Милан Кундера - Žert

koňaků. Běda, pochopil jsem, že ani tentokrát nedopřeje mi rodné město

slušnou snídani.

Vyšel jsem na ulici; modrá obloha, potrhané mráčky, počínající dusno,

prach lehounce se vznášející, ulice ústící do rovného širokého náměstí s

čnící věží (ano s tou, jež se podobala vojáku s helmicí), to všechno mne

ovanulo smutkem pustoty. Z dálky sem doléhal přiopilý křik táhlé slovácké

písně (v níž se mi zdál být zaklet stesk, step a dlouhé jízdy naverbovaných

hulánů) a v mysli se mi vynořila Lucie, ten příběh dávno minulý, který se v

této chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce, kterým prošlo (jako

by prošlo stepí) tolik žen, aniž tam po sobě cokoli zanechaly, tak jako

vznášející se prach nezanechává žádné stopy na tomto plochém, širokém

náměstí, usedne mezi dlažební kostky a zase se zvedne a poryvem větru se

plouží dál.

Kráčel jsem po těch poprášených dlažebních kostkách a cítil tíživou

lehkost prázdnoty, která ležela na mém životě: Lucie, bohyně páry, vzala mi

kdysi samu sebe, včera mi převrátila v nic mou přesně promyšlenou mstu a

vzápětí mi proměnila i vzpomínku na sebe v cosi zoufale směšného, v jakýsi

groteskní omyl, protože to, co mi vyprávěl Kostka, svědčilo o tom, že jsem

vzpomínal po všechna ta léta na někoho jiného než na ni, protože jsem

vlastně nikdy nevěděl, kdo Lucie je.

Vždycky jsem si s oblibou říkal, že Lucie je pro mne čímsi abstraktním,

legendou a mýtem, ale ted' jsem chápal, že v těchto poetizujících termínech

se skrývala pravda zcela nepoetická: že jsem ji neznal; že jsem ji neznal

takovou, jaká skutečně byla, jaká byla sama v sobě a pro sebe. Nevnímal

jsem na ní (v slepém egocentrismu) nic než ty stránky její bytosti, které se

bezprostředně obracely ke mně (k mé opuštěnosti, k mé nesvobodě, k mé

touze po něze a laskavosti); nebyla pro mne ničím víc než funkcí mé vlastní

životní situace; všechno, čím tuto konkrétní životní situaci přesahovala,

všechno, čím byla jen sama sebou, mi unikalo. Ale byla-li pro mne opravdu

jen funkcí situace, bylo zcela logické, že ve chvíli, kdy se situace změnila

(kdy nastala jiná situace, kdy já sám jsem zestárl a změnil se), zmizela i

moje Lucie, protože dále už byla jen tím, co mi na ní uniklo, co se mne

netýkalo, čím mne přesahovala. A proto bylo také zcela logické, že jsem ji po

patnácti letech vůbec nepoznal. Byla už dávno pro mne (a já jsem ji

neuvažoval jinak než jako ,,bytost pro mne") jiným a neznámým člověkem.

Patnáct let šla za mnou depeše o mé porážce a dostihla mne. Podivín

Kostka (kterého jsem vždycky bral jen zpola vážně) znamenal pro ni víc, víc

pro ni udělal, víc ji znal a lépe (nechci říci více, protože síla mé lásky byla

maximální) ji miloval: svěřila se mu se vším - mně s ničím; učinil ji šťastnou

-já nešt'astnou; poznal její tělo - já nikdy. A přece k tomu, abych byl tehdy

dosáhl těla, po němž jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté:

abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se

obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím

byla sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil tak sobě i jí. Zalila

mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku,

pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou,

aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho

druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem

shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svon vlastní cenu. Ano, já jsem

celých těch patnáct let vzpomínal na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi

uchovávalo můj tehdejší obraz!

Vybavil se mi chladný pokoj s jedinou postelí, do něhož svítila zvenčí

lucerna přes špinavé sklo, vybavilo se mi divoké Luciino odpírání. Bylo to

všechno jak špatný vtip: já ji pokládal za pannu a ona se mi bránila právě

proto, že panna nebyla a bála se asi okamžiku, kdy poznám pravdu. Anebo

měla její obrana ještě jiné vysvětlení (které koresponduje s tím, jak chápal

Lucii Kostka): drastické první sexuální zážitky zošklivily Lucii milostný akt a

zbavily ho pro ni významů, které mu přikládá většina lidí; vyprázdnily ho

zcela od něhy a milostného citu; pro toto děvčátko- kurvičku bylo tělo čímsi

ošklivým a láska čímsi netělesným; duše vstoupila s tělem do tiché a

umíněné války.

Tento výklad (tak melodramatický a přece tak pravděpodobný)

promlouval ke mně znovu o té truchlivé roztržce (sám jsem ji tak dobře znal

v mnoha různých podobách) mezi duší a tělem a vyvolal mi (protože smutné

se tu ustavičně překřikovalo se směšným) příběh, jemuž jsem se kdysi velice

smál: jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám

sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tento-

krát konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku

(odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci

až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla

mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se

mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po

svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit,

protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec.

Z dálky se ozýval stále přiopilý křik táhlé slovácké písně a mísil se s

groteskní pachutí vzpomenutého příběhu, s prašnou prázdnotou města i s

mým smutkem, do něhož se nyní ještě navíc ozval z mých vnitřností hlad.

Ostatně byl jsem pár kroků od mléčného baru; zacloumal jsem dveřmi, ale

byly zamčené. Nějaký občan šel kolem a řekl mi: "Jo, dneska je celej mléčnej

bar na slavnosti." "Na Jízdě králů?" "Jo, mají tam svůj stánek."

Zaklel jsem, ale musil jsem se smířit; dal jsem se směrem ozývající se

písně. K folkloristické slavnosti, které jsem se zuřivě vyhýbal, vedl mne můj

kručící žaludek.

____________________________________________________

___________

(2)

Únava. Od samého rána únava. Jako bych snad celou noc pro. flámoval.

Ale já celou noc spal. Jenomže můj spánek, to už je jen odstředěné mléko

spánku. Přemáhal jsem u snídaně zívání. Pak se k nám pomalu začali trousit

lidé. Vladimírovi kamarádi a různí okouněči. Chasník z družstva přivedl na

náš dvůr koně pro Vladimíra. A mezi těmi všemi se najednou objevil

Kalášek, kulturní referent okresního národního výboru. Už dva roky s ním

vedu válku. Byl v černých šatech, tvářil se slavnostně a vedle sebe měl

elegantní paní. Redaktorka pražského rozhlasu. Prý s nimi musím jít. Paní

si chce natočit rozhovory pro pořad o Jízdě králů.

Dejte mi svátek! Nebudu dělat šaška. Redaktorka se rozplývala nadšením,

že mne osobně poznává, a ovšem i Kalášek se přidal. Že prý je to moje

politická povinnost, abych šel. Tatrman. Odolal bych jim. Rekl jsem, že můj