Милан Кундера - Žert

muž." Přikývla hlavou: "Ale to už je dávno." "Jak vypadal?" otázal jsem se tiše.

"Proč to chcete vědět?"

"Chtěl bych vás mít se vším, co je ve vás, se vším, co je v téhle vaší hlavě ...

" a pohladil jsem ji po vlasech.

Jestliže něco brání ženě vyprávět před milencem o manželovi, tak to

málokdy bývá noblesa a takt (touha po uchování čistoty v nečistém) nebo

opravdový ostych, nýbrž pouhopouhá obava, aby se to snad milence nějak

nedotklo. Když tu obavu milenec roz- ptýlí, bývá mu žena vděčná, cítí se pak

volněji a hlavně: má o čem povídat, protože témata hovorů nejsou

nekonečná a vlastní manžel je pro ženu téma nejvděčnější, protože jedině v

něm se cítí jistá, jedině v něm je odbornicí, a každý člověk je přece šťasten,

když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí. I Helena se

rozpovídala docela volně o Pavlu Zemánkovi, když jsem ji ujistil, že mi to

není proti mysli, a dala se dokonce vzpomínkou unést natolik, že k jeho

obrazu nepřidávala žádné temné skvrny a vyprávěla mi se zaujetím i

věcností, jak se do něho zamilovala (do vzpřímeného světlovlasého hocha),

jak k němu uctivě vzhlížela, když se stal politickým vedoucím jejich souboru

(nebyl však žádný suchar! byl tisíckrát veselejší než celá ta dnešní mládež!),

jak ho obdivovala spolu se všemi svými kamarádkami (uměl báječně

mluvit!) a jak jí jejich milostný příběh splývá harmonicky s celou tehdejší

dobou, na jejíž obhajobu řekla několik vět (copak jsme měli nejmenší tušení

o tom, že Stalin dal střílet věrné komunisty?), ne snad proto, že by chtěla v

řeči odbočovat k politickému tématu, ale proto, že se v tomto tématu cítila

být sama osobně obsažena. Způsob, jakým kladla důraz na obhajobu doby

svého mládí i to, jak se s tou dobou ztotožňovala (jakoby jí byla domovem a

ona o něj nyní přišla), měl málem charakter malé demonstrace, jako by

chtěla Helena říci: měj si mě celou a bez jakýchkoli podmínek kromě jedné:

že mi dovolíš být takovou, jaká jsem, že si mne vezmeš i s mým názorem.

Takové demonstrování názoru v situaci, kdy nejde o názor, nýbrž o tělo, má

v sobě cosi abnormálního, co prozrazuje, že právě názor dotyčnou ženu

nějak neurotizuje: bud' se bojí podezření, že vůhec žádný názor nemá, a

proto ho rychle předvádí, anebo (což bylo v Helenině případě

pravděpodobnější), že o svém názoru tajně pochybuje, je v něm nahlodána a

chce jistoty mermomocí znovu nabýt třeba tím, že pro něj dává v sázku

něco, co je pro ni nespornou hodnotou, tedy sám milostný akt (možná se

zbabělou podvědomou jistotou, že milenci bude určitě záležet víc na

milování než na polemice s názorem). Tahle Helenina demonstrace mi

nebyla nepříjemná, protože mne přibližovala k jádru mé vášně.

"Dnešní mladí lidé jsou jiní než my," říkala. "Ti už dostali všechno

zadarmo, ti už přišli k hotovému, ti nerozumějí, proč mne dodnes dojímá,

když slyším ruskou častušku."

"Ale vždyť vy jste také přišla k hotovému. Na konci války vám bylo čtrnáct;

když byl Únor, bylo vám sedmnáct let."

,,Ano, ale to všechno přesto patří k mému životu. Vidíte tohle?" ukázala na

malý stříbrný plíšek, který měla upevněný na kratičkém řetízku k

náramkovým hodinkám. Naklonil jsem se k němu a Helena mi vysvětlila, že

kresba, která je na něm vyryta, představuje Kreml. "To mám od Pavla," a

vyprávěla mi historii přívěsku, který prý dala před mnoha a mnoha léty

jedna zamilovaná ruská dívka jednomu ruskému chlapci, Sašovi, který

odcházel do veliké války, na jejímž konci se dostal až do Prahy, kterou

zachránil před záhubou, ale která přinesla záhubu jemu. V horním poschodí

vily, v níž bydlil s rodiči Pavel Zemánek, zřídilo tehdy sovětské vojsko malou

nemocnici a těžce zraněný ruský lejtnant Saša tam prožil poslední dny svého

života. Pavel se s ním sblížil a trávil s ním celé dny. Když umíral, dal Saša

Pavlovi na památku přívěsek s kresbou Kremlu, který nosil celou válku na

šňůrce kolem krku. Pavel ten dar choval jako nejdražší relikvii. Jednou -

ještě jako snoubenci - se spolu Helena a Pavel pohněvali a myslili si, že se

snad spolu rozejdou; tehdy za ní Pavel přišel a na usmířenou jí dal tuto

lacinou ozdobu (a nejdražší památku) a Helena ji od té doby nedá dolů s

ruky, protože ta malá věc zdá se jí být štafetou, poselstvím (ptal jsem se jí,

jakým poselstvím, odpověděla "poselstvím radosti"), které musí donést až

do konce.

Seděla proti mně (s vyhrnutou sukní a odhalenými podvazky,

připevněnými na módních černých lastexových kalhotkách) a tvář měla

mírně zrudlou (alkoholem a snad i momentálním rozcitlivěním), jenomže v

té chvíli se mi její zjev ztrácel za obrazem někoho jiného: Helenino

vyprávění o třikrát darovaném přívěsku vyvolalo mi totiž prudce (nárazem)

celou bytost Pavla Zemánka.

Vůbec jsem nevěřil v existenci rudoarmejce Saši; ostatně i kdyby existoval,

stejně by jeho reálná existence docela mizela za velkým gestem, jímž ho

proměnil Pavel Zemánek v postavu své životní legendy, ve svatou sochu, v

nástroj dojímání, v sentimentální argument i nábožný objekt, který jeho

žena (zřejmě stálejší než on) bude uctívat (usilovně a vzdorně) až do své

smrti. Zdálo se mi, že srdce Pavla Zemánka (srdce neřestně exhibicionující)

je tu, je přítomno; a rázem jsem se octl uprostřed té patnáct let staré scény:

sál velké posluchárny přírodovědecké fakulty; v čele na pódiu za

podlouhlým stolem sedí Zemánek, vedle něho tlustá dívka s kulatou tváří,

copem, ve škaredém svetříku, a z druhé strany mladík, zástupce okresu. Za

pódiem je veliká černá tabule a vlevo od ní visí v rámečku portrét Julia

Fučíka. Proti dlouhému stolu se zvedají stupňovité lavice posluchárny, v

nichž sedím i já, který se teď, po patnácti letech, dívám svýma tehdejšíma

očima a vídím před sebou Zemánka, jak oznamuje, že se bude projednávat

"případ soudruha Jahna", vidím ho, jak říká: ,"přečtu vám dopisy dvou

komunistů." Udělal po těch slovech malou pauzu, vzal do ruky jakousi

tenkou knížku, prohrábl si dlouhé zvlněné vlasy a začal číst vemlou,vavým,

skoro něžným hlasem.

"Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou

seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka,

že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem

vandrovat ... " Poznával jsem Reportáž psanou na oprátce. "Miloval jsem

život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem

šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli

... " Tento text napsaný tajně ve věznici a ozářený svitem hrdinství byl v té

době snad nejčtenější knihou; Zemánek nám předčítal ty nejslavnější

pasáže, které znal kdekdo nazpaměť. ,,Ať smutek nikdy nepatří k mému

jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino

moje, pro vás, soudruzi, pro všechny, s nimiž jsem se měl rád ... " Na stěně