Милан Кундера - Žert

řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci. Nevěřil jsem ani

na okamžik, že by se Heleně dýchalo lépe v zaplivaných a špatně větraných

lokálech (o něž v naší zemi naprosto není nouze) než v čistých a dobře

větraných restauracích, nebo že by jí víc chutnal sprostý alkohol a laciné

jídlo než pokrmy z vybrané kuchyně. Ale přesto nebylo pro mne její pro-

hlášení bezcenné, protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze,

póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus

se kochal vším, .co bylo "obyčejné", "lidové", "všední", "syrové", stejně jako chtěl pohrdat vším, co bylo "překultivované'" "zhýčkané", co páčhlo

kinderstube, co se podezřele spojovalo s představou smokingu a příliš

dobrého chování. Poznával jsem v této Helenině póze dobu svého mládí a v

Heleně jsem poznával především Zemánkovu ženu. Má dopolední

roztěkanost se rychle ztrácela a já jsem se začínal soustřed'ovat.

Číšník nám donesl na tácku dva kalíšky režné, postavil je před nás a

položil nám na stůl i list papíru, na němž byl napsán psacím strojem (zřejmě

přes několikerý průpisový papír) nezřetelnýn, rozmazaným písmem seznam

jídel.

Pozvedl jsem číšku a řekl jsem: "Tak si tedy přiťukneme na tu režnou, na

tu obyčejnou režnou!"

Zasmála se, přiťukla si a potom řekla: "Vždycky jsem toužila po člověku,

který by byl prostý a přímý. Nevyumělkovaný. Jasný."

Spolkli jsme doušek a já jsem řekl: "Takových lidí je málo." "Jsou," řekla Helena. "Vy jste takový."

"To snad ne," l'ekl jsem.

"Jste."

Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet

skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal jsem Heleninu

interpretaci své vlastní osoby.

"Kdo ví. Možná," řekl jsem. "Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a

toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že

mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o

sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají

podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám

sebou. Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i

když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat."

To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech

sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského

smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu

přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva

kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci

(základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat,

alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní

autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o "prostotě",

"nevyumělkovanosti", "jasu". Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka

"čistého", "nezkaženého", mravně zásadového a přísného. Ale protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž

(jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než

pomocí jednoduché demagogie spojit představu "jasného člověka" právě s

jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby

se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do

neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě

cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v

souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Mezitím se začali trousit do restaurace lidé a brzo byla většina stolů

obsazena. Číšník vyšel opět z kucbyně a obcházel stoly, aby zjišťoval, co má

komu přinést. Podal jsem Heleně jídelní lístek. Řekla, že prý se lépe vyznám

v moravské kuchyni a vrátila mi ho.

Nebylo ovšem vůbec třeba vyznat se v moravské kuchyni, protože jídelní

lístek byl přesně stejný jako ve všech hospodách tohoto typu a sestával z

úzkého výběru stereotypních jídel, mezi nimiž lze těžko volit, nebot' jsou

všechna stejně nevábná. Hleděl jsem (posmutněle) do nezřetelně tištěného

papíru, ale číšník už stál nade mnou a čekal netrpělivě na objednávku.

"Malý moment," řekl jsem.

"Chtěli jste obědvat už před čtvrt hodinou a přitom ještě nemáte vybráno,"

napomenul mne a odešel.

Naštěstí přišel za chvíli znovu a my jsme si směli poručit španělského

ptáčka s dalšími režnými a sifonem. Na Helenu alkohol dobře působil a

prohlásila, že život je krásný přes všechny nedostatky, které tu snad ještě

jsou. Ostatně prý záleží jen na lidech, jaký si tu život zařídí. Rozžvýkával

jsem šlachovitého španělského ptáčka s kyselou okurku a prohlásil jsem

(plnými ústy), že se tento lokál stává opravdu krásným, když tu mohu sedět

s ní.

Helena byla rudá ve tváři (zřejmě zásluhou režné), což podtrhovalo

kulatost její tváře a ubíralo jí na eleganci, ale já (zřejmě rovněž zásluhou

režné) jsem jí to velkoryse promíjel a s veselou škodolibostí jsem si řekl, že

je to vlastně velká milost osudu, je-li Helena pohledná aspoň tak, jak je,

protože i kdyby byla ošklivá, hrbatá nebo beznohá, stejně bych o ni usiloval

a chtěl se jí zmocnit.

Helena (žvýkajíc ptáčka) prohlásila, že je to nádherné (používala s oblibou

slova "nádherný"), že tu sedíme najednou v neznámém městě, o němž

vždycky tolik snila, když ještě chodila do souboru a zpívala písničky, které

pocházely z tohoto kraje. Pak řekla, že je to asi špatné, ale že je jí se mnou

opravdu dobře, prý si nemůže pomoci, je to proti její vůli, ale je to silnější

než její vůle a je to tak. Řekl jsem jí na to, že je největší ubohost stydět se za

svůj vlastní cit. Pak jsem zavolal číšníka, že chci platit.

Když jsme vyšli z restaurace, čněl před námi zase morový sloup. Připadal

mi směšný. Ukázal jsem na něj: ,,Dívejte se, Heleno, kam se ti svatí šplhají.

Jak se derou nahoru! Jak se jim chce do nebe! A nebe na ně kašle! Nebe o

nich vůbec neví, o těchhle okřídlených venkováncích!"

"To je pravda," řekla Helena, v níž čerstvý vzduch posílil dílo alkoholu.

"Proč to tady vůbec je, tyhlety sochy svatých, proč tady nepostaví něco, co

by oslavovalo život a ne nějakou mystiku!" Nebyla však docela prosta

kontroly, takže připojila otázku: "Nebo kecám? Kecám? Že nekecám?"

"Nekecáte, Heleno, máte úplně pravdu, život je krásný a nikdy ho

nebudeme s to dosti oslavit."

"Ano," říkala Helena, "ať říká kdo chce co chce, život je nádherný, já vůbec nemám ráda škarohlídy, i když bych mohla nejvíc naříkat, ale nenaříkám,

proč bych naříkala, řekněte, proč bych měla naříkat, když může v životě

přijít takovýhle den: je to tak nádherné: cizí město a já jsem tu s vámi ... "