Милан Кундера - Žert

minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si

hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted'

přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky,

fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se

z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku,

nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a

vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím,

abys přišel, abys přišel a smiloval se.

Můj bože, třeha je to jenom nějaké strašné nedorozumění, možná že ti Pavel

něco řekl, když jste spolu byli sami, co já vím, ptala jsem se tě na to,

zapřísahala jsem tě, abys mi vysvětlil, proč mne už nemiluješ, nechtěla jsem

tě pustit, čtyřikrát jsem tě zadržela, ale tys nechtěl nic slyšet, jenom jsi říkal,

že je konec, konec, definitivně konec, neodvolatelně konec, tak dobře,

konec, přisvědčila jsem ti nakonec a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako

by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pubertou, řekla jsem tím

vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím,

proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk, přeju ti

hezkou cestu, přeju ti tedy hezkou cestu ...

Možná že nevíš, jak tě miluji, určitě nevíš, jak tě miluji, možná si myslíš, že

jsem jen panička, která hledala dobrodružství, a netušíš, že jsi mi osudem,

životem, vším ... Možná že mne tu najdeš, jak ležím přikryta bílou plachton,

a pak pochopíš, že jsi zabil to nejcennější, co jsi měl v životě ... anebo

přijdeš, můj bože, a já ještě budu živa a ještě mne budeš moci zachránit a

budeš klečet u mne na kolenou a plakat a já tě budu hladit po rukou, po

vlasech a odpustím ti, všechno ti odpustím ...

____________________________________________________

___________

(15)

Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný

příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se

množil v další a další hloupé žerty, chtěl jsem vymazat celý tento den, jenž

povstal nedopatřením, jen proto, že jsem se ráno pozdě probudil a nemohl

už odjet, ale chtěl jsem vymazat i všechno, co k tomuto dni směřovalo,

všechno to hloupé snažení o Helenu, jež spočívalo rovněž jen na omylu.

Spěchal jsem, jako kdybych za sebou cítil Heleniny pronásledující kroky, a

napadlo mne: i kdyby to bylo možné a já opravdu vymazal těch několik

zbytečných dnů ze svého života, co to pomůže, když celý můj životní příběh

byl počat v omylu, špatným žertem pohlednice, tou náhodou, tím

nesmyslem? A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné

jako věci vzniklé právem a nutně.

Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho

mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? Vždyť

kdo se to tehdy mýlil, když hloupý žert mé pohlednice byl vzat vážně? Kdo

se to mýlil, když Alexejův otec (dnes ostatně už dávno rehabilitovaný, avšak

o nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak

všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž

naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta

božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to

jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní

rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum

domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie

žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní

žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem

všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.

Uviděl jsem na návsi (už ztichlé, protože Jízda králů objížděla druhý konec

vsi) o zeď opřenou velikou tabuli oznamující červenými písmeny, že dnes ve

čtyři odpoledne bude v zahradní restauraci koncertovat cimbálová kapela.

Vedle té tabule byly dveře do hospody, a protože mi zbývaly do odjezdu

autobusu skoro dvě hodiny a byl čas oběda, vešel jsem dovnitř.

____________________________________________________

___________

(16)

Tak strašně se mi chtělo jít ještě o kousíček blíž k té propasti, chtěla jsem

se nahnout nad zábradlí a dívat se do ní, jako by mi měl ten pohled přinést

útěchu a smíření, jako bychom tam dole, aspoň tam dole, když ne jinde, jako

bychom tam dole na dně propasti se mohli spolu najít a být spolu, bez

nedorozumění, bez zlých lidí, bez stárnutí, beze smutku a navždy ... Přešla

jsem znovu do druhého pokoje, měla jsem v sobě zatím čtyři tablety, to nic

není, to jsem ještě od té propasti moc daleko, to se ještě nedotýkám ani

zábradlí. Vysypala jsem si na dlaň zbylé prášky. Pak bylo slyšet z chodby, že

někdo otvírá dveře, lekla jsem se a hodila jsem si prášky do úst a zbrkle je

polykala, bylo to příliš velké sousto, cítila jsem, jak mne tlačí bolestně v

jícnu, i když jsem zapíjela, jak jsem mohla.

Byl to Jindra, ptal se, jak se mi daří práce, a já jsem najednou byla docela

jiná, spadla ze mne zmatenost, už jsem neměla ten vysoký cizí hlas a byla

jsem cílevědomá a rozhodná. Prosím tě, Jindro, to je dobře, žes přišel, něco

bych od tebe potřebovala. Začervenal se, řekl, že pro mne vždycky všechno

udělá a že je rád, že je mi už dobře. Ano, už je mně dobře, jenom chvilku

počkej, chci něco napsat, a sedla jsem si a vzala papír a psala. Ludvíku, můj

nejdražší, milovala jsem tě celou duší i tělem a moje tělo i moje duše nevědí

teď, proč by žily. Loučím se s tebou, miluju tě, sbohem, Helena. Ani jsem po

sobě nečetla, co jsem napsala, Jindra seděl naproti mně, díval se na mne a

nevěděl, co píšu, složila jsem rychle papír a chtěla jsem ho dát do obálky,

obálka ale nikde nebyla, prosím tě, Jindro, nemáš obálku?

Jindra šel klidně ke skříni u stolu, otevřel ji a začal se v ní hrabat, jindy

bych ho napomenula, aby se nehrabal v cizích věcech, ale tentokrát jsem

chtěla jen rychle, rychle obálku, podal mi ji, byla na ní hlavička místního

národního výboru, dala jsem do ní dopis, zalepila a na obálku napsala

Ludvík Jahn, prosím tě, Jindro, pamatuješ si toho člověka, jak s námi stál,

když tam byl taky můj muž a ta slečna, ano, ten černovlasý, já teď odtud

nemohu a potřebovala bych, abys ho někde našel a dal mu to.

Zase mne chytil za ruku, chudáček, co si asi myslil, jak si asi vysvětloval

moje rozčilení, ve snu ho nemohlo napadnout, oč jde, jenom cítil, že se něco

zlého se mnou děje, zase mi držel ruku a přišlo mi to najednou strašlivě

žalostné a on se ke mně sklonil a ohjal mne a přitiskl mi ústa na ústa, chtěla

jsem se bránit, ale on mne držel silně a nmě projelo hlavou, že je to poslední

muž v životě, kterého líbám, že je to můj poslední polibek, a bylo mi

najednou úplně bláznivě a objala jsem ho také a stiskla ho a pootevřela ústa

a cítila jeho jazyk na svém jazyku a jeho ruce na svém těle a cítila jsem v té