Милан Кундера - Žert

visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského,

stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii,

baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli

soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a

Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu:

téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří

Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na

skutečnou tvář. A Zemánek četl dál, o tom, jak si Fučík zpíval na cele 267 se

spoluvězněm oteckem Peškem; jeho hlas dostával ted' jasné a radostné

zabarvení: "Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků

činí před lidskýma očima ... Ach, otecko, chtěl bych přece jednou vidět

východ slunce ... " A Zemánek četl dál a všichni v sále byli tiší a pozorní a

tlustá dívka za stolem nespouštěla ze Zemánka obdivné oči; a potom mu

najednou ztvrdl hlas a zněl téměř výhrůžně; četl o Mirkovi, který ve vězení

zradil: "Hle, toto býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval

na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušenosti

koncentračního tábora ve Francii. Ted' bledne pod rákoskou v ruce

gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta statečnost,

když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení ...

Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval

kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil ... " Na stěně visela

Fučíkova krásná tvář, tak jako visela v tisíci jiných veřejných místnostech

naší země, a byla tak krásná, že dívaje se na ni, cítil jsem se nízký nejenom

svým proviněním, ale i svou podobou. A Zemánek četl dál: "Život nám

mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a lásku nám vzít nemohou. Oh, lidé,

dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po tom

všem strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a

tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač ted' jdem

umírat?" Zemánek přečetl s patosem poslední věty a odmlčel se.

Pak řekl: "To byl dopis komunisty, psaný ve stínu šibenice. Přečtu vám

ted' jiný dopis." A přečetl tři krátké, směšné, hrozné věty z mé pohlednice.

Potom se odmlčel, všichni se odmlčeli a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ticho

trvalo dlouho a Zemánek, ten vynikající režisér, je úmyslně nepřerušoval a

teprve po chvíli mne vyzval, abych se vyjádřil. Věděl jsem, že už nic nemohu

zachránit; když má obrana tak málo působila jindy, jak by mohla působit

dnes, kdy Zemánek postavil mé věty pod absolutní míru Fučíkových muk?

Ovšem nemohl jsem nic jiného dělat, než vstát a mluvit. Vyložil jsem znovu,

že věty měly být pouhý žert, avšak odsoudil jsem nemístnost a hrubost

takového žertu a mluvil jsem o svém individualismu, intelektuálství, o své

odtrženosti od lidu, našel jsem v sobě dokonce i samolibost, skepsi,

cynismus a jen jsem se zapřísahal, že při tom všem jsem straně oddán a

nejsem její nepřítel. Pak byla diskuse a soudruzi usvěďčovali mé stanovisko

z rozpornosti; ptali se mne, jak může být straně oddán člověk, který sám

přiznává, že je cynik; jedna kolegyně mi připomněla mé lehkovážné výroky

o ženách a ptala se mne, zda tak může mluvit komunista; jiní pronášeli

abstraktní úvahy o maloměšťáctví a dosazovali mne do nich jako konkrétní

doklad; všeobecně tvrdili, že má sebekritika byla plytká a neupřímná. Potom

se mne zeptala soudružka s copem, která seděla za stolem vedle Zemánka:

"Co myslíš, co by asi řekli na tyhle tvé výroky ti soudruzi, které mučili na

gestapu a kteří se nedožili?" (Vzpomněl jsem si na tatínka a uvědomil jsem

si, že všichni se tváří, jako by o jeho smrti nevěděli.) Mlčel jsem. Opakovala

otázku. Nutila mne, abych odpověděl. Řekl jsem: ,,Nevím." "Přemýšlej

trochu," naléhala, "možná, že na to přijdeš." Chtěla, abych vyslovil imagi-

nárními ústy mrtvých soudruhů přísný soud nad sebou, ale mne najednou

zalila vlna vzteku, vzteku docela nepředvídaného a neočekávaného, a já

jsem se vzepřel mnohatýdennímu sebekritickému utvrzování a řekl jsem:

"Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou

pohlednici, možná, že by se jí zasmáli."

Ještě před chvílí mi dávala copatá soudružka možnost alespoň něco uhájit.

Měl jsem poslední příležitost pochopit přísnou kritiku soudruhů, ztotožnit

se s ní, přijmout ji a na základě toho ztotožnění domáhat se jistého

pochopení i z jejich strany. Ale svou nepředpokládanou odpovědí vyřadil

jsem se náhle ze sféry jejich myšlení, odmítl jsem hrát roli, jež se obecně

hrála na stovkách a stovkách schůzí, na stovkách disciplinárních jednání, ba

brzy poté i na stovkách soudních líčení: roli obviněného, jenž se sám

obviňuje a vášnivostí sebeobviňování (naprostým ztotožněním s

obviňovateli) si vyprošuje smilování nad sebou.

Zase bylo chvíli ticho. Pak promluvil Zemánek. Řekl, že si neumí

představit, co by mohlo být na mých protistranických výrocích k smíchu.

Dovolával se znovu Fučíkových slov a řekl, že kolísání a skepse se v

kritických situacích zákonitě proměňují ve zradu a že strana je pevnost,

která v sobě žádné zrádce nesnese. Pak řekl, že jsem svým vystoupením

dokázal, že jsem vůbec nic nepochopil, že nejenom nepatřím do strany, ale

nezasloužím si ani, aby dělnická třída vynakládala prostředky na mé

studium. Dal návrh, abych byl vyloučen ze strany a odešel ze školy. Lidé v

sále pozvedli ruce a Zemánek mi řekl, že mám odevzdat stranickou

legitimaci a odejít.

Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne

už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu ted' vidím, sedí přede

mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné

nohy jsou nahoře obroubeny černí lastexových kalhotek; jsou to nohy,

jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím

Zemánkova života. Na ty nohy jsem ted' položil své dlaně a zdálo se mi, že

držím v rukou sám Zemánkův život. Díval jsem se do Heleniny tváře, do

jejích očí, které reagovaly na můj dotek tím, že se maličko přivřely.

____________________________________________________

___________

(4)

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem tichým hlasem.

Vstala z gauče, okraj vyhrnuté sukně jí sklouzl zpátky ke kolenům. Dívala

se mi do očí strnulým pohledem a pak beze slova (a nespouštějíc ze mne

zrak) si začala na boku rozpínat sukni. Uvolněná sukně jí sklouzla po nohou

k zemi; levou nohou z ní vystoupila a pravou si ji podala do ruky a odložila

na židli. Stála tu ted' ve svetříku a v kombiné. Pak si přetáhla přes hlavu

svetřík a odhodila ho k sukni.

,,Nedívejte se," řekla. "Chci vás vidět," řekl jsem.

,,Nechci, abyste mne viděl při svlékání."

Přistoupil jsem k ní. Chytil jsem ji z obou stran pod pažemi a tak jak jsem