Милан Кундера - Žert

opilým nápřahem paže), dva tři takty písně, které hned utonuly v hluku

náměstí, do něhož se z ampliónu ozývala nepřehlušitelně gramofonová

deska s lidovou písní. Po celém náměstí se už povalovaly (ač bylo časně a

Jízda králů dosud nevyjela) kalíšky od piva z voskovaného papíru i papírové

tácky se skvrnami od hořčice.

Stánek s mlékem a jogurtem čpěl abstinentismem a lidi odrazoval; když se

mi podařilo dostat téměř bez čekání kalíšek mléka a loupáček, poodstoupil

jsem do poněkud vylidněného prostoru, aby do mne nikdo nevrážel, a usrkl

jsem mléka. V té chvíli se ozval z druhého konce náměstí povyk: Jízda králů

vjížděla na náves.

Černé kloboučky s kohoutím pérem, široké zřasené rukávy bílých košili,

modré vesty s červenými chomáčky vlny, barevné papírové pentle vlající s

koňských těl zaplnily prostor návsi; a hned se do lidského bzučení a písně z

ampIiónů ozvaly i nové zvuky: ržání koní a vyvolávání jezdců:

"Hýlom, hýlom, poslúchajte,

horní, dolní, domácí i přespolní,

co se přihodilo túto svatodušní neděli.

Máme krále chudobného, ale velmi poctivého,

ukradli mu tisíc volů

z prázdného dvoru ... "

Vznikl pro sluch i pro oko zmatený obraz, kde se všechno vzájemně

překřikovalo: folklór z ampliónu s folklórem na koních; barevnost krojů a

koní s nehezkou hnědí a šedí špatně ušitých civilních šatů publika; usilovná

spontánnost krojovaných jezdců s usilovnou starostlivostí pořadatelů, kteří

s červenými páskami na rukávě pobíhali mezi koňmi i mezi publikem a

snažili se udržet vzniklý chaos v mezích jakéhosi pořádku, což nebylo zda-

leka jednoduché nejenom pro neukázněnost diváků (naštěstí nepříliš

početných), ale zejména proto, že provoz na silnici nebyl uzavřen;

pořadatelé stáli na obou koncích jízdního houfu a dávali autům znamení,

aby zpomalila jízdu; a tak se mezi koňmi prodírala osobní i nákladní auta i

řvoucí motocykly, z čehož se koně stávali neklidní a jezdci nejistí.

Upřímně řečeno, když jsem se tak urputně vyhýbal tomu, abych se účastnil

této (a jakékoli jiné) folkloristické slavnosti, bál jsem se něčeho jiného, než

co jsem právě teď viděl: počítal jsem s nevkusem, počítal jsem s nestylovým

míšením skutečného lidového umění s kýčem, počítal jsem se zahajovacími

projevy hloupých řečníků, počítal jsem se všemožnými aktualizacemi

(nedivil bych se, kdyby čilí funkcionáři udělali z Jízdy králil třeba jízdu

partyzánů), ano, počítal jsem se vším nejhorším, s bombastem a falši, ale

nepočítal jsem s tím, co od samého počátku neúprosně celou tuto slavnost

poznamenávalo, nepočítal jsem s touhle smutnou, málem dojemnou

nebohostí; utkvívala tu na všem: na těch pár stáncích, na tom nepočetném,

ale dokonale neukázněném a nesoustředěném publiku, na tom sváru

běžného denního provozu s anachronickou slavností, na těch plašících se

koních, na tom řvoucím ampliónu, který se strojovou setrvačností

vykřikoval do světa (dvě stále stejné lidové písně, takže zcela překřičel

(spolu s racholem motocyklů) mladičké jezdce, kteří s napínajícími se žilami

na krku vyvolávali své verše.

Odhodil jsem kalíšek od mléka a Jízda králů, když se již dostatečně

představila shromážděnému publiku na návsi, vydala se na svou

mnohahodinovou pouť dědinou. Dobře jsem to všechno znal, vždyť jsem

kdysi, poslední rok před koncem války, sám jel jako páže (oblečen do

slavnostního ženského kroje a maje v ruce šavli) po boku Jaroslava, který

byl tehdy králem. Neměl jsem chuť dojímat se vzpomínkami, ale (jako by

mne nebohost slavnosti odzbrojovala) nechtěl jsem se ani násilně odvracet

od obrazu, který se mi naskýtal; dal jsem se zvolna za jezdeckým houfem,

klerý se nyní rozvinul do šíře: uprostřed silnice tiskla se k sobě trojice

jezdců: uprostřed král a z každé strany vedle něho páže se šavlí a v ženských

šatech. Kolem nich pobíhalo volněji ještě několik jezdců z vlastní královy

družiny - tak řečení ministři. Ostatní houf se rozdělil na dvě samostatná

křídla, která jela po obou stranách ulice; i zde byly úlohy jezdců přesně

vymezeny: byli tu praporečníci (s praporem, jehož žerd' měli zastrčenu v

holínce, takže červená vyšívaná látka se třepotala po boku koně), byli tu

vyvolávači (před každým domem vyvolávali veršovanou zprávu o králi

poctivém, ale chudobném, jemuž ukradli tři tisíce z prázdné prkenice, jemuž

ukradli tři sta volů z prázdného dvoru), a konečně výběrčí (kteří jen vyzývali

k podarování: "Na krále, matičko, na krále!" a nastavovali proutěný košík na

dary).

____________________________________________________

___________

(4)

Děkuju ti, Ludvíku, je to teprve osm dnů, co tě znám, a miluju tě jako

nikdy nikoho, miluji tě a věřím ti, nepřemýšlím o ničem a věřím, protože i

kdyby mne rozum klamal, cit klamal, duše klamala, tělo je nezáludné, tělo je

poctivější než duše a moje tělo ví, že nezažilo nikdy to, co včera, smyslnost,

něhu, krutost, rozkoš, rány, mé tělo nikdy na nic takového nepomyslilo,

naše těla si včera přísahala a naše hlavy ať teď jdou poslušně s našimi těly,

znám tě teprve osm dnů a děkuju ti, Ludvíku.

Děkuju ti také proto, žes přišel v nejvyšší čas, žes mne zachránil. Od rána

byl dnes krásný den, obloha modrá, ve mně bylo modro, všechno se mi ráno

dařilo, pak jsme šli natáčet k domu rodičů Jízdu, jak prosí o krále, a tam ke

mně najednou přistoupil, lekla jsem se, nevěděla jsem, že už je tu, nečekala

jsem, že přijede z Bratislavy tak brzo, a taky jsem nečekala, že bude tak

krutý, představ si, Ludvíku, byl tak sprostý a přijel s ní!

A já, pitomá, jsem do poslední chvíle věřila, že moje manželství není ještě

úplně ztracené, že se dá ještě zachránit, já pitomá bych byla málem pro to

zpackané manželství obětovala i tebe a odepřela ti zde setkání, já pitomá,

zase jsem se málem nechala opít tím jeho sladkým hlasem, když mi říkal, že

se tu pro mne staví cestou z Bratislavy a že se mnou chce velmi mnoho

mluvit, upřímně mluvit, a zatím přišel s ní, s tím spratkem, s tím zajícem,

dvaadvacetiletá holka, o třináct let mladší než já, je to tak potupné prohrát

jen proto, že jsem se narodila dřív, člověk by vyl bezmocí, ale nesměla jsem

výt, musela jsem se usmát a podat jí zdvořile ruku, děkuju ti, že jsi mi dal

sílu, Ludvíku.

Když poodešla, povídal, že teď máme možnost si o všem pohovořit

upřímně ve třech, tak prý to bude nejčestnější, čestnost, čestnost, znám tu

jeho čestnost, už dva roky koleduje o rozvod a ví, že se mnou z očí do očí nic

nepořídí, spoléhá se, že se tváří v tvář té holce zastydím, že se neodvážím

hrát potupnou roli urputné manželky, že se složím, rozpláču a dobrovolně

vzdám. Nenávidím ho, klidně mi vrazí nůž pod žebra, právě když pracuju,

když reportuju, když potřebuju klid, měl by si vážit aspoň mé práce, měl by

ji trochu ctít, a takhle je to pořád, už mnoho let, pořád jsem zatlačovaná