Милан Кундера - Žert

Nechal jsem Helenu mluvit, jen chvílemi, když mezi její řečí vznikla pauza,

řekl jsem něco, čím jsem podpořil pokračování jejích promluv. Brzy jsme

stáli před novostavbou, kde bydlí Kostka.

"Kde to jsme," zeptala se Helena.

"Víte co," řekl jsem, "ty veřejné vinárny za nic nestojí. Mám v tomhle

domě malou soukromou vinárnu. Pojďte."

"Kam mne to vedete?" protestovala Helena, jdouc za mnou do domu.

"Pravá soukromá slovácká vinárna; nikdy jste v takové nebyla?"

"Ne," řekla Helena.

Odemkl jsem ve třetím poschodí dveře a vešli jsme dovnitř.

____________________________________________________

___________

(3)

"To není žádná vináma, to je obyčejný byt," řekla Helena, když vešla

dovnitř a nakoukla z předsíně do Kostkova pokoje.

"Není to obyčejný byt; obyčejný byt by to byl, kdybyste jej obývala vy nebo

já; zvláštnost tohoto bytu spočívá v tom, že není ani můj ani váš; nikde se tu

neválí vaše nebo moje prádlo, vaše nebo moje vzpomínky, nepáchne to tu

ani mým ani vaším domovem; je to cizí byt, a právě proto je pro nás dva

čistý a právě proto se tu můžeme cítit volni."

Podařilo se mi myslím pronést znamenitou obhajobu samého principu

vypůjčeného bytu, ale moje výmluvnost byla celkem zbytečná. Helena se

nijak nepozastavovala nad tím, že ji vedu do cizího bytu, a nepotřebovala k

tomu žádný komentář. Naopak, zdálo se, že od chvíle, co překročila práh,

byla rozhodnuta přejít od koketerie (která mluví v dvojsmyslech a tváří se

jako hra) k onomu jednání, které má už jen jediný smysl a význam a které si

dělá iluzi, že není hrou, nýbrž životem samým. Zastavila se uprostřed

Kostkova pokoje, poohlédla se dozadu na nme a já jsem viděl v jejím

pohledu, že už jen čeká, kdy k ní přistoupím, kdy ji políbím a kdy ji obejmu.

Byla v okamžiku tohoto poohlédnutí přesně tou Helenou, kterou jsem míval

ve svých představách: Helenou bezmocnou a danou napospas.

Přistoupil jsem k ní; zvedla ke mně tvář; místo polibku (tak očekávaného)

jsem se usmál a vzal do prstů ramena jejího modrého pláště. Pochopila a

rozepjala si ho. Odnesl jsem ho na věšák do předsíňky. Ne, v této chvíli,

když už bylo všechno připraveno (moje chuť i její odevzdanost), jsem

nechtěl spěchat a riskovat, že ve spěchu minu snad něco z toho všeho, co

jsem chtěl mít. Zavedl jsem bezvýznamný rozhovor; řekl jsem jí, aby se

posadila, upozorňoval jsem ji na všelijaké podrobnosti v Kostkově bytě,

otevřel jsem skříňku, v níž byla láhev vodky, na kterou mne Kostka včera

upozomil, a zatvářil jsem se nad ní překvapeně; otevřel jsem ji pak, postavil

na stolek dva malé pohárky a nalil.

"Budu opilá," řekla.

,,Budeme opilí oba," řekl jsem (i když jsem věděl, že sám nebudu opilý, že

nechci být opilý, protože si chci zachovat neporušenou paměť).

Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: "Víte, Ludvíku, já bych byla

strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní

paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste

jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou

váhu. Ale já bych byla nešťastná ... "

"Já bych byl také nešťastný," řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné

paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás

z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání

žádný smysl."

"Opravdu?" řekla Helena.

"Opravdu, Heleno. Máte pravdu, že jsem měl mnoho žen a že mne naučily,

abych se je nebál bezstarostně střídat, ale setkání s vámi je něco jiného."

"Neříkáte to jen tak?"

"Neříkám. Když jsem vás poprvé potkal, pochopil jsem brzy, že už léta,

mnoho let čekám právě na vás."

"Vy přece nejste frázista. Vy byste to neříkal, kdybyste to necítil" "Ne,

neříkal, neumím ženám nalhávat city, to je jediná věc, kterou mne nikdy

nenaučily. A proto vám nelžu, Heleno, i když to zní neuvěřitelně: když jsem

vás poprvé poznal, pochopil jsem, že právě na vás jsem čekal mnoho let. Že

jsem na vás čekal, aniž jsem vás znal. A že vás ted' musím mít. Že je to

nevylmtitelné jako osud."

"Můj bože," řekla Helena a přivřela oči; měla rudé fleky na tváři, snad z

alkoholu, snad z rozrušení, a byla to teď ještě víc ta Helena z mých představ:

bezmocná a daná napospas.

"Kdybyste věděl, Ludvíku, vždyť se mnou to bylo právě tak.

Já jsem věděla už od první chvíle, že tohle setkání s vámi není žádný flirt, a

právě proto jsem se toho bála, protože jsem vdaná žena a věděla jsem, že

tohleto s vámi je pravda, že vy jste moje pravda a že proti tomu nic

nezmůžu."

,,Ano, i vy jste moje pravda, Heleno," řekl jsem.

Seděla na gauči, měla veliké oči, které se na mne dívaly, aniž si mne

prohlížely, a já jsem seděl na židlí proti ní a hltavě jsem ji pozoroval. Položil

jsem jí ruce na kolena a zvolna jí vyhrnoval sukně, až se objevil okraj

punčoch a podvazky, které na Heleniných už tlustých nohách vzbuzovaly

dojem čehosi smutného a ubohého. A Helena seděla nereagujíc na můj

dotek jediným gestem či pohledem.

"Kdybyste všechno věděl ... " "Co věděl?"

,,O mně. Jak žiju. Jak jsem žila."

"Jak jste žila?"

Usmála se trpce.

Najednou jsem dostal strach, aby Helena nesáhla k banálnímu prostředku

nevěrných paniček, nezačala zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o

jeho hodnotu ve chvíli, kdy se stávalo mou kořistí: "Jen mi proboha

neříkejte, že máte nešťastné manželství, že muž vás nechápe."

"Nechtěla jsem to říct," řekla Helena poněkud zmatena mým útokem, "i

když ... "

"I když si to v této chvíli myslíte. Každá žena si to začne myslit, když je

sama s jiným mužem, ale právě tady začíná všechna nepravdivost, a vy

přece chcete zůstat pravdivá, Heleno. Jistě jste svého manžela milovala, vy

nejste žena, která se oddává bez lásky."

"Nejsem," řekla Helena tiše.

"Kdo je vlastně váš muž?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny a usmála se:

"Muž."

"Jak dlouho se znáte?"

"Jsem třináct let vdaná a známe se déle." "To jste byla ještě studentka."

"Ano. V prvním ročníku."

Chtěla si stáhnout vyhrnutou sukni, ale chytil jsem ji za ruce a nedovolil jí

to. Ptal jsem se dál: "A on, kde jste se seznámili?"

"V souboru."

"V souboru? Váš muž tam zpíval?"

"Ano, zpíval. Jako my všichni."

"Tak vy jste se seznámili v souboru ... To je krásné prostředí pro lásku."

"Ano."

"Celá ta doba byla krásná."

"Vy si na ni také rád vzpomínáte?"

,,Byla to nejkrásnější doba mého života. Váš muž byl vaše první láska ?"

"Mně se teď nechce myslet na mého muže," bránila se.

"Chci vás znát, Heleno. Chci o vás ted' vědět všechno. Čím víc vás budu

znát, tím víc vás budu mít. Měla jste před ním ještě někoho?"

Helena přikývla: "Měla."

Pocítil jsem téměř zklamání, že Helena ještě někoho měla a že je tím

umenšena významnost jejího svazku s Pavlem Zemánkem:

"Skutečnou lásku?"

Zavrtěla hlavou: "Hloupá zvědavost." "Takže vaše první láska byl váš