Милан Кундера - Žert

nemluvně; za ní se vynořila další žena s nemluvnětem v náručí a za ní

(husím pochodem) celý malý zástup; pozoroval jsem stále první z nich:

dívala se nejdříve kamsi pod strop, pak ale klesla pohledem a její oči se

zřejmě setkaly s pohledem někoho v hledišti, což ji vyvedlo z míry, takže

odtrhla rychle pohled a usmála se, jenomže ten úsměv (bylo doslova znát

námahu, kterou na něj musela vynaložit) rychle zmizel a zůstaly jí po něm

jen křečovitě strnulé rty. To všechno se v její tváři událo během několika

vteřin (co ušla sotva šest metrů ode dveří); protože šla příliš rovně a

nezahnula včas podél půlkrnhu židlí, musela se ted' brýlatá hnědá paní

rychle oddělit od zdi (tvář se jí poněkud zachmuřila), přikročit k ní,

dotknout se jí mírně rukou a připomenout jí tak směr, kterým má jít. Žena

rychle opravila uchýlení a obcházela půlkruh židlí, následována dalšími

nositelkami dětí. Bylo jich dohromady osm. Ušly konečně předepsanou

dráhu a stály ted' zády k obecenstvu každá před jednou židlí. Hnědá žena

ukázala rukou k zemi; ženy to postupně chápaly a (stále zády k obecenstvu)

usedaly (i s balíky děcek) na židle.

Z tváře brýlaté paní zmizel stín nespokojenosti, už se zase usmívala a šla k

pootevřeným dveřím do zadní místnosti. Stanula v nich na chvíli a pak opět

několika rychlými kroky ustoupila do sálu a přitiskla se ke zdi. Ve dveřích se

objevil asi dvacetiletý muž v černých šatech a bílé košili, jejíž límec

ozdobený malovanou kravatou se mu zařezával do krku. Měl sklopenou

hlavu a klátivým krokem se dal na pochod. Za ním šlo dalších sedm mužů

rozličného věku, vesměs však v tmavých šatech a slavnostních košilích.

Obešli židle, na nichž seděly ženy s dětmi, a zastavili se. V té chvíli projevilo

však několik z nich určitý nepokoj a začali se rozhlížet kolem sebe, jako by

cosi hledali. Brýlatá paní (na jejíž tváři se okamžitě objevil už známý stín

znepokojení) hned přiběhla, a když jí jeden z mužů cosi šeptal, přikývla

souhlasně hlavou a rozpačití muži si rychle vyměnili místa.

Hnědá paní rychle obnovila úsměv a šla znovu ke dveřím u pódia. Ani

nemusila tentokrát kynout či dávat znamenÍ. Ze dveří vyšel nový zástup a

musím říci, že to byl tentokrát zástup ukázněný a znalý, jenž kráčel bez

rozpaků a s eleganci skoro profesionální: byl složen z dětí asi desetiletých:

šly za sebou vždycky střídavě chlapeček a holčička; chlapečci měli dlouhé

tmavomodré kalhoty, bílou košili a červený šátek, jehož jeden cíp jim visel

na zádech a druhé dva byly pod krkem svázány na uzel; holčičky měly.

tmavomodré sukničky, bílé halenky a kolem krku také červený šátek;

všichni nesli v rukou kytičku růžÍ. Šli, jak jsem již řekl, jistě a samozřejmě, a

to nikoli tak jako předchozí zástupy do půlkruhu kolem židlí, nýbrž rovně

podél pódia; pak se zastavili a udělali vlevo v bok, takže jejich řada stála teď

pod pódiem po celé jeho délce a byla obrácena tvářemi k půlkruhu sedících

žen a do sálu.

A zase uplynulo několik vteřin a ve dveřích u pódia se znovu objevila

postava, tentokrát nikým nenásledovaná, a zamířila rovnou na pódium za

ten dlouhý stůl potažený červenou látkou. Byl to muž středního věku a

neměl vlasy. Šel důstojně, vzpřímeně, v černých šatech, v ruce držel červené

desky; zastavil se uprostřed délky stolu a obrátil se tváří k obecenstvu,

kterému se přitom mírně uklonil. Bylo vidět, že má otylou tvář a kolem krku

širokou červenomodrobílou stuhu, jejíž oba konce byly spojeny velkou

zlatou medailí, která mu visela přibližně v místech žaludku a ve chvíli, kdy

se ukláněl, zhoupla se několikrát mírně nad stolem.

V té chvíli začal náhle (aniž se přihlásil o slovo) docela nahlas mluvit jeden

z těch chlapečků, co stáli dole pod pódiem. Říkal, že prý přišlo jaro a že prý

tátové a mámy se radují a že celá země se prý raduje. Mluvil chvíli v tomto

duchu a pak ho přerušila jedna z holčiček a říkala něco podobného, co

nemělo docela jasný smysl, ale v čem se znovu opakovala slova máma, táta a

jaro a několikrát také slovo růže. Pak ji zase přerušil jiný chlapeček a toho

zase přerušila jiná holčička, ale nedá se říci, že by se spolu hádali, protože

všichni tvrdili přibližně totéž. Jeden chlapeček například prohlásil, že dítě je

mír. Naproti tomu holčička, co mluvila hned po něm, řekla, že dítě je květ.

Všechny děti se pak sjednotily právě na této myšlence, zopakovaly ji ještě

jednou unisono a vykročily vpřed napřahujíce ruku, v níž držely kytičku.

Protože jich bylo právě osm tak jako žen, co seděly v půlkruhu na židlích,

dostala každá žena po kytičce. Děti se vrátily zase pod pódium a od té chvíle

byly už tiché.

Zato muž, co stál na pódiu nad nimi, rozevřel červené desky a začal z nich

číst. I on mluvilo jaru, o květech, o mámách a tátech, také mluvil o lásce a

tom, že láska prý nese ovoce, ale potom se najednou začal jeho slovník

proměňovat a objevovala se v něm slova povinnost, odpovědnost, stát,

občan, najednou už neříkal táta a máma, nýbrž otec a matka a vypočítával,

co všechno jim (otcům a matkám) stát poskytuje, a že oni jsou za to povinni

vychovat státu ze svých dětí vzorné občany. Pak prohlásil, že to prý všichni

přítomní rodiče slavnostně stvrdí svým podpisem a ukázal na roh stolu, kde

ležela tlustá kniha vázaná v kůži.

Hnědá paní přistoupila v té chvíli za matku, která seděla na konci

půlkruhu, dotkla se jejího ramene, matka se ohlédla a paní jí vzala z rukou

nemluvně. Matka pak vstala a šla ke stolu. Muž se stuhou kolem krku knihu

rozevřel a podal matce péro. Matka se podepsala a vrátila se ke své židli, kde

jí hnědá paní vrátila opět dítě. Pak šel ke stolu příslušný muž a podepsal se;

pak podržela hnědá paní děcko vedlejší matce a poslala ji ke stolu; po ní se

podepsal příslušný muž, po něm zase další matka, další muž, a tak to šlo až

do konce. Pak se ozvaly zase tóny harmonia a lidé, kteří seděli se mnou v

publiku, nahrnuli se k matkám a k otcům a brali je za ruce. Šel jsem s nimi

dopředu sálu (jako bych snad také chtěl někoho brát za ruce), a tu mě

najednou ten muž, co měl kolem krku stuhu, osloví mým jménem a ptá se

mne, jestli ho nepoznávám.

Samozřejmě že jsem ho nepoznával, i když jsem ho pozoroval celou tu

dobu, co řečnil. Abych nemusel odpovědět záporně na trochu nepříjemnou

otázku, zatvářil jsem se překvapeně a zeptal se ho, jak se mu vede. Řekl, že

to docela ujde, a v té chvíli jsem ho náhle poznal: ovšem, byl to Kovalík,

spolužák z gymnasia, poznával jsem teď jeho rysy, které byly v poněkud

ztučnělé tváři jakoby rozmazané; ostatně Kovalik patřil mezi nejméně

nápadné spolužáky, nebyl ani hodný ani darebák, ani družný ani samotář,

učil se prostředně - byl prostě nenápadný; nad čelem mu tehdy trčely vlasy,

které mu nyní scházely - mohl bych tedy uvést několik omluv pro to, že jsem

ho hned nepoznal.