Милан Кундера - Žert

co by volalo po soucitu. Zdálo se mi, že lehce překleneme propast, které

jsem se tak bál. Abychom rychle navázali nit, pozval jsem ho na zkoušku

naší kapely. Věřil jsem, že je to pořád i jeho kapela. Co na tom, že máme

jiného cimbalistu, jiného kontráše, jiného klarinetistu a že ze staré

kumpanie jsem zbyl jen já. Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité

je, že jsme vepsáni i na tom prchajícím čase.

Ludvík si sedl na židli vedle cimbalisty a jenom poslouchal, jak zkoušíme.

Hráli jsme nejdřív naše nejoblíbenější písničky, ty, které jsme hrávali ještě

na gymnasiu. Potom nějaké nové, které jsme objevili v zapadlých

podhorských dědinách. Nakonec jsme přišli k několika písničkám, na nichž

si nejvíc zakládáme. To už nejsou skutečné lidové písně, ale písně, které

jsme my sami v souboru vytvořili z ducha lidového umění. A tak jsme zpívali

písničky o mezích, které se mají rozorat, aby z mnoha malých soukromých

polí byl jeden velký družstevní lán, písničky o chudácích, kteří dnes neumějí

otročit a jsou pány ve své zemi, písničku o traktoristovi, kterému se dobře

daří na traktorové stanici. Všechno to byly písničky, jejichž hudba byla k

nerozeznání od původních lidových písní a jejichž slova byla přitom

současnější než noviny. Mezi těmi písněmi jsme měli nejraději píseň o

Fučíkovi, hrdinovi, který byl za okupace mučen nacisty a o němž si ted'

"pěsničku ludé zpívajú".

Ludvík seděl na židličce a díval se, jak cimbalistovy ruce běhají s paličkami

po strunách. Do malé skleničky si každou chvíli naléval z láhve víno.

Pozoroval jsem ho přes kobylku svých houslí. Byl zamyšlen a ani jednou ke

mně nepozvedl hlavu.

Pak se začaly do místnosti trousit manželky, což je znamení, že zkouška

brzo skončí. Pozval jsem Ludvíka k sobě. Vlasta nám připravila něco k

večeři a pak šla spát a nechala nás spolu. Ludvík mluvil o všem možném. Ale

já jsem cítil, že je tak hovorný jen proto, aby nemusel mluvit o tom, o čem

jsem chtěl mluvit já. Jak jsem ale mohl mlčet se svým nejlepším kamarádem

o tom, co byl náš největší společný majetek? A tak jsem přerušil Ludvíka v

jeho bezvýznamném klábosení. Cos říkal našim písničkám? Ludvík mi

odpověděl bez váhání, že se mu líbily. Ale já jsem ho nenechal vyváznout

lacinou zdvořilostí. Vyptával jsem se ho dál. Co říká těm novým písničkám,

které jsme objevili v zapadlých vesnicích? A co říká těm novým písničkám,

které jsme sami složili?

Ludvíkovi se do debaty nechtělo. Ale krůček po krůčku jsem ho do ní

vtahoval, až se nakonec rozpovídal. Těch pár starých lidových písniček, ty

jsou prý opravdu krásné. Ale jinak se mu náš repertoár nelíbí.

Přizpůsobujeme se příliš obecnému vkusu. Není prý divu. Vystupujeme

před nejširší veřejností a chceme se líbit. A tak prý stíráme z našÍch písní

všechno, co je na nich osobitého. Stíráme jejich nenapodobitelný rytmus a

přizpůsobujeme je konvenční rytmice. Vybíráme si písně z nejmladší

chronologické vrstvy, všelijaké čardáše a verbuňky, protože ty jsou

nejpřístupnější a nejlíbivější.

Oponoval jsem. Jsme přece na začátku cesty. Chceme, aby se lidová píseň

co nejvíc rozšířila. Proto ji musíme poněkud přizpůsobit širšímu vkusu.

Nejdůležitější přece je, že jsme již vytvořili současný folklór, nové lidové

písně, které mluví o našem dnešním životě.

Nesouhlasil. Právě ty nové písně ho nejvíc tahaly za uši. Jaká prý ubohá

napodobenina! A jaká faleš!

Dodnes je mi smutno, když si to vybavím. Kdo nám vyhrožoval, že

skončíme jak Lotova žena, když se budeme jenom ohlížet zpátky? Kdo

fantazíroval o tom, že z lidové hudby vzejde nový sloh epochy? Kdo vyzýval,

abychom uvedli lidovou hudbu do pohybu a donutili ji kráčet po boku

současných dějin?

Byla to utopie, řekl Ludvík.

Jak to, utopie? Ty písničky jsou! Existují!

Vysmál se mi. Vy v souboru je zpíváte. Ale ukaž mi jediného člověka mimo

soubor, který si je zpívá! Ukaž mi jediného družstevníka, který by si sám pro

svou radost zpíval ty vaše písničky o družstvech! Vždyť by se mu zkřivila

huba, jak jsou nepřirozené a falešné! Ten propagační text odstává od té

kvazilidové hudby jak špatně přišitý límec! Kvazimoravská písnička o

Fučíkovi! Jaký nesmysl! Pražský novinář! Co má společného s Moravským

Slováckem?

Namítal jsem, že Fučík patří všem a že snad i my si o něm smíme zazpívat

po našem.

Copak o něm zpíváte po našem? Zpíváte podle receptu agitpropu a ne po

našem! Jenom si vybav text té písničky! A proč vůbec píseň o Fučíkovi?

Copak jenom on bojoval v ilegalitě? Jenom on byl mučen?

Ale on je nejznámější ze všech!

Ovšem! Propagační aparát chce mít pořádek v galerii mrtvých hrdinů.

Chce mít mezi hrdiny hlavního hrdinu, aby ho mohl náležitě propagačně

vybavit.

Nač ty posměšky? Každá doba má své symboly!

Dobrá, ale ono je právě zajímavé, kdo se stal symbolem! Stovky lidí byly

tehdy stejně statečné a jsou zapomenuty. A padli i proslulí. Politikové,

spisovatelé, vědci, umělci. A nestaly se z nich symboly. Jejich fotografie

nevisí na sekretariátech a školách. A mají často za sebou velké dílo. Jenomže

právě dílo vadí. Dá se těžko upravit, přistřihnout, proškrtat. Dílo je na

překážku v propagační galerii hrdinů.

Reportáž psanou na oprátce nenapsal nikdo z nich!

Právě! Co s hrdinou, který mlčí? Co s hrdinou, který nevyužije posledních

chvil života k divadelnímu výstupu? K pedagogické lekci? To Fučík, i když

zdaleka nebyl proslulý, považoval za nesmírně důležité sdělit světu, co ve

vězení myslí, cítí, prožívá, co lidstvu vzkazuje a doporučuje. Psal to na malé

motáčky a riskoval životy jiných lidí, kteří je propašovávali z vězení a

uschovávali. Jak vysoce asi cenil své vlastní myšlenky a pocity! Jak vysoce

oceňoval sám sebe!

Tohle jsem už nemohl snést. Tak Fučík byl prostě samolibý domýšlivec?

Ale Ludvík se nedal zastavit. Ne, domýšlivost prý nebyla to hlavní, co ho

nutilo psát. To hlavní byla slabost. Protože být statečný v samotě, beze

svědků, bez odměny souhlasu, jen sám před sebou, k tomu je zapotřebí

veliké hrdosti a síly. Fučík potřeboval pomoc publika. Vytvářel si v samotě

cely alespoň fiktivní publikum. Potřeboval být viděn! Dodávat si sil

aplausem! Alespoň fiktivním aplausem! Proměnit vězení v jeviště a učinit

svůj úděl snesitelný tím, že ho nejen žil, ale i předváděl a hrál! Že se zhlížel v

kráse vlastních slova gest!

Byl jsem připraven na Ludvíkův smutek. I na trpkost. Ale s touhle zlobou,

s tou ironickou záští jsem nepočítal. Čím mu ublížil umučený Fučík? Vidím

hodnotu člověka ve věrnosti. Vím, že byl Ludvík nespravedlivě trestán. Ale

tím hůř! Protože pak má jeho změna názorů až příliš průhlednou motivaci.

Copak člověk může změnit celý svůj životní postoj jen proto, že byl uražen?

To všechno jsem Ludvíkovi řekl do očí. Ale pak se stalo zase něco