Милан Кундера - Žert

nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové

nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom

si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.

A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může

každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele

rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi

zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním

nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní

rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních

vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrov-

návám tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že

právě v něm vidím vtěleno všechno své životní zlo? Jak mu vysvětlím, že ho

potřebuju nenávidět?

____________________________________________________

___________

(8)

Těla koní zaplňovala úzkou ulici. Viděl jsem krále z dálky několika metrů.

Seděl na svém koni opodál ostatních. Po jeho bocích dva jiní koně s dvěma

jinými chlapci, jeho pážaty. Byl jsem zmaten. Měl mírně ohnutá záda, jako

je mívá Vladimír. Seděl klidně, jakoby bez zájmu. Je to on? Snad. Ale stejně

dobře to může být i někdo jiný.

Prodral jsem se blíž. Musím ho přece poznat. Vždyť mám do paměti

vepsáno jeho držení těla, každé jeho gesto! Vždyť ho mám rád, a láska má

přece svůj instinkt!

Stál jsem ted' těsně u něho. Mohl bych ho oslovit. Bylo by to tak

jednoduché. Ale bylo by to zbytečné. Král nesmí promluvit.

Pak se Jízda hnula zase o dům dál. Teď ho poznám! Krok koně ho musí

přimět k pohybu, jímž se mi prozradí. Král se při nakročení koně opravdu

poněkud napřímil, ale nijak mi to neprozradilo toho, kdo je pod rouškou.

Křiklavé stuhy na jeho tváři byly zoufale neprůhledné.

____________________________________________________

___________(9)

Jízda králů popojela už zase o několik domů dál, my s hloučkem jiných

zvědavců popošli jsme s ní a naše konverzace přeskočila na další témata:

slečna Brožová přešla od Zemánka k sobě a rozvykládala se o tom, jak ráda

jezdí autostopem. Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud

afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační

manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež

vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v

generační svébytnosti. Podrobení takové generační mentalitě (té pýše stáda)

mi bylo vždycky protivné. Když slečna Brožová rozvíjela provokativní úvahu

(slyšel jsem ji od jejích vrstevníků už asi popadesáté), že se lidstvo dělí na ty,

kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobrodružní, lidští), a na ty,

kteří jim nezastaví (pad'ouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští), nazval jsem

ji žertem "dogmatikem autostopu". Odpověděla mi prudce, že není

dogmatikem, ani revizionistou, ani sektářem, ani úchylkářem, že není

uvědomělá ani neuvědomělá, že to všechno jsou slova, která jsme vymyslili

my, která náležejí nám a jim jsou cizí.

,,Ano," řekl Zemánek, "jsou jiní. Naštěstí jsou jiní. I jejich slovník je

naštěstí jiný. Nezajímají je naše úspěchy ani naše viny. Nevěřil bys, ale u

přijímacích zkoušek na vysokou školu ti mladí už ani nevědí, co to byly

procesy, Stalin je pro ně jen jméno, a Bucharin, Kameněv, Rajk už pro ně

nejsou ani jména. Představ si, že většina z nich nevěděla ani, kdo byl

Clementis."

"Jenomže právě to se mi zdá hrozné," řekl jsem.

"Nesvědčí to o jejich vzdělanosti. Ale je v tom pro ně vysvobození.

Nepustili do svého vědomí náš svět. Odmítli ho se vším všudy."

"Slepota vystřídala slepotu."

"Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou

docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme

trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na

schůzích. Mají rádi džez. My jsme nepodařeně imitovali folklór. Věnují se

sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme svým

mesiášstvím svět málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání."

____________________________________________________

___________

(10)

Jak je to možné? Král! Vztyčená postava na koni zahalená do pestrých

barev! Kolikrát jsem ho viděl a kolikrát jsem si ho představoval!

Nejdůvěrnější představa! A ted' se změnila ve skutečnost a veškerá

důvěrnost je pryč. Je to najednou jen barevná larva a já nevím, co je v ní.

Ale co je tedy důvěrného na tomto skutečném světě, když ne můj král?

Můj syn. Nejbližší člověk. Stojím před ním a nevím, je-li to on či ne. Co tedy

vím, nevím-li ani toto? Jaké mám jistoty na tomto světě, není-li ani toto

moje jistota?

____________________________________________________

___________

(11)

Zatímco se Zemánek oddával chvalozpěvu na mladou generaci, díval jsem

se na slečnu Brožovou a smutně jsem zjišťoval, že je to dívka pěkná a

sympatická, a cítil jsem závistivou lítost, že mi nepatří. Šla vedle Zemánka,

byla hovorná, chytala se ho každou chvíli za ruku, důvěrně se na něho

obracela a já jsem si uvědomoval (jako si to uvědomuju rok od roku častěji),

že jsem od dob Lucie neměl dívku, kterou bych měl rád a které bych si vážil.

Život se mi vysmíval, když mi poslal připomínku mého životního nezdaru

právě v podobě milenky tohoto muže, kterého jsem den předtím klamně

porážel v groteskní sexuální bitvě.

Čím víc se mi slečna Brožová líbila, tím víc jsem si uvědomoval, jak zcela

náleží smýšlení svých vrstevníků, pro něž já a moji vrstevníci splýváme v

jedinou nerozlišenou masu a jsme pro ně všichni deformováni stejně

nesrozumitelnou hantýrkou, stejně přepolitizovaným myšlením, stejnými

úzkostmi (jevícími se jako zbabělost či strach), stejně podivnými zážitky z

jakési černé a jim už vzdálené doby. Už jim ani nestojí za to rozlišovat, kdo z

nás té době přidával na tíži a kdo z nás se snažil tu tíži vlastními rameny

odvalovat. Není to pro ně zajímavé, protože dnes už ji dějiny odvalují samy a

bez nás (ano, zajisté, to je jen klamné zdání, že bez nás, ale co na tom, zda s

námi či bez nás, když ji odvalují určitě ne pro nás, ale právě pro ně).

V té chvíli jsem náhle chápal, že podobnost mezi mnou a Zemánkem

nespočívá jen v tom, že se Zemánek proměnil ve svých názorech a přiblížil

se tak ke mně, nýbrž že ta podobnost je hlubší a zasahuje celé naše osudy:

pohled slečny Brožové a jejích vrstevníků činí nás podobnými i tam, kde

jsme stáli zuřivě proti sobě. Cítil jsem najednou, že kdybych byl donucen

(bránil bych se tomu!) vyprávět před slečnou Brožovou příběh svého vylou-

čení ze strany, zdál by se jí vzdálený a příliš literární (ach ano, téma tolikrát

popsané v tolika špatných románech!), a byli bychom jí v tom příběhu stejně