Милан Кундера - Žert

neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla

ta hněvivá horečka. Díval se na mne pátravě a potom řekl docela tichým a

klidným hlasem, abych se nezlobil. On se možná mýlí. Řekl to tak divně a

chladně, že jsem moc dobře věděl, že to nemyslí upřímně. Ale já jsem

nechtěl náš rozhovor ukončit takovou neupřímností. Přes všechnu

roztrpčenost byl jsem stále veden svým původním přáním. Chtěl jsem se s

Ludvíkem domluvit a obnovit staré přátelství. I když jsme se tak tvrdě

střetli, přece jsem doufal, že někde na konci dlouhé hádky můžeme najít kns

společného území, na němž nám kdysi spolu bývalo dobře a které budeme

moci zase spoluobývat. Ale marně jsem se pokoušel pokračovat v rozmluvě.

Ludvík se omlouval, že rád přehání a že se nechal bohužel zase unést. Prosil

mne, abych zapomněl na to, co říkal.

Zapomenout? Proč bychom měli zapomenout na vážný rozhovor? Neměli

bychom v něm raději pokračovat? Až další den den vytušil pravý smysl této

žádosti. Ludvík u nás spal i snídal. Po snídani jsme měli ještě půl hodinky

času na rozhovor. Vyprávěl mi o tom, kolik úsilí musí vynaložit, aby směl na

fakultě dostudovat poslední dva roky. Jakým životním cejchem je pro něho

jeho vyloučení ze strany. Jak mu nikde nedůvěřují. Že jen pomocí několika

přátel, kteří ho znají ještě z předúnorové doby, bude snad znovu přijat na

školu. Mluvil potom o jiných nových známých, kteří jsou v podobné situaci

jako on. Mluvil o tom, jak jsou sledováni a jak se zaznamenává pečlivě každý

jejich výrok. Jak jsou dotazováni lidé z jejich okolí a jak často nějaké horlivé

nebo zlomyslné svědectví jim může na několik dalších let zkazit život. Pak

odbočil v řeči zase na nějaké bezvýznamné téma, a když jsme se loučili, řekl,

že byl rád, že mne viděl, a znovu mne poprosil, abych zapomněl na to, co mi

včera říkal.

Souvislost mezi touto žádostí a mezi poukazem na osudy jeho známých

byla příliš jasná. Omráčila mne. Ludvík se mnou přestal mluvit proto, že se

bál! Bál se, že naše rozmluva nezůstane utajena! Bál se, že ho udám! Bál se

mne! To bylo strašné. A znovu zcela neočekávané. Propast, která byla mezi

námi, byla mnohem hlubší, než jsem tušil. Byla tak hluboká, že nám

nedovolovala ani dokončovat rozhovory.

____________________________________________________

___________

(10)

Vlasta už spí. Chudinka, chvílemi lehounce chrápe. Všichni už u nás spí. A

já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak

strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých

rukou. S Ludvíkem jsem si přece nikdy neublížil. Proč bych se s ním nemohl

při dobré vůli zase sblížit?

Ukázalo se, že to v mých rukou není. Ani naše odcizení, ani naše sblížení

nebylo v mých rukou. Doufal jsem tedy, že je v rukou času. Čas míjel. Od

doby našeho posledního setkání uplynulo devět let. Ludvík mezitím

dostudoval, dostal výborné místo, je vědec v oboru, který ho zajímá.

Pozoruji z dálky jeho osud. Pozoruji ho s láskou. Nemohu Ludvíka

považovat nikdy ani za svého nepřítele ani za cizího člověka. Je to můj

přítel, ale zakletý. Jako by se opakoval příběh z pohádky, kdy princova

nevěsta byla proměněna v hada nebo v žábu. V pohádkách vždycky všechno

zachránila princova věrná trpělivost.

Ale čas mi zatím přítele neprobouzí ze zakletí. Dověděl jsem se během té

doby několikrát, že se stavoval v našem městě. Ale nikdy se u mne

nezastavil. Dnes jsem ho potkal a vyhnul se mi. Zatracený Ludvík.

Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, to všechno začalo. Rok od

roku jsem cítil, jak kolem mne přibývá siroby a uvnitř mne klíčí úzkost. Bylo

čím dál víc únavy a čím dál míň radosti a úspěchů. Soubor míval každý rok

svá zahraniční turné, ale pak pozvání ubývalo a dnes už nás nezvou skoro

nikam. Pracujeme pořád, čím dál usilovněji, ale kolem nás je ticho. Stojím

ve vyprázdněném sále. A zdá se mi, že to byl Ludvík, kdo rozkázal, abych byl

sám. Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.

Od té doby jsem čím dál častěji utíkával na polní cestu obklopenou

drobnými políčky. Na polní cestu, kde z meze roste osamělý šípkový keř.

Tam se setkávám s posledními věrnými. Je tam dezertér se svými chlapci. Je

tam potulný muzikant. A je tam za obzorem dřevěný domek a v něm Vlasta -

chudobná děvečka.

Dezertér mne nazývá králem a slibuje mi, že se mohu kdykoli uchýlit pod

jeho ochranu. Stačí prý jen přijít k šípkovému keři. Tam prý se vždycky

najdem.

Bylo by to tak jednoduché, najít klid ve světě představ. Ale snažil jsem se

vždycky žít v obou světech zároveň a neopouštět jeden pro druhý. Nesmím

opouštět skutečný svět, i když v něm všechno prohrávám. Nakonec bude

snad stačit, když se mi podaří to jediné. To poslední:

Odevzdat svůj život jako jasné a srozumitelné poselství jednomu jedinému

člověku, který ho pochopí a ponese dál. Dřív nesmím odjet s dezertérem k

Dunaji.

Ten jediný člověk, na kterého myslím, který je mou jedinou nadějí po

všech porážkách, je ode mne oddělen stěnou a spí. Pozítří si sedne na

hnědého koně. Bude mít přes tvář pentle. Budou ho nazývat králem. Pojd',

synáčku. Usínám. Budou tě nazývat mým jménem. Budu spát. Chci tě vidět

ve snu na koni.

____________________________________________________

___________

V

_________________________________________

_________

(1)

Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a

až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického

života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když

mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí.

Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani

dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se

nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět

zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí.

Zůstal jsem tedy ležet; spánek postavil mezi mne a setkání z pátečního

večera jakousi stěnu, větrolam, za kterým jsem se cítil (alespoň na chvíli)

ukryt. Ne snad že by se toho rána Lucie vytratila z mého vědomí, ale vrátila

se zase do své někdejší abstraktnosti.

Do své abstraktnosti? Ano: Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě

zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak

potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu

po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať

byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu

potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk

abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž

ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho,