Милан Кундера: Žert

kovová tyč stojící na třech nožkách a nahoře se rozpínající - obdobně jako

dole - ve tři kovové větve: protože z věšáku nevisely žádné pláště, stál tu siře

a lidsky; z jeho železné nahoty a směšně vzpažených ruček šla na mne

úzkost); nad psacím stolem bylo okno, ale jinak tu byly jen samé holé stěny;

žádné dveře už odtud nikam nevedly; obě kanceláře byly zřejmě jediné dvě

místnosti v domku.

Šli jsme zpátky do první místnosti; vzal jsem se stolu blok papírů a

zalistoval jím; byly tam však těžko čitelné poznámky, které se týkaly (soudě

podle některých slov, která jsem stačil přečíst) popisu Jízdy králů; žádný

vzkaz, žádná další slova na rozloučenou. Otevřel jsem kabelku: byl tam

kapesník, peněženka, růž na rty, pudřenka, vytroušené dvě cigarety,

zapalovač; žádná tuba s léky, žádná lahvička s vypitým jedem. Přemýšlel

jsem horečně, co si mohla Helena udělat, a ze všeho se mi nejvíc nabízela

představa jedu; avšak po jedu by musela zbýt lahviěka nebo tuba. Šel jsem k

věšáku a hrábl do kapes dámského šusťáku: byly prázdné.

"Není na půdě?" řekl najednou chlapec netrpělivě, protože se mu mé

pátrání v místnosti, i když trvalo než pár vteřin, zdálo patrně neúčelné.

Vyběhli jsme na chodbu a uviděli jsme tam dvoje dveře: jedny byly v horní

třetině zasklené a bylo jimi vidět nezřetelně na dvůr; otevřeli jsme druhé,

bližší, za nimiž se objevilo schodiště, kamenné, temné a pokryté vrstvou

prachu a sazí. Vyběhli jsme nahoru; obklopilo nás přítmí, neboť ve střeše byl

jediný vikýř (se špinavým sklem), jímž prosvítalo jen matné, šedivé světlo.

Kolem dokola se rýsovalo plno harampádí (bedny, zahradní nástroje,

motyky, rýče, hrábě, ale i hromady fasciklů a stará zlámaná židle); klopýtali

jsme.

Chtěl jsem volat "Heleno !", ale strachem jsem nemohl; bál jsem se mlčení,

jež by následovalo. Také chlapec nevolal. Přehazovali jsme harampádí a

prohmatávali mlčky temné kouty; cítil jsem, jak jsme oba rozčileni. A ta

největší hrůza šla na nás z našeho vlastního mlčení, kterým jsme si

přiznávali, že už nečekáme od Heleny odpověď, že už jen hledáme její tělo,

ať už visící či ležící.

Nenašli jsme však nic a vrátili se dolů do kanceláře. Přehlédl jsem znovu

celý inventář, stoly, židle, věšák, který držel ve vzpažené ruce její plášť, a pak

v druhé místnosti znovu: stůl, židle, skříň a zase věšák se zoufale

vzpaženými prázdnými ručkami. Chlapec zvolal (zbůhdarma) Heleno! a já

jsem (zbůhdarma) otevřel skříň, takže se odhalily police plné fasciklů,

psacích potřeb, lepicích pásek a pravítek.

"Přece tady musí ještě něco být! Záchod! Nebo sklep!" řekl jsem a vyšli

jsme znovu na chodbu; chlapec otevřel dveře na dvůr. Dvůr byl malý; v jeho

rohu stála klec s králíky; za dvorkem byla zahrada zarostlá hustou

neposečenou trávou, z níž se zvedaly kmeny ovocných stromů (v dalekém

koutku mysli jsem si stačil uvědomit, že zahrada je krásná: že mezi zelení

včtví visí kusy modrého nebe, že kmeny stromů jsou drsné a křivé a že mezi

nimi svítí několik křiklavě žlutých slunečnic); na konci zahrady jsem uviděl

v idylickém stínu jabloně dřevěný domeček venkovského záchodku. Rozběhl

jsem se k němu.

Otáčivé prkénko přibité jedním velkým hřebíkem k úzké veřeji (aby mohlo

ve vodorovné poloze zvenčí uzavírat dveře) bylo otočeno svisle. Vložil jsem

prsty do škvíry mezi dveřmi a veřejí a zjistil jsem malým tlakem, že je

záchodek zevnitř uzavřený; nemohlo to znamenat nic jiného, než že je tam

Helena. Řekl jsem tiše: "Heleno! Heleno!" Nic se neozývalo; jen jabloňka,

do níž se opíral mírný vítr, šustila větvemi o dřevěnou stěnu domečku.

Věděl jsem, že mlčení ze zavřeného domečku znamená to nejhorší, ale

věděl jsem také, že nezbývá nic jiného než dveře vytrhnout, a že to musím

udělat právě jen já. Vložil jsem znovu prsty do škvíry mezi veřejí a dveřmi a

trhl jsem vší silou. Dveře (zajištěné nikoli háčkem, ale jak to často na

venkově bývá, jen pouhou šňůrkou) nekladly odpor a otevřely se dokořán.

Proti mně na dřevěné lavici v pachu latríny seděla Helena. Byla bledá, ale

živá. Dívala se na mne vyděšenýma očima a reflexivním pohybem si

stahovala vyhrnutou sukni, která však i při největším úsilí dosáhla sotva do

půli stehen; Helena svírala její okraj oběma rukama a tiskla nohy k sobě.

"Ježíši, běžte pryč!" křičela úzkostně.

"Co je s vámi?" křičel jsem na ni. "Co jste snědla?"

"Běžte pryč ! Nechte mne!" křičela.

Za mými zády se teď objevil i chlapec a Helena křičela: "Jindro, běž pryč,

běž pryč!" Nadzvedla se nad latrinu a natáhla ruku po dveřích, jenomže já

jsem vkročil dovnitř mezi ni a dveře, takže vrávorajíc musela znovu

dosednout na kulatý otvor lavice.

Ještě ve stejné vteřině se z ní znovu vztyčila a vrhla se na mne se zoufalou

silou (opravdu zoufalou, protože to byly jen zbytečky síly, co jí zůstaly po

velkém vysílení). Svírala mne oběma rukama za klopy saka a tlačila mne

ven; octli jsme se dole před prahem záchodku. "Jsi zvíře, zvíře, zvíře!"

křičela (pokud se dá nazvat křikem zuřivé přemáhání zesláblého hlasu) a

lomcovala mnou; potom mne náhle pustila a dala se na útěk po trávníku

směrem ke dvorku. Chtěla utéci, ale byla zrazena: opustila latrínu ve

zmatku, aniž se mohla upravit, takže její kalhotky (ty, které jsem znal od

včerejška, lastexové, co plní zároveň funkci podvazkového pásu) zůstaly jí

omotány kolem kolenou a bránily jí v chůzi; (sukni měla sice spuštěnou, ale

hedvábné punčochy na nohách byly shrnuty, takže jejich horní tmavší lem i

s přidržujícími podvazky jí sahal pod kolena a bylo ho vidět pod okrajem

sukně); udělala několik krátkých krůčků či poskoků (měla střevíčky s vy-

sokými podpatky), ušla sotva tři metry a upadla (upadla do prosluněné

trávy pod větve stromu poblíž vysoké křiklavé slunečnice); vzal jsem ji za

ruku a chtěl ji zvednout; vytrhla se mi, a když jsem se k ní znovu sklonil,

začala kolem sebe nepříčetně bít, takže jsem musel snést několik ran,

uchopit ji vší silou, přitáhnout k sobě, zvednout a sevřít do náruče jako do

svěrací kazajky. "Zvíře, zvíře, zvíře, zvíře," sípala zuřivě a bila mne volnou

rukou do zad; když jsem jí (co nejmírněji) řekl: "Heleno, klid," plivla mi do

tváře.

Nepouštěl jsem ji ze sevření a říkal: "Nepustím vás, dokud mi neřeknete,

co jste snědla."

"Jděte pryč, pryč, pryč!" opakovala zběsile, ale potom najednou ztichla,

ustala ve svém odporu a řekla mi: "Pusťte," řekla to tak docela jiným

(tichým a unaveným) hlasem, že jsem povolil své sevření a podíval se na ni;

viděl jsem s úděsem, jak se její tvář svrašťuje strašnou námahou, jak jsou

její čelisti křečovitě semknuty, jak se její oči přestávají dívat a její tělo se

mírně pokrčuje a předklání.

"Co je s vámi?" řekl jsem a ona se beze slova obrátila a odcházela zpátky k

záchodku; odcházela chůzí, na kterou nikdy nezapomenu: pomalými