Милан Кундера - Žert

modrá a zoufale vzdálená tomuto prašnému úseku země.

Přešel jsem tedy parčík s úhlednými trávníky a lavičkami (ale přesto

dostatečně holý, aby neporušoval ovzduší prázdné prašnosti) a chytil za

kliku dveří vedoucích do restaurace. Bylo zavřeno. Začal jsem chápat, že

vytoužená snídaně zůstane snem, a lekalo mne to, protože jsem v dětinné

umíněnosti považoval vydatnou snídani za rozhodující podmínku pro zdar

celého dne. Uvědomil jsem si, že okresní města nepočítají s podivíny chtějí-

cími vsedě snídat a že otvírají své hospody až mnohem později. Nepokoušel

jsem se tedy už ani hledat další hospodu, obrátil jsem se a přecházel znovu

parčík opačným směrem.

A zase jsem potkával proti sobě lidi, nesoucí v ruce kornoutky s růžovou

čepičkou, a znovu jsem pomyslel, že se ty kornoutky podobají pochodním a

že je v té podobě možná i jistý smysl, protože ty pochodně nejsou pochodně,

ale travestie pochodní, a to, co slavnostně v sobě nesou, ta růžová stopa

požitku, to není žádná rozkoš, ale travestie rozkoše, což pravděpodobně

vystihuje nevyhnutelnou travestovanost všech pochodní i rozkoší tohoto

prašného maloměsta. A pak jsem si řekl, že když půjdu proti těmto lízají-

cím světlonošům, dovedou mne pravděpodobně k nějaké cukrámě, v níž

snad bude stolek a židle a snad i čemá káva a zákusek.

Nedovedli mne k cukrámě, nýbrž k mléčné jídelně; byla tam velká fronta

lidí, čekajících na kakao či mléko s loupáčky, a byly tam zase stolky na

vysokých nohách, u kterých lidé pili a jedli, a v zadní místnosti byly také

stolky se židlemi, ale ty byly obsazeny. Stoupl jsem si tedy do fronty a po

třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva

loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých

sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil

svou sklenici.

Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase

na ulici; bylo devět hodin; měl jsem skoro dvě hodiny čas: Helena vyletěla

toho dne prvním letadlem z Prahy a v Brně měla nasednout na autobus,

který sem přijíždí před jedenáctou hodinou. Uvědomoval jsem si, že tyhle

dvě hodiny budou dokonale prázdné a dokonale zbytečné.

Mohl jsem si jít ovšem prohlédnout stará místa dětství, mohl jsem se v

sentimentálním zadumání zastavit u rodného domu, kde žila do posledních

dnů moje maminka. Vzpomínávám na ni často, ale zde ve městě, kde její

kostřička je zašantročena pod cizím

mramorem, jako by i vzpomínky na ni byly otráveny: mísily by se mi do nich

pocity někdejší bezmoci a jeduplná trpkost - a tomu se bráním.

A tak mi nezbylo než usednout na náměstí na lavičku, po chvíli zase vstát,

jít k výkladům obchodu, prohlížet tituly knih v knihkupectvÍ, pak konečně

přijít na spásnou myšlenku a koupit si v trafice Rudé právo, znovu si

sednout na lavičku, přeletět nevábné titulky, přečíst si v zahraniční rubrice

dvě zajímavější zprávy, pak zase vstát z lavičky, Rudé právo složit a

nepoškozené vsunout do nádoby na odpadky; pak jít zvolna ke kostelu,

zastavit se před ním, pohlédnout vzhůru na jeho dvě věže, pak vystoupit po

širokých chrámových schodech a vejít do chrámové předsíně a dál do

kostela, plaše, aby se lidé zbytečně nepohoršovali, že ten, kdo vstoupil, se

nekřižuje a přišel se tu jen projít, jako se chodí do parku nebo na opuštěné

korzo.

Když se do kostela nahrnulo trochu víc lidí, začal jsem si mezi nimi

připadat jako vetřelec, který neví, jak se tu má postavit, jak sklonit hlavu

nebo sepnout ruce, vyšel jsem tedy zase ven, podíval se na hodiny a zjistil, že

můj mezičas je ještě stále dlouhý. Snažil jsem si přivolat myšlenku na

Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta

myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to

vyvolat mi nanejvýš pouhou Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá

věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet

o ní a nezbývá mu nic jiného než prostě přecházet sem a tam (klidněji či

neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.

A tak jsem přecházel. Napříč naproti kostelu jsem uviděl stát před starou

budovou radnice (dnešním Městským národním výborem) asi deset

prázdných kočárků. Nemohl jsem si ten úkaz dost rychle vysvětlit. Pak

jakýsi mladý muž přitlačil udýchaně další kočárek k těm ostatním, žena

(poněkud nervózní), která muže provázela, vytáhla z kočárku svitek bílých

látek a krajek (obsahujících nepochybně dítě) a oba pak spěchali dovnitř

radnice. Maje na paměti půl druhé hodiny, kterou musím ubít, dal jsem se

za nimi.

Už na širokém schodišti postávalo dosti zevlujících lidí, a jak jsem stoupal

po schodech vzhůru, bylo jich čím dál víc, nejvíce na chodbě v prvním

poschodí, zatímco schody vedoucí odtud výš byly už zase prázdné. Událost,

kvůli níž se tu lidé sešli, měla se tedy patrně odbývat v tomto poschodí,

nejspíše v místnosti, do níž vedly z chodby dveře dokořán otevřené a

zaplněné značným shlukem lidí. Šel jsem tam a octl jsem se v malém sálku,

kde stály asi v sedmi řadách židle a na nich už posedávali lidé, jako by

očekávali nějaké představení. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý

stůl přikrytý červenou látkou, na stole váza s velikou kyticí, na stěně za

pódiem dekorativně zřasená státní vlajka; dole před pódiem (a asi tři metry

od první řady hlediště) stálo v půlkruhu osm židlí obrácených směrem k

pódiu; vzadu na druhé straně sálku bylo malé harmonium s otevřenou

klávesnicí a u něho seděl se sklopenou lysou hlavou brýlatý starý pán.

Několik židlí v hledišti sálku bylo ještě neobsazených; usedl jsem tedy na

jednu z nich. Dlouho se nic nedělo, ale lidé se nijak nenudili, nakláněli se k

sobě, šeptali si a byli zřejmě plni očekávání. Mezitím zvolna naplnili sál

všichni ostatní, co stáli v houfech na chodbě; obsadili zbylých pár židlí a

obstoupili stěny.

Pak začalo konečně očekávané dění: za pódiem se otevřely dveře; objevila

se v nich brýlatá paní v hnědých šatech, s dlouhým tenkým nosem; pohlédla

do sálu a pozvedla pravou ruku. Lidé kolem mne utichli. Pak se ta žena

obrátila dozadu, do místnosti, z níž přišla, jako by tam někomu kynula nebo

něco říkala, ale vzápětí se zas vrátila a přitiskla se zády ke stěně, zatímco

jsem v té chvíli spatřil na její tváři (i když byla ke mně obrácena z pouhého

profilu) slavnostní, strnulý úsměv. Všechno bylo zřejmě dokonale

synchronizováno, neboť přesně se zahájením úsměvu ozvaly se za mými

zády zvuky harmonia.

Několik vteřin poté objevila se ve dveřích u pódia mladá žlutovlasá žena,

rudá ve tváři, bohatě naondulovaná i nabarvená, s vylekaným výrazem ve

tváři a s bílým balíkem nemluvněte v náručí. Brýlatá paní, aby jí

nepřekážela v cestě, přitiskla se ještě víc ke zdi a její úsměv měl pobízet

nositelku děcka vpřed. A nositelka šla, šla nejistým krokem, svírajíc