Милан Кундера - Žert

zasloužilý, chtít se líbit Bohu! Co znamenají lidské zásluhy před Ním? Nic,

nic, nic! Lucie mne miluje a její zdraví závisí na mé lásce! Co když ji vrhnu

zpět do zoufalství jen proto, abych já byl čistý? Nebude mnou pak Bůh právě

proto pohrdat? A je-li moje láska hříchem, co znamená víc, Luciin život,

nebo má bezhříšnost? Bude to přece můj hřích, jen já ho ponesu, jen já sám

sebe odsoudím svým hříchem!

Do těchto úvah a pochyb přišel náhle zásah zvenčí. Proti mému řediteli

vymyslili na ústředí politické obvinění. Ředitel se bránil zuby nehty a tak

mu vyčetli navíc ještě to, že se obklopuje podezřelými živly. Jedním z těch

živlů jsem byl také já: člověk, který prý byl pro protistátní smýšlení vyhozen

z vysoké školy, klerikál. Ředitel marně dokazoval, že nejsem ani klerikál, ani

jsem nebyl z vysoké školy vyhozen. Čím víc se mne zastával, tím více

dokazoval své sepětí se mnou a tím více si škodil. Má situace byla téměř

beznadějná.

Křivda, Ludvíku? Ano, to je to slovo, které nejčastěji vyslovujete, když

slyšíte o téhle příhodě nebo jiných podobných příhodách. Ale já nevím, co je

to křivda. Kdyby nad věcmi lidskými nebylo už nic jiného a kdyby činy měly

jen ten význam, který jim připisují jejich tvůrci, byl by pojem "křivda"

oprávněný a i já bych mohl mluvit o křivdě, byl-li jsem víceméně vyhozen ze

státního statku, kde jsem předtím obětavě pracoval. Snad by pak bylo i

logické, abych se této křivdě bránil a zuřivě se bil za svá malá lidská práva.

Jenomže události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí

autoři; jsou často zastřenými pokyny shůry a lidé, kteří je dopustili, jsou jen

nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení.

Byl jsem si jist, že je tomu tak i tentokrát. Přijal jsem proto události na

statku s úlevou. Viděl jsem v nich jasný pokyn: Odejdi od Lucie dříve, než

bude pozdě. Tvůj úkol je splněn. Jeho ovoce ti nenáleží. Tvá cesta vede

jinudy.

A tak jsem udělal totéž co před dvěma léty na přírodovědecké fakultě.

Rozloučil jsem se s plačící a zoufalou Lucií a vyšel jsem zdánlivé pohromě

vstříc. Nabídl jsem sám, že ze státního statku odejdu. Ředitel mi v tom sice

bránil, ale já jsem věděl, že to dělá ze slušnosti a že je v hloubi duše rád.

Jenomže tentokrát dobrovolnost mého odchodu už nikoho nedojala.

Nebyli tu předúnoroví přátelé komunisté, kteří by mi vystlali cestu na

odchodnou dobrými posudky a radami. Odcházel jsem ze statku jako člověk,

jenž sám uznává, že je nehoden vykonávat v tomto státě jakoukoli

významnější práci. A tak jsem se stal stavebním dělníkem.

____________________________________________________

___________

(18)

Byl podzimní den roku 1956. To jsem se s Ludvíkem potkal poprvé po pěti

létech v jídelním voze rychlíku, který jede z Prahy do Bratislavy. Já jsem jel

na stavbu nějaké továrny na východní Moravě. Ludvík rozvázal právě

pracovní poměr v Ostravských dolech a podal si v Praze žádost, aby směl

dostudovat. Teď se vracel domů na Slovácko. Málem jsme se nepoznali. A

když jsme se poznali, byli jsme navzájem překvapeni svými osudy.

Vzpomínám si dobře na to, s jakou účastí jste, Ludvíku, poslouchal, když

jsem vám vyprávělo svém odchodu ze školy, i o intrikách na státním statku,

které způsobily, že jsem se stal zedníkem. Děkuji vám za tu účast. Zuřil jste,

mluvil jste o nespravedlnosti, křivdě, o neúctě k inteligenci i o absurdnosti

kádrové politiky. A rozzlobil jste se i na mne: vyčítal jste mi, proč jsem se

nebránil, proč jsem vzdával boj. Prý nikdy nemáme odnikud odcházet

dobrovolně. Ať je nucen náš protivník sáhnout k nejhoršímu! Nač ulehčovat

jeho svědomí?

Vy horník, já zedník. Naše osudy dost podobné a my dva přece tak různí.

Já odpouštějící, vy nesmiřitelný, já pokojný, vy vzdorný. Jak blízcí

vnějškem, jak dalecí vnitřně jsme si byli!

O té naší vnitřní vzdálenosti jste věděl mnohem méně než já. Když jste mi

vyprávěl podrobně o tom, proč vás vyloučili v padesátém roce ze strany,

domníval jste se s naprostou samozřejmostí, že jsem na vaší straně a

pohoršuju se stejně jako vy nad bigot- ností soudruhů, kteří vás trestali,

protože jste si dělal legraci z toho, co oni považovali za svaté. Co na tom?

ptal jste se s upřímným údivem.

Povím vám něco: v Ženevě, v čase, kdy ji ovládal Kalvín, žil chlapec, možná

podobný vám, inteligentní hoch, posměváček, u něhož našli zápisník s

pošklebky a útoky na Ježíše Krista a Evangelium. Co na tom? myslil si

zajisté ten chlapec tak podobný vám. Vždyť nedělal nic zlého, jen žertoval.

Sotva znal nenávist. Znal patrně jen nevážnost a lhostejnost. Byl popraven.

Ach, nepovažujte mne za stoupence takové krutosti. Chci jen říci, že žádné

velké hnutí mající přetvořit svět nesnáší posměšek a zlehčování, protože to

je rez, která všechno rozleptává.

Vždyť sledujte jen dál svůj postoj, Ludvíku. Vyloučili vás ze strany,

vypověděli ze školy, zařadili na vojně mezi politicky nebezpečné vojáky a

poslali pak na další dva nebo tři roky do dolů. A co vy? Zatrpkl jste do dna

duše, přesvědčen o nesmímé křivdě. Ten pocit křivdy dodnes určuje veškerý

váš životní postoj. Nerozumím vám! Proč mluvíte o křivdě? Poslali vás mezi

černé vojáky - mezi nepřátele komunismu. Dobrá. A to byla křivda? Nebyla

to pro vás spíš veliká příležitost? Mohl jste přece působit mezi nepřáteli! Je

důležitější a větší poslání? Což neposílá Ježíš své učedníky "jako ovce mezi

vlky"? "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní," pravil přece Ježíš.

"Nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ... " Ale vy jste netoužil jít mezi hříšné a nemocné!

Namítnete mi, že mé srovnání je nepřípadné. Ze Ježíš posílal své učedníky

"mezi vlky" se svým požehnáním, kdežto vy jste byl nejdřív sám vyobcován a

proklet a pak teprve poslán mezi nepřátele jako nepřítel, mezi vlky jako vlk,

mezi hříšné jako hříšný.

Ale což popíráte, že jste byl skutečně hříšný? Což jste se opravdu před tváří

svého sboru ničím neprovinil? Kde se ve vás bere ta pýcha? Člověk oddaný

své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest. Ponížení

budou povýšeni. Kající budou očištěni. Ti, jimž se děje křivda, mají

příležitost ověřit svou věrnost. Jestli jste zatrpkl vůči svému sboru jen proto,

že vám naložil na bedra příliš těžký náklad, vaše víra byla slabá a ve zkoušce,

která vám byla udělena, jste neobstál.

Ve vašem sporu se stranou nestojím při vás, Ludvíku, protože vím, že

velké věci se dají na tomto světě vytvořit jen se sborem lidí bezmezně

oddaných, kteří svůj život pokorně odevzdávají vyššímu záměru. Vy nejste,

Ludvíku, bezmezně oddaný. Vaše víra je vetchá. Jak by nebyla, když jste se

věčně odvolával jen sám na sebe a na svůj ubohý rozum!

Nejsem nevděčný, Ludvíku, vím, co jste udělal pro mne i pro mnohé jiné