenu právě takovou, jakou

mi ji interpretovaly moje představy. Skryl jsem se do vchodu jednoho z

domů, které stály na náměstí obklopujícím autobusové nádraží, a chtěl jsem

ji odtud chvíli pozorovat, jak se bezmocně rozhlíží a jak ji napadá myšlenka,

že sem jela zbytečně a že mne tu nepotká.

Velký rychlíkový autobus s přívěsným vozíkem zastavil na náměstí a mezi

prvními z něho vystoupila Helena. Byla oblečena do modrého šusťáku,

italského pláště, který se v té době kupoval v Tuzexu a propůjčoval všem

svým nositelkám mladistvě sportovní podobu. I Helena (měla vyhrnutý

límec a přepásaný pás) v něm vypadala výborně. Rozhlédla se, popošla

dokonce kousek, aby viděla plochu náměstí skrytou za autobusem, ale

nezůstala bezradně stát na místě, nýbrž se bez váhání otočila a dala se

směrem k hotelu, kde jsem byl ubytován a kde měla zamluvený nocleh i ona.

Potvrdil jsem si znovu, že představivost mi poskytuje Helenu pouze v

deformaci (ta sice pro mne bývá chvílemi dráždivá, avšak vychyluje Helenu

často až do sféry nechutného a téměř štítivého). Naštěstí bývala Helena

vždycky hezčí ve skutečnosti než v mých představách, což jsem si uvědomil i

tentokrát, když jsem ji viděl zezadu na vysokých podpatcích kráčet k hotelu.

Dal jsem se za ní.

Byla už skloněna v recepci, opřena loktem o stůl, na němž si ji netečný

vrátný zapisoval do knihy. Slabikovala mu své jméno: "Helena Zemánková,

Ze-mán-ko-vá ... " Stál jsem za ní a poslouchal její nacionále. Když si ji

vrátný zapsal, zeptala se ho Helena: "Je tu ubytován soudruh Jahn?" Vrátný

zamručel, že ne. Přistoupil jsem k Heleně a položil jsem jí zezadu ruku na

rameno.

____________________________________________________

___________

(2)

Všechno, co se odehrávalo mezi mnou a Helenou, bylo dílem přesně