Милан Кундера - Žert

začátku, když jsem se jí na manžela ptal, že to není rozumné o něm mluvit;

že nechce, aby mezi nás vstupoval nějaký jiný muž, nějaký cizí muž; ano,

cizí, protože její manžel je pro ni už dávno cizím člověkem. ,,Můj blázínku,

vždyť já s ním už tři roky nežiji. Nerozvádíme se jenom kvůli dětem. On má

svůj život, já mám svůj život. Jsme dneska opravdu dva cizí lidé. On už je

jenom moje minulost, moje hrozně stará minulost."

"To je pravda?" zeptal jsem se.

"Ano, to je pravda," řekla.

"Nelži tak hloupě," řekl jsem.

"Nelžu, žijeme v jednom bytě, ale nežijeme jako muž s ženou; už mnoho

let spolu nežijeme jako muž s ženou."

Dívala se na mne prosebná tvář ubohé zamilované ženy. Ujišťovala mne

ještě několikrát po sobě, že mluví pravdu, že mne neklame: že nemusím na

jejího muže žárlit; že její muž je pouhá minulost; že dnes nebyla vlastně

nevěrná, protože neměla komu být nevěrná; a nemusím se prý bát: naše

milování bylo nejenom krásné, ale i čisté.

Najednou jsem v jasnozřivém úleku chápal, že vlastně nemám důvodu jí

nevěřit. Když to poznala, ulevilo se jí a hned mne několikrát prosila, abych

řekl nahlas, že jí věřím; pak si nalila pohárek vodky a chtěla, abychom si

přiťukli (odmítl jsem to); políbila mne; naskočila mně husí kůže, ale neuměl

jsem odvrátit tvář; přitahovaly mne její pitomě modré oči a její (pohyblivé a

stále se vrtící) nahé tělo.

Jenomže to nahé tělo jsem ted' viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené;

obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky

věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována

celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly.

Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k

manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná

nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou

nepěkností.

Helena netušila již nic o tom, jakou ji vidím, stávala se čím dá] opilejší a

čím dál spokojenější; byla šťastna, že věřím ujištěním o její lásce, a nevěděla

honem, jak dát pocitům štěstí průchod: zničehonic jí napadlo otevřít rádio

(dřepla si před ně zády ke mně a kroutila chvíli knoflíkem); na jedné stanici

se ozval džez; Helena vstala a zazářily jí oči; napodobila nemotorně vlnivé

pohyby twistu (díval jsem se zděšeně na její prsa, která přitom lítala ze

strany na stranu). "Je to tak správné?" smála se. "Víš, že jsem tyhle tance nikdy netančila?" Velice hlasitě se smála a šla mě obejmout; prosila mne,

abych tančil s ní; hněvala se na mne, že jsem odmítal; říkala, že tyhle tance

neumí tančit, ale že je chce tančit a že ji to musím naučit; že vůbec chce,

abych ji mnoho věcí naučil, že se mnou chce být znovu mladá. Prosila, abych

ji ujistil, že je ještě mladá; (udělal jsem to). Uvědomila si, že jsem oblečený a

že je nahá; začala se tomu smát; zdálo se jí to nepředstavitelně neobvyklé;

ptala se, jestli tu má ten pán nějaké veliké zrcadlo, aby nás tak mohla vidět.

Zrcadlo tu nebylo, byla tu jen zasklená knihovna; snažila se nás uvidět v

jejím skle, ale obraz byl příliš nezřeteluý; přistoupila pak ke knihovně a

rozesmála se, když přečetla na hřbetech knih nápisy: Bible, Kalvín: Insti-

tuce, Listy proti Jezuitům, Hus; vytáhla pak bibli, postavila se do slavnostní

pózy, otevřela namátkou knihu a začala z ní číst kazatelským hlasem.

Zeptala se mne, byla-li by dobrým knězem. Řekl jsem jí, že jí velice sluší,

když předčítá z bible, ale že se už musí oblékat, protože pan Kostka za chvíli

přijde. "Kolik je hodin?" zeptala se. "Půl sedmé," řekl jsem. Chytila mne za zápěstí levé ruky, kde nosím hodinky, a zakřičela: "Ty lháři! Je teprve tři

čtvrtě na šest! Chceš se mne zbavit!"

Toužil jsem, aby byla pryč; aby se její tělo (tak zoufale hmotné)

odhmotnilo, aby roztálo, proměnilo se v potůček a odteklo, nebo aby se

proměnilo v páru a uniklo oknem - ale tělo bylo tu, tělo, jež jsem nikomu

neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné

manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne, a ted' se z

toho drze raduje, poskakuje a vyvádí.

Nijak se mi nepodařilo zkrátit své podivné utrpení. Teprve před půl

sedmou se začala oblékat. Uviděla přitom na své paži červenou čmouhu od

mé rány; pohladila si ji; řekla, že bude mít na mne památku do té doby, než

prý mne zase uvidí; pak se rychle opravila: uvidí mne přece zajisté ještě

mnohem dřív, než ta památka na jejím těle zmizí; stála proti mně (jednu

punčochu měla oblečenou, druhou držela v ruce) a chtěla po mně, abych jí

slíbil, že se opravdu uvidíme ještě předtím; přikývl jsem; bylo jí to málo,

chtěla, abych jí slíbil, že se do té doby ještě mnohokrát uvidíme.

Oblékala se dlouho. Odešla několik minut před sedmou.

____________________________________________________

___________

(5)

Otevřel jsem okno, protože jsem toužil po větru, který by rychle odvál

každou památku na toto marné odpoledne, každý zbytek pachů i pocitů. Pak

jsem uklidil rychle láhev, srovnal podušky na gauči, a když se mi zdálo, že

jsou všechny stopy uklizeny, zabořil jsem se do křesla u okna a těšil se

(skoro úpěnlivě) na Kostku: na jeho mužský hlas (velice jsem toužil po

hlubokém mužském hlase), na jeho dlouhý, hubený zjev s plochou hrudí, na

jeho klidné vyprávění, podivínské i moudré, i na to, že mi něco řekne o

Lucii, která byla na rozdíl od Heleny tak sladce nehmotná, abstraktní, tak

zcela již vzdálená konfliktům, napětím i dramatům; a přece ne tak zcela bez

vlivu na můj život: blesklo mi hlavou, že ho snad ovlivňuje tak, jako se

astrologové domnívají, že ovlivňují lidský život pohyby hvězd; jak jsem tu

tak seděl zabořen do křesla (pod otevřeným oknem, jímž jsem vyháněl

Helenin pach), napadlo mne, že asi znám vyluštění svého pověrečného ré-

busu a že vím, proč se Lucie mihla přes scénu těchto dvou dnů: jen proto,

aby proměnila v nic mou mstu, aby proměnila v páru všechno, za čím jsem

sem jel; neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela

nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní

marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou.

____________________________________________________

___________

VI

_________________________________________

_________

(1)

Už jsme se mnoho let neviděli a vlastně jsme se v životě viděli jen

několikrát. To je podivné, protože ve svých představách se s Ludvíkem

Jahnem setkávám velmi často a obracím se k němu v samomluvách jako ke

svému hlavnímu odpůrci. Zvykl jsem si natolik na jeho nehmotnou

přítomnost, že jsem byl zmaten, když jsem ho včera najednou po mnoha

létech potkal jako skutečného člověka z masa a kostí.

Nazval jsem Ludvíka svým odpůrcem. Mám právo ho tak nazývat? Setkal

jsem se s ním přece shodou okolností pokaždé, když jsem se octl téměř bez