Милан Кундера - Žert

dozadu, pořád prohrávám, stále jsem ponižovaná, ale teď se ve mně

probudil vzdor, cítila jsem za sebou tebe a tvou lásku, cítila jsem tě ještě v

sobě a na sobě, a ti krásní barevní jezdci kolem mne, křičící a jásající, jako

by volali, že jsi, že život je, že budoucnost je, a já jsem v sobě pocítila hrdost,

kterou jsem už málem ztratila, ta hrdost mne zaplavila jako povodeň,

podařilo se mi pěkně se usmát a řekla jsem mu: K tomu snad není zapotřebí,

abych jezdila do Prahy s vámi, nebudu vás rušit a mám tu rozhlasový vůz a

co se týče té domluvy, o kterou ti jde, to se dá vyřídit velmi rychle, mohu ti

představit muže, s kterým chci žít, určitě se všichni velmi dobře domluvíme.

Možná, že jsem provedla ztřeštěnost, ale jestli jsem ji provedla. tak ať,

stálo to za ten okamžik sladké pýchy, stálo to za to, on okamžitě pětinásobně

zvlídněl, zřejmě byl rád, ale bál se, jestli to myslím opravdu vážně, nechal si

to ode mne opakovat, řekla jsem mu tvoje plné jméno, Ludvík Jahn, Ludvík

Jahn, a řekla jsem nakonec výslovně, neboj se, na mou čest, nepoložím už

ani stéblo do cesty našemu rozvodu, neboj se, nechci tě, ani kdybys ty mne

chtěl. Řekl na to, že jistě zůstaneme dobrými přáteli, usmála jsem se a řekla

jsem, že o tom nepochybuji.

____________________________________________________

___________

(5)

Před mnoha léty, kdy jsem ještě hrával na klarinet v kapele, lámali jsme si

hlavu, co vlastně Jízda králů znamená. Když prchal poražený uherský král

Matyáš z Čech do Uher, musela ho prý jeho jízda zde, v moravské krajině,

skrývat před českými pronásledovateli a živit jeho i sebe žebrotou. Říkalo se,

že Jízda králů je památka na tuto historickou událost, ale stačilo jen trochu

pátrat ve starých listinách, aby se zjistilo, že zvyk Jízdy králů je mnohem

starší než vzpomínaný příběh. Odkud se tedy vzal a co znamená? Pochází

snad až z pohanských dob a je památkou na obřady, při nichž byli chlapci

přijímáni za muže? A proč jsou vůbec král a jeho pážata v ženských šatech?

Je to obraz toho, jak kdysi nějaká vojenská družina (ať už Matyášova nebo

mnohem starší) převáděla svého vůdce v převlečeni krajinou nepřátel, ane-

bo je to pozůstatek staré pohanské pověry, podle níž převlek ochraňuje před

zlými duchy'? A proč nesmí král po celou dobu promluvit jediné slovo? A

proč se obřad jmenuje Jízda králů, když je v ní král jen jeden? Co to všechno

znamená? Kdo ví. Je mnoho hypotéz a žádná není doložená. Jízda králů je

tajemný obřad; nikdo neví, co vlastně znamená, co chce říci, ale tak jako

egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst (a vnímají je

pouze jako fantastické kresby), je i Jízda králů snad proto tak krásná, že

obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta,

barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar.

A tak počáteční nedůvěra, s níž jsem pozoroval zmateně se rozjíždějící

Jízdu králů, k mému údivu ze mne opadala a já jsem byl pojednou zcela

zahleděn na barevný jízdní houf pomalu se šinoucí domek od domku;

ostatně i amplióny, které ještě před chvílí pouštěly do okolí pronikavý

zpěvaččin hlas, ted' zmlkly a bylo slyšet (pominul-li jsem občasný rachot

vozidel, který jsem si již dávno zvykl odčítat od svých sluchových dojmů) jen

zvláštní hudbu vyvolávání.

Chtělo se mi zůstat stát, zavřít oči a jenom poslouchat: uvědomoval jsem

si, že právě tady, uprostřed slovácké vesnice, slyším verše, verše v

prapůvodním smyslu toho slova, jak je nikdy neuslyším z rádia, z televizoru

ani z jeviště, verše jako slavnostní rytmické volání, jako útvar na pomezí řečí

a zpěvu, verše sugestivně uchvacující patosem samého metra, jak patrně

uchvacovaly, když se ozývaly z jeviště antických amfiteátrů. Byla to

nádherná a mnohohlasá hudba: každý z vyvolávačů volal své verše mono-

tónně na jednom tóně, ale každý na jiném, takže se hlasy spojovaly

bezděčně v akord; přitom chlapci nevolali zároveň, každý z nich začal své

vyvolávání jindy, každý u jiného domku, takže se hlasy ozývaly z různých

stran a v nestejnou chvíli, připomínajíce tak několikahlasý kánon; jeden

hlas nž končil, druhý byl uprostřed a do něho už na jiné tónové výšce zahájil

své volání další hlas.

Jízda králů šla dlouho hlavní ulicí (ustavičně plašena automobilovou

frekvencí) a pak se u jednoho nároží rozdělila: pravé křídlo postupovalo dál,

levé zabočilo do uličky vpravo; tam byl hned na kraji malý žlutý domek s

plůtkem a předzahrádkou hustě naplněnou barevnými květinami. Vyvolávač

se pouštěl do rozmarných improvizací: volal, že u tohoto domku stojí pěkná

pumpa a ta paní, co v tom domku bydlí, má syna lumpa; zeleně natřená

pumpa stála opravdu před domem a tlustá čtyřicátnice, zřejmě potěšena

titulem, který dostal její syn, se smála a podávala výběrčímu na koni, jenž

volal: "Na krále, matičko, na krále !", papírovou bankovku. Výběrčí si ji dal

do košíku, který měl upevněný u sedla, ale hned tu byl druhý vyvolávač a

volal na čtyřicátníci, že prý je pěkná mladice, ale ještě pěknější je její slivo-

vice, a udělal z dlaně kornout a zakláněje hlavu přiložil si ho k ústům.

Všichni dokola se smáli a čtyřicátnice v spokojených rozpacích odběhla do

domku; slivovici tam měla zřejmě připravenu, protože se vrátila za malou

chvilku s láhví a kalíškem, do něhož nalévala a podávala jezdcům.

Zatímco královo vojsko popíjelo a žertovalo, stál opodál král s dvěma

pážaty nepohnutě a vážně, tak jako je snad skutečně údělem králů zahalit se

do vážnosti a stát osamoceně a nezúčastněně uprostřed hlučících voj sk.

Koně obou pážat stáli těsně po obou stranách koně králova, takže se holínky

všech tří jezdců téměř dotýkaly (koně měli na hrudi veliká perníková srdce

plná ozdob ze zrcátek a barevných polev, na čele měli papírové růže a žíně

jejich hřívy byly promíšeny pentlemi z barevného krepového papíru).

Všichni tři mlčící jezdci byli v ženských šatech; měli široké sukně, nabírané

škrobené rukávy a na hlavě bohatě zdobené čepce; jen král měl místo čepce

zářivou stříbrnou čelenku a z té visely dolů tři dlouhé a široké stuhy, po

stranách modré, uprostřed červené, které zcela zakrývaly jeho tvář a

dodávaly mu tajemný a patetický vzhled.

Byl jsem u vytržení nad touto strnulou trojicí; seděl jsem sice před dvaceti

léty na zdobeném koni právě tak jako oni, ale protože jsem tehdy viděl Jízdu

králů zevnitř, neviděl jsem vlastně nic. Teprve teď ji skutečně vidím a

nemohu odtrhnout oči: král sedí (pár metrů ode mne) vztyčen a podobá se

střežené soše zahalené clo praporu; a možná, projelo mi najednou hlavou,

možná že to vůbec není král, možná že to je královna; možná že to je

královna Lucie, která se mi přišla zjevit ve své pravé podobě, protože její

pravá podoba je právě zakrytá podoba.