Милан Кундера - Žert

promyšleného plánu. Jistěže ani Helena nevstupovala do svého svazku se

mnou bez jakéhokoli záměru, ale její záměr sotva překročil ráz vágní ženské

touhy, která si chce uchovat svou spon- tánnost, svou sentimentální poezii a

která se proto nesnaží chod událostí předem režírovat a aranžovat. Zato já

jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít, a

neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slova návrhů, ani

třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se

sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně

záleželo, ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo

zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, tak jak se jmenovala; že

jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.

Když mi jednoho dne v našem ústavu oznámili, že má za mnou přijít

nějaká soudružka Zemánková z rozhlasu a že ji mám informovat o našich

výzkumech, vzpomněl jsem si sice ihned na někdejšího kolegu ze studií, ale

považoval jsem shodu jmen za pouhou hříčku náhody, a bylo-li mi

nepříjemné, že ji posílají za mnou, bylo to z docela jiných důvodů.

V našem ústavu se z toho stal už nezrušitelný zvyk, že veškeré novináře

posílají právě za mnou a že právě mne vysílají jménem ústavu přednášet,

když nás o to žádají různé vzdělávací společnosti. V této zdánlivé cti skrývá

se pro mne cosi dost smutného: zahájil jsem vlastní vědeckou práci téměř o

deset let později než moji ostatní kolegové (vždyť ještě ve svých třiceti letech

jsem byl vysokoškolák); pár let jsem se snažil všemi silami tu ztrátu dohonit,

ale pak jsem pochopil, že by bylo příliš trudné obětovat druhou půli života

úpěnlivému (a asi marnému) dohánění ztracených let, a rezignoval jsem.

Naštěstl bylo v té rezignaci obsaženo i odškodnění: oč méně jsem se hnal za

úspěchem ve své úzké specializaci, tím více jsem si mohl dopřávat přepychu

dívat se skrze svůj obor na jiné vědecké obory, na bytí člověka i na bytí světa

a zakoušet tak radost (jednu z nejsladších) z přemítání a uvažovánÍ.

Nicméně kolegové dobře vědí, že způsobuje-li takové uvažování osobní

potěchu, je málo co platné pro moderní vědeckou kariéru, která si vyžaduje,

aby vědec nadšeně kutal ve své specializaci či podspecializaci jako nevidomý

krtek a neztrácel čas zoufáním, že ztrácí z očí obzory. A tak mi mou rezignaci

kolegové napůl závidí a napůl mne pro ni přezírají, což mi pak dávají s las-

kavou ironií na vědomí, když mne nazývají "filosofem ústavu" a posílají za

mnou redaktorky z rozhlasu.

Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a

drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž

rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu

velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá;

nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do

sběru. Nezajímavost rozhlasu nemá tuto polehčující okolnost; pronásleduje

nás v kavárnách, restauracích, dokonce i ve vlacích, ba i na návštěvách u

lidí, kteří již neumějí žít bez ustavičného krmení uší.

Avšak odpuzoval mne i způsob, jak Helena mluvila. Pochopil jsem, že než

přišla do našeho ústavu, měla svůj fejeton už předem vymyšlený a hledala

ted' k obvyklým frázím už jen několik konkrétních dat a příkladů, které se

chtěla ode mne dovědět. Seč jsem mohl, snažil jsem se jí tuto práci

znesnadnit; mluvil jsem úmyslně složitě a nesrozumitelně a všechny názory,

které si s sebou přinesla, jsem se jí snažil rozvrátit. Když už hrozilo

nebezpečí, že by mi mohla přece jen porozumět, snažil jsem se jí uniknout

tím, že jsem zdůvěrněl; říkal jsem jí, že jí sluší její zrzavé vlasy (ačkoli jsem

si myslil pravý opak), ptal jsem se jí, jak se jí líbí její práce v rozhlase a co

ráda čte. A v tiché úvaze, kterou jsem vedl hluboko pod naším rozhovorem,

jsem došel k myšlence, že shoda jmen nemusí být jen náhodná. Tato

redaktorka, frázovitá, hlučná, konjunkturální, zdála se mi být spřízněna s

mužem, jehož jsem znal rovněž jako frázovitého, hlučného a

konjunkturálního. Zeptal jsem se proto lehkým tónem skoro koketní

konverzace na pana manžela. Ukázalo se, že stopa souhlasí, a několik

dalších otázek identifikovalo Pavla Zemánka docela bezpečně. Nemohu

ovšem říci, že by mne v té chvíli napadlo sblížit se s ní tím způsobem, k

němuž později došlo. Naopak: odpor, který jsem k ní cítil při samém jejím

příchodu, se po tomto zjištění jen prohloubil. Začal jsem v prvních chvílích

hledat záminku, pro kterou bych přerušil s nevítanou redaktorkou rozhovor

a dal ji napospas jinému pracovníkovi; pomyslil jsem i na to, jak by bylo

krásné, kdybych tuto ženu plnou úsměvů a rozšafnosti mohl vyhodit za

dveře, a litoval jsem, že je to nemožné.

Avšak právě ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, pohnuta mými

důvěrnějšími otázkami a poznámkami (jejich ryze pátrací funkci nemohla

postřehnout), projevila se Helena několika zcela přirozenými ženskými

gesty a má zášť dostala náhle nové zabarvení: viděl jsem v Heleně za clonou

rédaktorské posunčiny ženu, konkrétní ženu, která může fungovat jako

žena. Rekl jsem si nejdřív s vnitřním úšklebkem, že si Zemánek zaslouží

právě takovou ženu, která je pro něho zajisté i dostatečným trestem, ale

vzápětí jsem se musil opravit: přezíravý soud, v který jsem chtěl rychle věřit,

byl příliš subjektivní, ba dokonce příliš chtěný; tato žena bývala určitě

docela hezká a není důvodů předpokládat, že by jí Pavel Zemánek dodnes s

chutí nepoužíval jako ženy. Pokračoval jsem dál v lehkém tónu hovoru, aniž

jsem dával najevo, o čem uvažuji. Cosi mne nutilo, abych objevoval

redaktorku, která seděla proti mně, co nejvíc v jejích ženských rysech, a tato

snaha řídíla automaticky směr rozhovoru.

Prostřednictví ženy dovede vtisknout nenávisti některé vlastnosti

příznačné pro sympatii: například zvědavost, chuť po blízkosti, touhu

překročit práh intimity. Dostával jsem se do jakéhosi vytržení: představoval

jsem si Zemánka, Helenu a celý jejich svět (cizí svět) a se zvláštní rozkoší

jsem v sobě hýčkal zášť (pozornou, skoro něžnou zášt') k Heleninu zjevu,

zášť k zrzavým vlasům, zášť k modrým očím, zášť ke krátkým ježícím se

řasám, zášť ke kulaté tváři, zášť k zvednutému smyslnému chřípí, zášť k

mezírce mezi dvěma předními zuby, zášť k zralé macatosti těla. Pozoroval

jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme; pozoroval jsem ji tak, jako

bych si všechno chtěl vrýt do paměti, a aby nemohla zpozorovat záštiplnost

mého zájmu, volil jsem v našem rozhovoru slova čím dál tím lehčí a čím dále

milejší, takže se Helena stávala čím dál ženštější. Musil jsem myslet na to, že

její ústa, prsa, oči, vlasy náležejí Zemánkovi, a bral jsem to všechno v duchu