Милан Кундера - Žert

neprojevil nějakou přízeň.

Tvrdil jste kdysi, že socialismus vyrostl na kmeni evropského racionalismu

a skepticismu, na kmeni nenáboženském a protináboženském a není jinak

myslitelný. Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost

hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé

věřící v Boha nemohou znárodnit továrny?

Jsem si zcela jist, že ta linie evropského ducha, jež vychází z poselství

Ježíšova, vede k sociální rovnosti a k socialismu mnohem zákonitěji. A když

si vybavuju nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu v mé zemi,

třeba právě předsedu, který odevzdal do mých rukou Lucii, zdají se mi

mnohem víc podobní náboženským horlitelům než voltairiánským

pochybovačům. Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo

co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké

kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné

náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch

něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu

docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu

Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly

nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté.

Toto náboženství bylo kruté. Nepovýšilo nás mezi své kněží, snad oběma

nám ublížilo. Ale přesto ta doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba,

která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná

doba, na jejímž proscéniu vystu- puje ironický intelektuál, zatímco v pozadí

se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové

se na potkání pářit i zabíjet.

Ta odcházející či odešlá doba měla v sobě aspoň něco z ducha velkých

náboženských hnutí. Škoda že nedovedla jít až do konce ve svém

náboženském sebepoznání. Měla náboženská gesta a city, ale uvnitř

zůstávala prázdná a bez Boha. Ale já jsem tehdy stále věřiI, že Bůh se

smiluje, že se dá poznat, že posvětí nakonec tu velkou světskou víru. Čekal

jsem marně.

Ta doba zradila nakonec svou náboženskost a doplatila na racionalistické

dědictví, k němuž se hlásila jen proto, že nerozuměla sama sobě. Ten

racionalistický skepticismus leptá křesťanství už dvě tisíciletí. Leptá a

nerozleptá. Ale komunistickou teorii, svůj vlastní výtvor, zničí během

několika desetiletí. Ve vás ji už zničil, Ludvíku. Vy sám to dobře víte.

____________________________________________________

___________

(11)

Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou

plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou

pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním. Tak se

chovali i vůči Lucii. Jakmile odešla z dětských pohádek a stala se skutečnou

dívkou, spoludělnicí a spolunocležnicí, byla okamžitě předmětem

zvědavosti, v níž nechyběla zlomyslnost, jakou chovají lidé vůči andělům

svrženým z nebes a vůči vílám vyhnaným z báje.

Lucii bylo málo platné, že byla mlčenlivá. Asi po měsíci došly na státní

statek z Ostravy její kádrové materiály. Dověděli jsme se z nich, že pracovala

nejdříve v Chebu jako učednice v kadeřnictví. Po mravnostním deliktu

strávila rok v polepšovně a odtud pak přišla do Ostravy. V Ostravě se

osvědčila jako dobrá pracovnice. V internátu se chovala vzorně. Před svým

útěkem měla jediné a zcela nečekané provinění: byla přistižena, jak krade

květiny na hřbitově.

Zprávy byly strohé a místo aby odhalily Luciino tajemství, spíš je jen

obdařily větší záhadností.

Slíbil jsem řediteli, že si Lucii vezmu na starost. Přitahovala mne.

Pracovala mlčenlivě a se zaujetím. Byla klidná ve své plachosti. Nenacházel

jsem v ní nic z výstřednosti dívky žijící několik týdnů jako tulačka.

Prohlásila několikrát, že je na statku spokojená a že odtud nechce odejít.

Byla mírná, ochotná v každém sporu ustoupit a získávala si proto postupně

své spolupracovnice. Přesto však zůstávalo v její nemluvností cosi, co

prozrazovalo bolavý osud a ublížení duše. Nic jsem si nepřál víc, než aby se

mi vyzpovídala, ale věděl jsem také, že užila v životě dost otázek a vyptávání

a že v ní pravděpodohně vyvolávají představu výslechu. A tak jsem se

nevyptával a začal jsem vyprávět sám. Denně jsem si s ní povídal. Mluvil

jsem o svých plánech zřídit na statku plantáž léčivých bylin. Vyprávěl jsem

jí, jak za starých časů léčili se vesničtí lidé odvary a roztoky z různých rost-

lin. Vyprávěl jsem jí o bedrníkn, kterým lidé léčili choleru a mor, vyprávěl

jsem jí o lomikamenu, který skutečně láme kameny, močové a žlučové.

Lucie naslouchala. Měla rostliny ráda. Ale jaká svatá prostota! Nic o nich

nevěděla a neuměla téměř jedinou pojmenovat.

Nastávala již zima a Lucie neměla nic kromě svých krásných letních šatků.

Pomohl jsem jí udělat rozvrh v jejím peněžním hospodářství. Přinutil jsem

ji, aby si koupila nepromokavý plášť a svetr a později ještě další věci: boty,

pyžamo, punčochy, zimník ...

Jednoho dne jsem se jí ptal, zda věří v Boha. Odpověděla způsobem, který

se mi zdál pozoruhodný. Neřekla totiž ani ano ani ne. Pokrčila rameny a

řekla: "Nevím." Zeptal jsem se jí, zda ví, kdo to byl Ježíš Kristus. Řekla, že

ano. Ale nevěděla o něm nic. Jeho jméno spojovalo se v ní neurčitě s

představou vánoc, pletlo se jí cosi o ukřižování, ale byla to jen potrhaná

mlhovina dvou tří představ, které nedávaly dohromady žádný smysl. Lucie

nepoznala dosud víru ani nevíru. Pocítil jsem v té chvíli malou závrať

podohnou snad té, již pociťuje zamilovaný člověk, když zjistí, že v jeho

milované ho nepředešlo dosud jiné mužské tělo. ",Chceš, abych ti o něm

vyprávěl?" zeptal jsem se a ona přikývla. Pastviny a kopce byly tehdy již

zasněžené. Vyprávěl jsem. Lucie poslouchala ...

____________________________________________________

___________

(12)

Musila nést příliš mnoho na svých křehkých ramenou. Potřebovala

někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo to neuměl. Pomoc, kterou nabízí

náboženství, Lucie, je prostá: Odevzdej se. Odevzdej se i se svým nákladem,

pod kterým padáš. V tom je veliká úleva, žít odevzdaně. Já vím, že ses

neměla komu odevzdat, protože ses bála lidí. Ale je tu Bůh. Odevzdej se mu.

Bude ti lehce.

Odevzdat se, to znamená odložit minulý život. Vyjmout ho z duše.

Vyzpovídat se. Řekni mi, Lucie, proč jsi utekla z Ostravy? To bylo kvůli těm

květinám na hrobě?

Taky.

A proč jsi hrala ty květiny?

Bylo jí smutno, proto si je dávala ve svém pokojíku v internátu do vázičky.

Trhala květiny i ve volné přírodě, ale Ostrava je černé město a kolem ní

skoro žádná příroda není, jen haldy, ploty, parcely a sem tam nějaký řídký

hájek plný sazí. Krásné květiny našla Lucie jenom na hřbitově. Květiny

vznešené, květiny slavnostní. Mečíky, růže a lilie. A také chryzantémy, jejich