Милан Кундера - Žert

veliké květy z křehkých okvětních lístků ...

A jak tě chytili?

Chodila často a ráda na hřbitov. Nejenom kvůli květinám, které si odtud

odnášela, ale také proto, že tam bylo krásně a byl tam klid a ten klid ji

utěšoval. Každý hrob byla zvláštní samostatná zahrádka a ona proto ráda

zůstávala u jednotlivých hrobů a prohlížela si pomníky s jejich smutnými

nápisy. Aby byla nerušena, napodobila zvyk některých návštěvníků

hřbitova, zejména těch starších, a poklekala tváří v tvář pomníku. Tak se jí

jednou také zalíbil hrob ještě skoro čerstvý. Rakev tam byla zasypána teprve

několik dnů. Hlína na hrobě byla kyprá, ležely na ní věnce a vpředu ve váze

stála nádherná kytice růží. Lucie klečela a smuteční vrba se nad ní klenula

jak důvěrná a šeptající nebesa. Lucie se rozplývala v nevyslovitelném blahu.

A právě tehdy přicházel k tomu hrobu starší pán se svou ženou. Snad to byl

hrob jejich syna, či bratra, kdo ví. Viděli u hrobu klečet neznámou dívku.

Užasli. Kdo je ta dívka? Zdálo se jim, že se v jejím zjevení skrývá pro ně

nějaké tajemství, rodinné tajemství, snad neznámá příbuzná či neznámá

milenka zesnulého ... Stanuli a báli se ji rušit. Dívali se na ni zpovzdáli. A tu

viděli, že dívka vstává, bere z vázy tu krásnou kytici růží, kterou tam oni

sami před několika dny dali, obrací se a odchází. A tebdy se za ní rozběhli.

Kdo jste, ptali se jí. Byla zmatena, nevěděla co říci, koktala. Ukázalo se, že ta

neznámá dívka vůbec neznala jejich mrtvého. Přivolali na pomoc

zahradnici. Žádali, aby se legitimovala. Křičeli na ni a prohlašovali, že není

nic strašnějšího než okrádat mrtvé. Zahradnice potvrdila, že to není první

krádež květin na jejím hřbitově. Přivolali tedy strážníka, znovu na ni uhodili

a Lucie se ke všemu přiznala.

____________________________________________________

___________

(13)

"Nechať mrtví pochovávají své mrtvé," řekl Ježíš. Květiny na hrobech patří

živým. Tys neznala Boha, Lucie, ale toužila jsi po něm. V kráse pozemských

květin zjevovalo se ti nadpozemské. Ne. potřebovalas květiny pro nikoho.

Jen pro sebe. Pro prázdno ve tvé duši. A chytili tě a ponížili. Ale to byl jediný

důvod, proč jsi utekla z černého města?

Mlčela. Pak zavrtěla hlavou. Někdo ti ublížil?

Přikývla.

Vypravuj, Lucie!

Byla to místnost docela malá. U stropu byla žárovka, která neměla stínítko

a chlípně obnažena visela křivě z ohjímky. U stěny postel, nad ní visel obraz

a na tom obraze byl krásný muž, byl v modré říze a klečel. Byla to Zahrada

Getsemanská, ale to Lucie nevěděla. Tam ji tedy přivedl a ona se bránila a

křičela. Chtěl ji znásilnit, trhal s ní šaty a ona se mu vytrhla a utekla pryč.

Kdo to byl, Lucie?

Voják.

Tys ho měla ráda?

Ne, neměla ho ráda.

Ale proč jsi s ním tedy šla do té místnosti, kde byla jen holá žárovka a

postel?

Byla to jen ta prázdnota v duši, která ji k němu táhla. A nenašla si pro ni,

nebohá, než výrostka, vojáka v prezenční službě.

Ale pořád tomu přesně nerozumím, Lucie. Když jsi s ním nejdřív šla do té

místnosti, kde byla jen holá postel, proč jsi mu z ní potom utíkala?

Byl zlý a surový jako všichni.

O kom mluvíš, Lucie? Kteří všichni?

Mlčela.

Koho jsi znala před tím vojákem! Mluv! Vypravuj, Lucie!

____________________________________________________

___________

(14)

Bylo jich šest a ona sama. Šest, od šestnácti do dvaceti let. Jí bylo šestnáct.

Tvořili partu a mluvili o partě s úctou, jako by to byla pohanská sekta. Toho

dne mluvili o zasvěcování. Donesli několik lahví špatného vína.

Zúčastňovala se chlastu se slepou oddaností, do níž vkládala všechnu

neukojenou lásku dcery k matce a otci. Pila, když oni pili, smála se, když oni

se smáli. Potom jí poručili, aby se svlékla. Nikdy to dosud před nimi

nedělala. Ale protože, když váhala, svlékl se nejprve sám vůdce party,

pochopila, že rozkaz se neobrací nikterak proti ní samé, a oddaně se

podrobila. Důvěřovala jim, důvěřovala i jejich hrubosti, byli její záštitou a

štítem, nedovedla si představit, že by je ztratila. Byli její matkou, byli jejím

otcem. Pili, smáli se a dávali jí další příkazy. Roztáhla nohy. Bála se, věděla,

co to znamená, ale poslouchala. Pak zakřičela a tekla z ní krev. Kluci hlučeli,

zvedali sklenky a lili sprosté šumivé víno na záda vedoucího party, na její

tělíčko a mezi jejich nohy a křičeli jakási slova o Křtu a Zasvěcení a potom se

od ní vůdce zvedl a přistoupil k ní další člen party, přicházeli podle stáří,

naposledy ten nejmladší, kterému bylo taky šestnáct jako jí, a to už Lucie

nemohla, to už nemohla vydržet bolestí, už si chtěla odpočinout, už chtěla

být sama, a protože on byl ten nejmladší, odvážila se ho odstrčit. Ale právě

proto, že byl nejmladší, nechtěl být ponížen! Byl přece členem Party, její

plnoprávný člen! Chtěl to dokázat a dal proto Lucii facku přcs tvář a nikdo z

party se jí nezastal, protože všichni věděli, že nejmladší je v právu a že se

dožaduje toho, co mu patří. Lucii vytryskly slzy, ale neměla odvahu vzepřít

se a roztáhla tedy své nožky pošesté...

Kde to bylo, Lucie?

Byt jednoho z party, jeho rodiče byli oba na noční, byla tam kuchyň a

jeden pokoj, v pokoji stůl, pohovka a postel, nade dveřmi v rámečku nápis

Dej Bůh štěstí a nad postelí v rámu krásná paní v modré říze držela u prsu

dítě.

Panna Maria?

Nevěděla.

A dál, Lucie, co bylo dál?

Dál se to pak často opakovalo, v tom bytě a taky v jiných bytech a taky

venku v přírodě. Stal se z toho v partě zvyk.

A líbilo se ti to, Lucie?

Nelíbilo, zacházeli s ní od té doby hůř a pyšněji a hruběji, ale nebylo odtud

cesty dopředu ani zpět, nikam.

A jak to skončilo, Lucie?

Jednoho večera v jednom takovém prázdném bytě. Přišla tam policie a

všechny je sebrala. Kluci z party měli na svědomí nějaké krádeže. Lucie o

tom nevěděla, ale vědělo se, že s partou táhla, a vědělo se i o tom, že partě

poskytovala všechno, co jí jako dívenka poskytovat mohla. Byla zostuzena

po celém Chebu a doma do modra ztlučena. Chlapci dostali různé tresty a ji

poslali do polepšovny. Tam zůstala rok - do svých sedmnácti let. Za nic na

světě se pak již nechtěla vrátit domů. A tak přišla do černého města.

____________________________________________________

___________

(15)

Překvapilo mne a zarazilo, když mi předevčírem v telefonu Ludvík

prozradil, že zná Lucii. Naštěstí ji znal jen letmo. Měl prý v Ostravě jakousi

povrchní známost s dívkou, která s ní bydlila v internátu. Když se mne pak

na ni včera znovu zeptal, vyprávěl jsem mu všechno. Potřeboval jsem už

dávno shodit ze sebe to břímě, ale nenašel jsem až dosud člověka, jemuž

bych se mohl svěřit s důvěrou. Ludvík je mi nakloněn a je přitom dostatečně

vzdálen mému životu a tím víc životu Luciinu. Nemusil jsem se tedy bát, že

vydám Luciino tajemství do nebezpečí.

Ne, co mi Lucie svěřila, jsem nepověděl nikomu než včera Ludvíkovi.