Милан Кундера - Žert

maskována. A málokdy v kostýmu růžovém a svůdném. "Nikoli skutek,

který si vyvolíš, nýbrž to, co tě potká proti tvé volbě, tvému myšlení a tvé

žádosti, tou cestou se dej, tam já volám, tam bud' učedníkem, to je tvůj čas,

tudy šel tvůj mistr ... "

Měl jsem mnoho důvodů lpět na svém asistentském místě. Bylo poměrně

pohodlné, skýtalo mi mnoho volného času pro další studium a slibovalo

doživotní dráhu vysokoškolského učitele. A přece jsem se zalekl právě toho,

že na svém místě lpím. Zalekl jsem se toho o to víc, že jsem v téže době viděl

nuceně odcházet z vysokých škol mnoho cenných lidí, pedagogů i

posluchačů. Zalekl jsem se svého lpění na dobrém bydlu, které mne klidnou

zajištěností oddaluje od neklidných osudů mých bližních. Pochopil jsem, že

návrhy na můj odchod ze školy jsou výzvou. Slyšel jsem, že mne kdosi

odvolává. Že mne kdosi varuje před pohodlnou kariérou, která by

spoutávala mou mysl, víru i mé svědomí.

Má žena, s kterou jsem měl tehdy pětileté dítě, naléhala ovšem všemožně,

abych se bránil a udělal všechno pro své setrvání na škole. Myslila na

synáčka, na budoucnost rodiny. Nic jiného pro ni neexistovalo. Když jsem se

podíval do její už tehdy stárnoucí tváře, polekal jsem se té nekonečné

starostlivosti, starostlivosti o zítřejší den i příští rok, tíživé starostlivosti o

všechny budoucí dny a roky až do nedohledna. Lekl jsem se té tíhy a slyšel

jsem v duchu Ježíšova slova: "Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den

pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení."

Moji nepřátelé čekali, že se budu trápit starostmi, a já jsem zatím v sobě

pocítil nečekanou bezstarostnost. Domnívali se, že se budu cítit omezen ve

své svobodě, a já jsem naopak právě tehdy objevil pro sebe pravou svobodu.

Pochopil jsem, že člověk nemá, co by ztratil, že všude je jeho místo, všude

tam, kam šel Ježíš, což znamená: všude mezi lidmi.

Po počátečním údivu a lítosti vyšel jsem zlobě svých protivníků vstříc.

Přijal jsem jejich ukřivdění jako šifrovanou výzvu.

____________________________________________________

___________

(5)

Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak

provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu

pracovat mezi zemědělce nebo dělníky. Takto odcházívalo v létech po Únoru

mnoho příslušníků inteligence na kratší či delší čas do dolů, továren, na

stavby a státní statky, aby sc po tajemném očištění v těchto prostředích

mohli opět vrátit do úřadů, škol či sekretariátů.

Když jsem nabídl vedení školy, že odejdu z fakulty a nežádal jsem žádné

nové vědecké místo, nýbrž chtěl odejít mezi lidi, nejraději jako odborný

pracovník někam na státní statek, pochopili to komunisté na mé škole,

přátelé i nepřátelé, nikoli ve smyslu mé, nýbrž jejich víry: jako výraz zcela

mimořádné sebekritičnosti. Ocenili to a pomohli mi najít velmi dobré místo

na státním statku v západních Čechách, místo s dobrým ředitelem a v

krásné krajině. Na cestu mne obdařili vzácně příznivým kádrovým

posudkem.

Byl jsem na novém působišti opravdu šťasten. Cítil jsem se znovuzrozen.

Státní statek byl zřízen v opuštěné a jen zpola dosídlené pohraniční vsi,

odkud byli po válce vystěhováni Němci. Kolem dokola táhly se kopce,

většinou holé, pokryté pastvinami. V jejich údolích byly roztroušeny ve

značných vzdálenostech domky nadmíru roztáhlých vsí. Časté mlhy

kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý

paraván, takže svět byl jako v pátém dni stvoření, kdy snad Bůh dosud

váhal, zda jej odevzdá člověku.

Avšak i lidé sami byli tu původnější. Stáli tváří v tvář přírodě, nekonečným

pastvinám, stádům krav a ovcí. Bylo mi mezi nimi dobře. Dostal jsem brzo

mnoho nápadů, jak lépe využít rostlinstva v této kopcovité krajině: hnojiva,

způsob uskladňování sena, výzkumné pole léčivých rostlin, skleník. Ředitel

mi byl vděčný za moje nápady a já jsem byl vděčný jemu, že mi umožňuje,

abych si užitečnou prací vydělával svůj chléb.

____________________________________________________

___________

(6)

To bylo roku 1951. Září bylo chladné, ale v polovině října se najednou

oteplilo a byl nádherný podzim až do hloubky listopadu. Kupky sena schly

na kopcovitých lukách a jejich vůně se šířila daleko krajinou. V trávě se

zjevovala křehká tělíčka ocúnů. A tehdy se začalo vyprávět po okolních vsích

o mladé tulačce.

Výrostci ze sousední vsi šli na posečená luka. Bavili se hlasitě, pokřikovali

na sebe, a tu prý najednou uviděli, jak z jedné kupky vylezlo děvče,

rozcuchané, se stébly ve vlasech, děvče, které tu nikdo z nich nikdy neviděl.

Rozhlédlo se vyplašeně kolem dokola a začalo utíkat k lesu .. Zmizelo jim

dřív, než se za ním rozhodli běžet.

K tomu vyprávěla selka z téže vsi, jak jednoho dne odpoledne, když

pořádala cosi na dvoře, zjevila se u ní zničehonic dívka asi dvacetiletá,

oblečená ve velmi obnošeném kabátě, a prosila ji se sklopenou hlavou o

krajíček chleba. ,,Děvče, kam jdeš?" zeptala se jí selka. Dívka odpověděla, že

má dalekou cestu. ,,A to jdeš pěšky?" "Ztratila jsem peníze," odpověděla.

Selka se neptala dál a podala jí chléb a mléko.

A k těmhle vyprávěním se přidal i pastýř z našeho statku. Když byl v

kopcích, položil si prý k pařezu namazaný krajíc a konvičku s mlékem.

Odešel na chvíli za stádem a když se vrátil, chléb i konvička záhadně

zmizely.

Všech těch zpráv se ihned ujímaly děti a rozmnožovaly je dychtivou

fantazií. Viděly ji k večeru, jak se koupe v rybníku za vsí, přestože byl

začátek listopadu a voda již velmi chladná. Když se někomu něco ztratilo,

děti to hned přijímaly jako zprávu o její existenci. Jindy zvečera ozýval se

odkudsi z dálky tenký zpěv ženského hlasu. Dospělí tvrdili, že v některé

chalupě v kopci pustili naplno rádio, ale děti věděly, že to ona, divoženka,

jde po hřebeni pahorků, má rozpuštěné vlasy a zpívá.

Jednou večer rozdělaly oheň za vsí, přikládaly na něj bramborovou nať a

do žhavého popela házely brambory. Pak se zadívaly k lesu a jedno děvčátko

začalo volat, že ji vidí, jak se na ně dívá z lesního přítmí. Jakýsi chlapec vzal

na ta slova hroudu a hodil ji směrem, kam ukazovalo děvče. Kupodivu,

žádný křik se neozval, ale stalo se něco jiného. Všechny děti okřikly chlapce

a div ho neztloukly.

Ano, bylo tomu tak: obvyklá dětská krutost se nikdy nezachytila na povčsti

o zbloudilé dívce, i když byly s její představou spojeny drobné krádeže. Měla

od počátku tajemné sympatie. Nakláněla jí snad lidská srdce právě nevinná

nepatrnost těch krádeží? Anebo její mladičký věk? Nebo ji chránila andělská

ruka?

Ať tak či onak, hozená hrouda roznítila lásku dětí k zbloudilé dívce. Ještě

téhož dne nechaly u dohořelého ohniště hromádku upečených brambor,

přikryly je popelem, aby nevystydly, a zapíchly do té kupky ulomenou