Милан Кундера - Žert

smrkovou větvičku. Našly pro dívku i pojmenováni. Na papír vytržený ze

sešitu napsaly tužkou velkými písmeny: Zbloudilko, to je pro tebe. Papír

položily k hromádce a zatížily hroudou. Potom odešly a skryly se do

okolních křů vyhlížejíce plachou postavu děvčete. Večer přecházel v noc a

nikdo nepřicházel. Děti musily nakonec opustit úkryt a odejít domů. Ale

hned ráno se rozběhly k včerejšímu místu. A stalo se. Kupka brambor

zmizela i s papírem a větvičkou.

Děvče se stalo hýčkanou vílou dětí. Nechávaly jí hrneček s mlékem, chléb,

brambory i psaníčka. A nikdy neopakovaly pro své dárky totéž místo.

Nenechávaly jí potravu na určeném místě, jako by se nechávala žebrákům.

Hrály si s ní hru. Hru na schovávaný poklad. Vyšly od místa, kde jí poprvé

zanechaly kupku brambor, a postupovaly dále od vsi směrem do krajiny.

Zanechávaly své poklady u pařezů, u velikého balvanu, u Boží muky, u

šípkového keře. Nikomu neprozradily místa, kam dárky skrývaly. Nikdy

neporušily tuto pavučinově jemnou hru, nikdy dívenku nevyčíhaly a

nezaskočily. Ponechaly jí její neviditelnost.

____________________________________________________

___________

(7)

Ta pohádka trvala krátce. Jednou se vypravil ředitel našeho statku s

předsedou místního národního výboru daleko do krajiny prohlédnout

několik dosud nevbydlených domků, co tu zbyly po Němcích, aby v nich

zřídili noclehárnu pro zemědělské dělníky, pracující daleko od vsi. Po cestě

je překvapil déšť, který se rychle proměnil v liják. Nablízku byl jen nízký

smrčkový lesík a na jeho okraji šedivá chalupa - seník. Přiběhli k němu,

otevřeli dveře zajištěné jen dřevěným kolíkem a vlezli dovnitř. Světlo

vnikalo otevřenými dveřmi i škvírami ve střeše. Uviděli v seně uválený

prostor. Natáhli se tedy do něho, poslouchali údery kapek o střechu,

vdechovali opojnou vůlli a klábosili. Tu pojednou prohrabávaje se rukou ve

stěně sena, jež se tyčila po jeho pravici, ucítil předseda pod uschlými stébly

cosi tvrdého. Byl to kufřík. Starý, škaredý, laciný kufřík z vulkánu. Nevím,

jak dlouho váhali oba muži před tajemstvím. Jisto je, že kufřík otevřeli a

našli v něm čtvery dívčí šaty a všechny nové a krásné. Pěknost těch šatů

kontrastovala prý podivně s venkovskou zašlostí kufříku a vnukla podezření

na krádež. Pod šaty bylo ještě pár kusů dívčího prádla a v něm zachumlán

balíček dopisů svázaný modrou stužkou. To bylo vše. Dodnes nic nevím o

těch dopisech a nevím ani, zda si je ředitel s předsedou přečetli. Vím jen, že

podle nich zjistili jméno adresátky: Lucie Šebetková.

Když rozjímali nad nečekaným nálezem, objevil předseda v seně ještě další

předmět. Oprýskanou konévku na mléko. Tu modře emailovanou konévku,

o jejíž záhadné ztrátě vyprávěl už po čtrnáct dnů každý večer v hospodě

pastýř ze statku.

Potom mělo už všechno neodvratný pruběh. Předseda počkal skryt ve

smrčině a ředitel sešel dolů do vsi a poslal za předsedou vesnického

esenbáka. Dívka se za setmění vracela do své vonné nocležny. Nechali ji

vejít, nechali ji za sebou zavřít dvířka, počkali půl minuty a pak vešli za ní.

____________________________________________________

___________

(8)

Oba muži, kteří Lucii v seníku chytili, byli dobří lidé. Předseda, bývalý

deputátník, poctivec, otec šesti dětí, připomínal staré vesnické písmáky.

Esenbák byl naivní obhroublý dobrák s mohutným knírem pod nosem.

Žádný z nich by kuřeti neublížil.

A přece jsem pociťoval hned poprvé podivnou trýzeň, když jsem slyšel o

Luciině polapení. Dodnes se mi svírá srdce, když si představuji ředitele s

předsedou, jak se hrabou v jejím kufříku, jak mají v rukou veškeru stydkou

předmětnost její intimity, něžná tajemství jejího ušpiněného prádla, jak

nahlížejí někam, kam je zakázáno nahlížet.

A stejný pocit trýzně mám dosud, představím-li si doupátko v seně, z

něhož není žádného úniku a jehož jediné dveře jsou zastoupeny dvěma

velikými chlapy.

Když jsem se později dovídal o Lucii více, uvědomoval jsem si s údivem, že

v obou těchto trýznivých situacích osvětlila se mi hned napoprvé sama

podstata jejího osudu. Obě ty situace byly obrazem zprznění.

____________________________________________________

___________

(9)

Té noci nespala již Lucie v seníku, nýbrž na železné posteli v krámku, který

má SNB upraven jako svou denní úřadovnu. Další den ji vyslýchali na

národním výhoru. Dověděli se, že až dosud pracovala a bydlila v Ostravě. Ze

odtud utekla, neboť tam nemohla vydržet. Když se chtěli dovědět něco

konkrétnějšího, narazili na urputné mlčení.

Proč utíká sem, do západních Čech? Řekla, že její rodiče bydlí v Chehu.

Proč nešla k nim? Vystoupila z vlaku daleko před domovem, protože se

cestou začala bát. Její otec ji celý život jen tloukl.

Předseda národního výboru oznámil Lucii, že ji pošlou zpátky do Ostravy,

odkud bez řádné výpovědi odešla. Lucie jim řekla, že na první stanici uteče z

vlaku. Chvíli na ni křičeli, ale pak pochopili, že tím nic nespraví. Zeptali se jí

tedy, zda ji mají poslat domů, do Chebu. Vrtěla zuřivě hlavou. Byli na ni

ještě chvíli přísní, a potom předseda podlehl vlastní měkkosti. "Co tedy

chceš?" Zeptala se, jestli hy nemohla zůstat pracovat zde. Pokrčili rameny a

řekli jí, že se zeptají na státním statku.

Ředitel zápasil ustavičně s nedostatkem pracovních sil. Přijal návrh

národního výboru bez váhání. Pak mi oznámil, že konečně dostanu do

skleníku dávno požadovanou pracovnici. A ještě téhož dne mi předseda

národního výboru přišel představit Lucii.

Pamatuju se dobře na ten den. Byla druhá půle listopadu a podzim až dotud

slunný ukázal poprvé svou větrnou a mračnou tvář. Poprchávalo. Stála v

hnědém kabátě, s kufříkem, se sklopenou hlavou a neúčastnýma očima

vedle vysokého předsedy. Předseda držel v ruce modrou konévku a pronášel

slavnostně: "Jestlis dělala něco zlého, my jsme ti odpustili a důvěřujeme ti.

Mohli jsme tě poslat zpátky do Ostravy, ale nechali jsme tě tady. Dělnická

třída potřebuje všude poctivé lidi. Tak ji nezklam."

Šel potom odevzdat do kanceláře konvičku pro našeho pastýře a já jsem

zavedl Lucii do skleníku, představil ji jejím dvěma spolupracovnicím a

vysvětlil jí její práci.

____________________________________________________

___________

(10)

Lucie mi zastiňuje ve vzpomínkách všechno, co jsem tehdy prožíval. Přesto

se mi v jejím stínu postava předsedy národního výboru rýsuje dosti zřetelně.

Když jste seděl včera v křesle proti mně, Ludvíku, nechtěl jsem se vás

dotýkat. Řeknu vám to tedy aspoň teď, když už jste proti mně zase tak, jak

vás nejlépe znám, jako má představa a stín: Bývalý deputátník, který chtěl

vytvořit ráj pro své trpící bližní, ten zanícený poctivec a nadšenec proná-

šející naivně vznešená slova o odpuštění, důvěře a dělnické třídě, byl mému

srdci i mému myšlení mnohem blíže než vy, i když mi osobně nikdy