Милан Кундера - Žert

syn bude dnes králem a že chci být při tom, jak se připravuje. Ale Vlasta mi

vpadla do zad. Prý je to její věc, připravit syna. Já prý ať jdu a mluvím do

rozhlasu.

A tak jsem nakonec poslušně šel. Redaktorka byla nakvartýrována v

místnosti národního výboru. Měla tam magnetofon a mladého kluka, který

ho obsluhoval. Mohla si jazyk umluvit a pořád se smála. Pak si dala

mikrofon před ústa a položila první otázku Kaláškovi.

Kalášek odkašlal a spustil. Pěstování lidového umění je prý nedílnou

součástí komunistické výchovy. Okresní národní výbor to plně chápe. Proto

i plně podporuje. Přeje jim plný úspěch a plně sdílí. Děkuje všem, kteří se

podíleli. Nadšení organizátoři a nad- šené školní děti, které plně.

Únava, únava. Pořád stejné věty. Patnáct let slyšet pořád stejné věty. A

slyšet je tentokrát od Kaláška, který přece na lidové umění kašle. Lidové

umění je mu prostředkem. Prostředkem, jak se pochlubit novou akcí. Jak

plnit směrnici. Jak podtrhnout svou zásluhu. Nehnul pro Jízdu králů prstem

a šetří na nás každým krej- carem. Přesto bude Jízda králů připsána k dobru

právě jemu. Je vládcem okresní kultury. Bývalý obchodní příručí, který

nerozezná housle od kytary.

Redaktorka si nastrčila mikrofon před ústa. Jak jsem prý spokojen s

letošní Jízdou králů. Chtěl jsem se jí vysmát. Vždyť Jízda králů ještě

nevyjela! Ale vysmála se ona mně. Jsem prý tak zkušený folklorista, že jistč

vím, jak dopadne. Ano, oni vědí všechno předem. Průběh všech budoucích

věcí je jim už znám. Budoucnost se už dávno udála a hude se pro ně už jen

opakovat.

Měl jsem chuť jí říct všechno, co si myslím. Že Jízda dopadne hůř než jiná

léta. Že lidové umění ztrácí rok od roku stoupence. Že ztrácí i někdejší zájem

institucí. Že už téměř nežije. To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z

rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a

soubory lidových písní a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní

hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem,

partiturou, Hotovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká

zpotvo· řenina! To co znáte, paní redaktorko, z orchestrů a souborů, to je jen

staré romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie!

Skutečné lidové umění už nežije, ne, paní redaktorko, už nežije.

Chtěl jsem to o překot vychrlit do mikrofonu, ale řekl jsem nakonec něco

jiného. Jízda králů byla krásná. Síla lidového umění. Záplava barev. Plně

sdílím. Děkuji všem, kdo se podíleli. Nadšení organizátoři a školní děti,

které plně.

Styděl jsem se, že mluvím tak, jak oni chtějí. Jsem tak zbabělý? Nebo tak

ukázněný? Nebo tak unavený?

Byl jsem rád, že jsem dořečnil a mohu se rychle ztratit. Těšil jsem se

domů. Na dvoře bylo mnoho čumilů a všelijakých pomocníků, kteří zdobili

koně mašlemi a pentlemi. Chtěl jsem vidět Vladimíra, jak se připravuje.

Vešel jsem do domu, ale dveře do obývacího pokoje, kde ho oblékali, byly

zamčené. Zaklepal jsem a zavolal. Zevnitř se ozvala Vlasta. Tady nemáš co

dělat, tady se obléká král. Sakra, povídám, proč bych tam neměl co dělat? Je

to proti tradici, odpověděl mi zevnitř Vlastin hlas. Nevím, proč by bylo proti

tradici, aby byl otec při oblékání krále, ale nevymlouval jsem jí to. Slyšel

jsem v jejím hlase zaujetí a těšilo mne to. Těšilo mne, že jsou zaujati mým

světem. Mým ubohým a osiřelým světem.

A tak jsem šel zase na dvůr a kecal s lidmi, kteří zdobili koně. Byl to těžký

tažný kůň z družstva. Trpělivý a klidný.

Pak jsem uslyšel hluk lidských hlasů doléhající z ulice skrze zavřená vrata.

A potom volání a bouchání. Přišla moje chvíle. Byl jsem rozčilen. Otevřel

jsem vrata a vystoupil před ně. Jízda králů byla seřazena před naším

domem. Koně ozdobení pentlemi a fábory. Na nich mladíci v barevných

krojích. Jako před dvaceti léty. Jako před dvaceti léty, když sem přijeli pro

mne. Když prosili mého otce, aby jim dal svého syna jako krále.

Úplně vpředu, těsně u našich vrat, seděla na koních obě pážata, v ženských

krojích a se šavlemi v ruce. Čekala na Vladimíra, aby ho provázela a střežila

po celý den. K nim ted' vyjel z houfu jezdců mladý muž, zastavil koně těsně

přede mnou a začal se svými verši:

"Hýlom, hýlom, poslúchajte!

Tatínku milý, přišli jsme vás požádat,

zda byste nám mohli vašeho syna dnes za krále dat!"

Potom sliboval, že budou krále dobře hlídat. Že ho provedou mezi

nepřátelskými vojsky. Že ho nedají do rukou nepřátel. Že jsou připraveni

bojovat. Hýlom, hýlom.

Ohlédl jsem se dozadu: v tmavém průjezdu našeho stavení seděla už na

ozdobeném koni postava v ženském kroji, nabíraných rukávcích, s

barevnými stuhami přes tvář. Král. Vladimír. Najednou jsem zapomněl na

svou únavu a rozmrzení a bylo mi dobře. Starý král posílá do světa mladého

krále. Obrátil jsem se a šel jsem k němu. Stál jsem těsně u koně a stoupl

jsem si na špičky, abych byl ústy co nejblíže jeho zakryté tváři. "Vlád'o,

šťastnou cestu!" zašeptal jsem mu. Neodpověděl. Nepohnul se. A Vlasta mi s

úsměvem řekla: Nesmí ti odpovědět. Nesmí až do večera promluvit jediné

slovo.

____________________________________________________

___________

(3)

Trvalo to sotva čtvrt hodiny a octl jsem se ve vesnici (v dobách mého

jinošství byla od města oddělena pásem polí, ale dnes již s ním vytvořila

téměř souvislý celek); zpěv, který jsem slyšel už ve městě (doléhal tam

vzdáleně a teskně), ozýval se nyní v plné síle, a to z ampliónů připevněných

na domech nebo na sloupech elektrického vedení (já hlupák ustavičně

klamaný: ještě před chvílí jsem se nechal rozesmutnět tesknotou a údajnou

opilostí toho hlasu, a zatím to byl jen hlas reprodukovaný, za nějž bylo

vděčit vysílacímu zařízení na národním výboru a dvěma ohraným deskám!);

kousek před návsí byla vztyčena slavobrána s velkým papírovým

transparentem, na němž bylo napsáno červeným ozdobným písmem

VÍTÁME VÁS; lidé se tu již hustěji houfovali, byli většinou v civilních

šatech, ale objevilo se mezi nimi sem tam i několik starých mužů v lidových

krojích: v holínkách, bílých lněných kalhotách a vyšívané košili. To už se

ulice rozšiřovala v náves: mezi silnicí a řadou domků prostíral se ted' široký

pruh trávy s řídce vysázenými stromky, mezi nimiž bylo postaveno (pro

dnešní slavnost) několik stánků, u nichž se prodávalo )pivo, limonáda,

burské oříšky, čokoláda, perníky, párky s hořčicí a oplatky; v jednom stánku

měl své stanoviště městský mléčný bar: zde nabízeli mléko, sýry, máslo,

mléčné koktejly, jogurt a kyselou smetanu; alkohol (kromě piva) se

neprodával u žádného stánku, ale přesto se mi zdálo, že většina lidí je opilá;

tlačili se u stánků, překáželi jeden druhému, lelkovali; sem tam se někdo

nahlas rozezpíval, ale byl to vždy jen marný nápřah hlasu (doprovázený