Милан Кундера - Žert

jí sjížděl rukama dolů k bokům, cítil jsem pod hedvábím kombiné, poněkud

zvlhlého potem, její měkké silné tělo. Nakláněla hlavu a rty se jí pootvíraly

mnohaletým návykem (zlozvykem) polibku. Ale já jsem ji nechtěl líbat, chtěl

jsem se na ni spíš dlouho, co nejdéle dívat.

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem znovu a sám jsem poodstoupil

a svlékl si sako.

"Je tu moc světlo," řekla.

"To je dobře," řekl jsem a pověsil sako na opěradlo židle. Přetáhla přes

hlavu kombiné a odhodila je k svetříku a k sukni; odepjala punčochy a

stáhla je jednu po druhé s nohou; punčochy neodhazovala; udělala dva

kroky k židli a opatrně je na ni položila; pak vypjala hruď a dala ruce za

záda, trvalo to několik vteřin a pak se dozadu vypjatá ramena (jako při

výponu) zase uvolnila a klesla dopředu a s nimi klesala i podprsenka,

klouzala s prsů, jež byly v této chvíli oba poněkud stísněny rameny a pažemi

a tiskly se tedy k sobě, velké, plné, bledé a ovšem poněkud těžké a skleslé.

"Svlékněte se, Heleno," opakoval jsem ještě naposledy. Helena se mi

podívala do očí a pak si stahovala černé lastexové kalhotky, které svou

pružnou látkou pevně svíraly její boky; odhodila je za punčochami a

svetříkem. Byla nahá.

Neprodlévám u všech jednotlivých detailů té scény z nějaké zvláštní záliby

v ženském obnažování, nýbrž proto, že každý z těch detailů jsem pozorně

zaznamenával: nešlo mi přece o to dojít rychlé rozkoše s jednou z žen (tedy s

jakoukoli ženou), šlo o to, zmocnit se zcela určitého cizího intimního světa a

musel jsem ten cizí svět pojmout během jediného odpoledne, jediného

milostného aktu, v němž jsem neměl být pouze tím, kdo se oddává milování,

ale zároveň i tím, kdo loupí i hlídá prchavou kořist a musí být proto v

absolutním střehu.

Zmocňoval jsem se Heleny až do této chvíle jen pohledy. Stál jsem i nyní

stále kus od ní, kdežto ona naopak toužila po rychlém příchodu teplých

doteků, které by přikryly tělo vystavené chladnosti pohledu. Cítil jsem

málem na dálku těch několika kroků vlhkost jejích úst i smyslnou

netrpělivost jejího jazyka. Ještě vteřinu, dvě a přistoupil jsem k ní. Objali

jsme se, stojíce vprostřed pokoje mezi dvěma židlemi plnými našich šatů.

"Ludvíku, Ludvíku, Ludvíku ... " šeptala. Vedl jsem ji ke gauči. Položil.

,,Pojď, pojď," říkala. "Pojď ke mně, pojď ke mně."

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá,

když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným

tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu

najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak

umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro

zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak je

umí znevážit tím, že je zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky

(unavené již vrtochem vlastního těla) docela jinam: k šachové partii,

vzpomínce na oběd a k rozečtené knize ...

Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí

duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní

duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk

opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit .

Ale co tedy dělala má duše ve chvílích, jež trávilo mé tělo fyzickou láskou s

Helenou?

Má duše viděla ženské tělo. Byla lhostejná k tomu tělu. Věděla, že to tělo

má pro ni smysl jen jako tělo, které právě takto vídává a miluje někdo třetí,

někdo kdo tu není, a právě proto se pokoušela dívat se na to tělo očima toho

třetího, nepřítomného; právě proto se snažila stát se jeho médiem; bylo tu

vidět nahé tělo ženy, bylo vidět ohnutou nohu, záhyb na břiše a prso, ale

všechno to dostávalo význam teprve ve chvílích, kdy se mé oči proměnily v

oči toho třetího nepřítomného; do tohoto cizího pohledu vstupovala pak

náhle má duše a stávala se jím; nezmocňovala se jen ohnuté nohy, záhybu

na břiše a prsu, zmocňovala se jich tak, jak je viděl ten třetí nepřítomný.

A nejenom že se má duše stávala médiem toho třetího nepřítomného, ale

poroučela i mému tělu, aby se stalo médiem jeho těla, a poodstupovala

potom a dívala se na ten svíjivý zápas dvou těl, dvou manželských těl, aby

pak náhle dala mému tělu příkaz být zase sebou samým a vstoupit do této

manželské soulože a rozrušit ji brutálně.

Na Helenině šíji zmodrala žíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu

na bok a její zuby se zakously do polštáře.

Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše

mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit

polohy jejího těla, aby nezůstal skryt a utajen jediný pohled, jímž se na ni

díval ten třetí nepřítomný; ne, nedopřát jí oddechu a opakovat znova a

znova tu křeč, v které je skutečná a přesná, autentická, v které nic

nepředstírá, v které je vryta do paměti tomu třetímu, tomu, který tu není,

jako cejch, jako pečeť, jako šifra, jako znak. Uloupit tedy tuto tajnou šifru!

tuto královskou pečeť! Vyloupit třináctou konmatu Pavla Zemánka; všechno

proslídit a všechno zpřeházet; zanechat mu v ní spoušť!

Díval jsem se do Heleniny tváře, začervenalé a zohavené grimasou; položil

jsem na tu tvář dlaň; položil jsem ji na ni jako na předmět, který můžeme

obracet, převracet, drtit či mačkat, a cítil jsem, že ta tvář přijímá mou dlaň

právě tak: jako věc, jež chce být převracena a drcena; obrátil jsem jí hlavu na

bok; pak zase na druhou stranu; několikrát jsem jí hlavu takto obrátil a pak

se náhle to obracení proměnilo v první políček; a druhý; a třetí. Helena

začala vzlykat a křičet, ale nebyl to křik bolesti, nýbrž křik vzrušení, její

brada se mi zvedala vstříc a já jsem ji bil a bil a bil; a potom jsem viděl, jak

nejenom její brada, ale i její prsa se mi zvedají vstříc a bil jsem ji

(nadzvedávaje se nad ní), přes paži a přes boky a přes prsa ...

Všechno končí; i toto krásné pustošení nakonec skončilo. Ležela na břichu

křížem přes gauč, unavená, vyčerpaná. Na jejích zádech bylo vidět hnědé

kulaté mateřské znamení a níž, na její zadnicí, červené čmouhy od ran.

Vstal jsem a potácivě přešel místnost; otevřel jsem dveře a vešel do

koupelny; otočil jsem kohoutkem a studenou vodou si omyl tvář, ruce i tělo.

Zvedl jsem hlavu a uviděl se v zrcadle; moje tvář se usmívala; když jsem ji

takto uviděl - usmívající se - přišel mi úsměv k smíchu a rozesmál jsem se.

Utřel jsem se pak ručníkem a usedl na okraj vany. Chtěl jsem tu alespoň pár

vteřin být sám, vychutnávat tu vzácnou slast náhlého osamění a radovat se

ze své radosti.

Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se

vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a

nezajímaly mne.

Pak jsem se vrátil zpátky do pokoje.

Helena už neležela na břichu, nýbrž na boku, a dívala se na mne. "Pojď za